Úvod
Slovo komunikace pochází z latinského slova comunico, comunicare, což znamená něco oznamovat, s někým se o něco dělit, svěřovat se někomu s něčím, společně se radit. Komunikace je výměna informací mezi dvěma subjekty, při níž jsou informace na jedné straně vysílány a na druhé přijímány nebo vnímány. Člověk může komunikovat dvěma základními způsoby – verbálně nebo neverbálně.
Verbální komunikace – název je odvozen z latinského verbum – slovo. Verbální stránka komunikace vznikla vedle neverbální jako reakce na potřebu pojmenovat, přesněji definovat, zlepšit komunikaci mezi jedinci, která byla vyvolána vývojem mozku. V běžné komunikaci mezi lidmi neexistuje bez spojení s neverbální stránkou komunikace, pouze ve formě komunikace mezi neživými předměty (např. programovací jazyk mezi počítači). Neverbální komunikace buď potvrzuje verbální projev, nebo mu odporuje. Je to vlastně řeč těla – pohyb těla, poloha těla, výrazy tváře a oblečení.
Interkulturní komunikace je komunikace mezi jednotlivými národy, resp. mezi odlišnými kulturami v rámci celého světa. Každá kultura má své vlastní specifika a ne ve všech je vše přijatelné a dovoleno.
V rámci rozlišení kultur se používají různá kritéria jako například jazykový kontext (vysoký, střední, nízký), ztráta tváře – snaha zachovat si tvář, pocit viny (low context, dokazování zvenčí – pocit hanby, high context a dokazování zevnitř), chápání a organizace času (polychronické – plastické, monochronické – plošné), časová orientace – dlouhodobá, krátkodobá, postoj k dosaženým hodnotám v minulosti, plánům pro budoucnost (časové relace, tok času, časové priority), vztahy mezi minulostí – přítomností – budoucností, kultura zaměřená na přítomnost, minulost, budoucnost, postoj ke kultuře hostitelské země (kulturní standardy, izolace, ovlivňování…), myšlenkové vzory (logické, nelogické…), kulturní slepota (deviace, nadřazenost, podřazenost), vzdálenost od autority a moci (power distance – velká, malá), postavení žen a mužů ve společnosti (dominance mužské a ženské role), postoj k individualismu a kolektivismu, snaha o odstranění nejistoty (vysoká, nízká…), kombinace (snaha o odstranění nejistoty a vzdálenost od autority a moci), úroveň znalostí a vztah k autoritě, kulturní sympatie, harmonie, slepota, antipatie, příbuzenské vztahy, rodina, společenské a ekonomické rozdíly, právní a politický systém, náboženství, mobilita pracovní síly, vztah k přírodě a technologiím…, zohledňování kultury v mezinárodním obchodě – vyjednávací styly (zaměření na řešení, zaměření na vztahy), zvláštnosti etikety při jednání se zahraničními partnery (podání ruky, vizitky, stolování, oblékání, rozhovor, navazování kontaktů, komunikace) se zaměřením na mimoevropské kultury (Asie, Afrika, Latinská Amerika).
V rámci OSN lze komunikovat mezinárodně dohodnutými a uznávanými jazyky – angličtina, francouzština, španělština, čínština, arabština, mezinárodními jazyky subsaharské Afriky – svahilština, hausa.
Některá z výše uvedených kritérií se pokusím alespoň částečně přiblížit na následujících stránkách své práce.
Pozdravy
Ve východních kulturách je objetí či polibek mezi mužem a ženou na veřejnosti považováno za urážku či provokaci. Nejjednodušší formou, jak se vyhnout komplikacím, je pokývnutí hlavou a verbální pozdrav. Poklony jsou ale také různé. V Japonsku se poklona provádí s podélně nataženýma rukama a trup se naklání dopředu. Krk a hlava jsou v jedné rovině a díváme se k zemi. V Indii, Srí Lance, Bangladéši či Thajsku se zdraví s dlaněmi složenými před hrudí. Úklona je provedena hlavou. V případě lidí ze střední a jižní Ameriky je objetí a polibek na tvář, stejně jako poplácání po zádech, dobře přijímáno. Francouzi, Španělé, Italové, Portugalci a lidé ze Středomoří se při setkání líbají na obě tváře. Na Blízkém východě je při pozdravu třeba se vyhnout tělesnému kontaktu s osobami opačného pohlaví. Muži i ženy se však mohou obejmout či políbit. V případě ortodoxních Židů je nutné se vyhnout tělesnému kontaktu s osobami opačného pohlaví.
1.1. Známky přízně
Projevy přízně (držení za ruku, objetí, polibek apod.) mezi osobami opačného pohlaví na veřejnosti jsou na Východě obvykle vnímány velmi negativně. Držení se za ruku osob stejného pohlaví je však přijatelné u lidí z Latinské Ameriky, Francouzů, Španělů, Italů, Řeků a lidí z Blízkého východu. V některých latinskoamerických zemích je sepnutí rukou znamením smrti.
1.2. Dotyk hlavy
Mnoho východních zemí považuje dotyk hlavy cizí osobou za ohrožení. Výjimku tvoří velmi malé děti. Zvlášť bychom se neměli dotýkat hlavy mnichů či mnišek.
1.3. Zdvižení palce
„Thumb up“ je v Evropě často považováno za znamení „podaří se, ať se to podaří“. V některých zemích (např. Afghánistán, Střední východ, Nigérie, Austrálie) má tento signál ofenzivní sexuální konotaci. Pro Kambodžu, Hongkong, Laos, Mien či vietnamskou kulturu tento signál nic neznamená.
Pro srovnání, ukázání ukazováčkem na nějakou osobu je považováno za neslušné nejen v mnoha státech Evropy, ale i v Asii.
Signál ukazováčkem „Pojď sem“ má sexuální konotaci v Japonsku, Indonésii či Austrálii. V zemích bývalé Jugoslávie, Malajsii a Vietnamu se tímto gestem přivolávají zvířata nebo lidé z podradných sociálních skupin. V JV Asii je to hrozící signál u dětí a urážlivý signál pro dospělé.
1.4. Úsměv
Ve východních kulturách úsměv není vhodný při oficiálních příležitostech (vyžaduje se vážnost). Úsměv v některých východních kulturách je znakem smutku, štěstí, omluvy, hněvu nebo nepochopení (např. Japonsko). V Koreji je úsměv znakem povrchnosti. V evropské i americké kultuře je úsměv znamením přátelskosti.
1.5. Oční kontakt
Oční kontakt mezi osobami různého pohlaví pro mnohé lidi z Asie, Latinské Ameriky
nebo Karibské oblasti či u afroameričanů z jižních států USA znamená sklonění očí či vyhýbání se očnímu kontaktu jako projev úcty. Přímý upřený pohled do očí je často vnímán jako provokace.
Stání v řadě
Stání v řadě se děje často. Lidé z bývalého SSSR či u nás si například zvykli, že je možné „držet místo“ v řadě pro jiné. To však není přijatelné ani v USA, ani ve Velké Británii.
2.1. Věnování pozornosti zákazníkům
V některých zemích obchodník věnuje pozornost jednomu klientovi, dokud neukončí jednání s ním. V jiných zemích (např. Latinská Amerika) se jeden prodavač může věnovat až čtyřem zákazníkům současně. Podobně lidé z arabských, asijských či latinskoamerických kultur mohou komunikovat s více osobami najednou – tedy s přerušováním.
Oblékání se
Mnoho kultur, jako indická, korejská, thajská, filipínská, čínská, íránská či japonská, si před vstupem do domácností vyzouvá boty. To je něco, co je v Evropě relativně vzácné, kromě států bývalé RVHP, kde se tento zvyk také ujal. V případě zemí Středního východu a Asie není vhodné ukazovat podrážku obutých bot. Když jsme v nějaké exotické zemi a jsme v pokušení oblékat se podle místních zvyků, uvědomme si, že pravděpodobně nepostřehneme řadu detailů, které nás mohou učinit směšnými v očích místních. V Indii jsou některé krásné hedvábné šály modlitební šály a pokud je nosíme při jiných příležitostech, můžeme tím urazit domorodce. Pokud žena nosí mužské pončo, může to naznačovat, že je chudobná vdova. Vdova má povinnost nosit pončo nebohého manžela. Skleněný náhrdelník u afroameričanů a latinskoameričanů je známkou příslušnosti k náboženství Santería. To je pro mnohé považováno za odnož vúdú a tedy hrozbu. V zemích jako Thajsko či muslimských zemích se zakrývá maximální možná plocha těla i když je horko. Muslimské dívky mají povinnost nosit šátek zakrývající hlavu. U sikhů je nošení symbolické dýky – kirpanu – součástí jejich náboženských zvyků. Podobně si nesmí stříhat vlasy a holit bradu a musí nosit turban.
Barvy
Na významných událostech jako křest, svatba, inaugurace, pohřeb je volba barvy velmi důležitá kvůli kódovaným významům. V Afghánistánu je bílá barva barvou přátelství. V Indii je však barvou smrti. Na čínské svatbě ženy nesmí nosit ani bílé, ani černé šaty. Obě barvy jsou v čínské kultuře spojeny se smrtí. Na indické svatbě je červená nejvhodnější barvou pro ženy. V čínské praxi se žlutou barvou označují vadné výrobky. Zelená barva označuje výrobky, které prošly technickou kontrolou. V USA se žlutou barvou označují výrobky, které vyhovují normám. Ve Francii je žlutá barva barvou zrady. Ve Španělsku měli katové oděvy žluté barvy. V Číně zelený klobouk symbolicky znamená, že partnerka či manželka podvádí manžela. V jiných kontextech má zelená pozitivní význam (zdraví, prosperita, harmonie).
4.1. Dary
Žluté květiny jsou v arménské kultuře znakem „chybíš mi“. V íránské kultuře je žlutá barva barvou nepřítele. Peruánci a Mexičané spojují žluté květiny se smrtí. V Evropě často žlutá barva vyjadřuje žárlivost.
Bílé květiny jsou v čínské kultuře a dalších asijských kulturách spojovány se smrtí. Pokud ale květiny objednáváme na pohřeb, Asiaté (zejména Číňané) takové květiny nemohou držet tam, kde jsou věci pro živé. Domorodí umělci, kteří vyrábějí rakve z různých materiálů, odmítají diskusi o designu rakví – „věci mrtvých zajímat živé nesmí“.
Předávání úplatků se také chápe různě v různých kulturách. Někde je to součástí kultury (bakšiš, mordida, daš, kumšó), jinde ne. V obchodním prostředí vede podplácení (resp. korupce) často ke skandálům.
V čínské kultuře je slovo „deštník“ vyslovováno stejně jako slovo „oddělit se“. Darovat deštník tedy není vhodné, podobně jako nože, nůžky či hodiny. Peněžní dary v Číně musí mít sudou hodnotu a musí být podávány oběma rukama. Číňané neotvírají dárky před dárcem. Před Japoncem dar neotvírejme. Japoncům ani Číňanům nedávejme dárky zabalené do bílého či černého papíru. Japoncům ani Číňanům nedávejme dary složené ze 4 kusů. V Japonsku i v Číně je zvykem dar oplatit darem. V mnoha kulturách (Čína, Írán, Indie, Aljaška, Taiwan aj.) pokud obdivujeme nějaký předmět, tak nám ho darují. Náš obdiv znamená, že daný předmět závidíme druhé osobě a tak může přinést majiteli neštěstí. Obvykle však můžeme takový dar odmítnout (je třeba to dělat opakovaně), s ujištěním, že ho pouze obdivujeme, ale nezávidíme.
Mužsko-ženské vztahy
V islámu jsou mužsko-ženské vztahy přísně regulovány. Pokud někdo prohlásí o dívce či ženě, že má ráda nějakého muže, je to hluboká urážka – znamená to, že je prostitutkou. Když řekneme muslimskému manželovi, že „jsme poznali jeho manželku dávno předtím, než se oni poznali“, v jeho kultuře říkáme, že jsme s ní měli intimní vztah a možná právě ničíme jejich manželství (předpokládá se, že manželka před svatbou neměla intimní kontakt). Na Východě jsou školy segregované – chlapci a dívky sedí v různých třídách (tak to bylo i u nás) nebo v oddělených řadách.
Rovnost pohlaví na Východě je velmi vzácná (můžeme to pozorovat u některých kmenů nedotčených náboženstvími). V Indii je potrat nenarozených dívek zločinem, přesto se poměr žen k mužům dramaticky změnil (výrazně ubylo dívek) v důsledku nelegálních potratů. Dívky jsou nechtěné (jejich vdavky jsou nákladné a mají menší práva v domácnosti). Podobně je tomu i v Japonsku. Chlapci jsou rozmazlovaní, dívky musí pomáhat. Japonský zaměstnavatel očekává, že zaměstnanec u nich bude pracovat po celou dobu své produktivní kariéry. Proto má pocit práva klást otázky jako panenství, náboženství, domácnost, vzhled. V USA jsou tyto otázky protiprávní. V Orientu, v obchodním či profesním životě muž a žena nejs
