Model školního edukačního (vzdělávacího) prostředí (jeho demografická, geografická, ekonomická, sociální, gnozeologická, psychologická determinace) a jeho základní determinanty (žák, učitel a edukační konstrukty).
Edukační prostředí je velmi jednoduše řečeno prostředí, ve kterém probíhají edukační procesy. Ty lze charakterizovat jako procesy záměrné, systematické, organizované; procesy, kde jeden subjekt se učí a druhý subjekt nebo technické zařízení mu toto učení zprostředkovává. Edukační procesy lze zásadně rozdělit na institucionalizované a neinstitucionalizované (např. domácí doučování). Institucionalizované edukační prostředí je dále možné dělit na školní a neškolní (edukace v osvětových zařízeních, ve firmách apod.). My se budeme zabývat modelem školního edukačního procesu a školního edukačního prostředí.
Školní edukační prostředí
Školní edukační prostředí lze zásadně rozlišit na:
- vnější: okolí školy s jeho ekonomickými, sociokulturními, demografickými, politickými charakteristikami;
- vnitřní, které lze dále dělit na:
- fyzikální (ergonomické parametry: osvětlení, teplota, nábytek apod.);
- psychosociální, které lze dále rozčlenit na:
- statické = klima (trvalejší sociální vztahy mezi učitelem a žáky i mezi žáky navzájem);
- proměnlivé = atmosféra (krátkodobé vlivy, které působí na charakter komunikace mezi učitelem a žáky i mezi žáky navzájem).
Didaktický trojúhelník
Když hovoříme o školním edukačním prostředí, máme na mysli prostředí, ve kterém probíhají školní edukační procesy, především ve formě výuky (vyučovacího procesu). Jde o proces interakce mezi žákem a učitelem i žáky navzájem, který směřuje k utváření znalostí, rozvoji schopností a postojů žáků a který se realizuje v určitém časoprostoru (prostředí). Nejběžnějším modelem edukačního procesu byl doposud v teoriích didaktiky model, který vymezuje edukační prostředí jako vztah mezi třemi základními komponentami: 1. žák, 2. učitel a 3. učivo. Tento model byl schematicky znázorňován jako trojúhelník a získal pojmenování didaktický trojúhelník.
Tento model je velmi zjednodušený a opomíjí řadu dalších důležitých komponent. Jako výstižnější se proto jeví model edukačního procesu podle Ch. Kyriacou, který v něm zvýrazňuje tři základní proměnné:
- Proměnné kontextu
- Proměnné procesu – charakteristiky učitelů, percepce, strategie percepce, strategie žáků, kurikula, a chování učitele a chování žáka, třídy, školy, komunity a konkrétního času, charakteristiky učebních úloh a aktivit
- Proměnné produktu – krátkodobé/dlouhodobé kognitivní/afektivní výstupy edukačního procesu
Ani tento model se však nejeví jako zcela komplexní, protože opomíjí širší sociální, politické, ekonomické, geografické prostředí, tedy určitý časoprostor, ve kterém se edukační proces realizuje.
Geografické a demografické prostředí
Geografické a demografické prostředí představuje souhrn fyzických podmínek v dané lokalitě, které v různé míře ovlivňují edukační proces probíhající v ní. Jedná se konkrétně o tyto faktory: poloha a rozloha státu, počet obyvatel a hustota osídlení, podnebí a podobně. Méně popsaný je vliv geografických podmínek, avšak například hustota osídlení může ovlivnit typ vzdělávání – pokud je hustota nízká, předpokládá se distanční typ vzdělávání v dané zemi.
Sociální prostředí
Sociální prostředí (nebo sociálnědemografické prostředí) tvoří tyto indikátory: přirozený přírůstek obyvatelstva; struktura pracovních sil; zaměstnanost žen – matek; počet rozvedených manželství s dětmi; urbanizace obyvatelstva; životní styl obyvatel. Například zaměstnanost žen – matek výrazně ovlivňuje počet dětí, které přicházejí do předškolních zařízení, jakož i charakter primárního a dalších stupňů vzdělávání.
