Inovace
Pojem inovace nemá v literatuře jednoznačný význam. Inovací rozumíme praktické přenesení nových myšlenek lidí do produktů, služeb, procesů, systémů a společenských vztahů. Inovace je zavedení změny, která je ve společnosti, podniku nebo v kolektivu nová. Obecně lze říci, že jde o proces, v němž se kombinují existující věci novým způsobem za účelem vytvoření jedinečné věci. Inovace zahrnuje komplexní soubor aktivit od nových myšlenek až po jejich uvedení do praxe. Inovace se mohou týkat výrobků, technologií, výrobních prostředků, profesní a kvalifikační struktury pracovní síly, organizačního uspořádání organizace. (Hrašková, 2008)
Změny
Současné pojetí změny charakterizuje změnu jako proces přechodu od jednoho, původního stavu k jinému, novému stavu. Tento proces tvoří neuzavřený cyklus jako výsledek reakce organizace na společenské dění, které se projevuje různými způsoby (společenská situace, uspokojování potřeb odběratelů a zákazníků, nové technologie, alternativní zdroje energií apod.). (Mikuš, 2010)
Změna je výsledkem sil působících jak uvnitř organizace, tak i sil vnějšího prostředí. Pokud má změna přinést organizaci rozvoj a posun vpřed, je důležité, aby byla důsledně připravena a zvládnuta managementem organizace. Míra úspěšnosti změny je tedy funkcí jak vnitřních, tak i vnějších sil. Při prvotním rozdělení působících sil lze na druhé úrovni hovořit o pozitivních a negativních tlacích. (Mikuš, 2010)
Rozvoj organizace není možný bez změn. Každá organizace podporující tradiční, zaběhnuté přístupy, bránící se změnám a odmítající inovace, se postupně dostane do problémů (Kozoková, 2010):
- nebude schopna dostatečně uspokojovat neustále rostoucí potřeby zákazníků,
- sníží se její konkurenceschopnost,
- nebude plnit potřebné normy a nařízení,
- sníží se její zisk.
Řízení změn
Problematičkou řízení změn se zabývá management změny. Jedná se o část managementu, která se zaměřuje na (Kozoková, 2010):
- přípravu reakcí na změny,
- výběr samotného předmětu změny, její přípravu, implementaci a následnou podporu.
Změny, ke kterým v organizacích dochází, mohou mít různé podoby, například (Mihalčová, Toma, cit. 2014):
- Změna v technologii – mění se filozofie, hodnoty, způsoby práce.
- Mění se požadavky na pracovní výkon a počet zaměstnanců.
- Změny spotřebitelských preferencí a trhů – spotřebitelé se stávají stále náročnějšími, což mění požadavky na přizpůsobení se trhu jejich preferencím.
- Změny v organizační struktuře – objevují se nové organizační struktury, jež vyžadují novou orientaci zaměstnanců.
- Změny v podnikatelském prostředí – vyžadují kvalitní situační analýzu a reagování na nové impulzy v něm vznikající.
- Změny v postupech a procesech – vyžadují důkladnou komunikaci a informovanost všech hierarchických úrovní v organizaci.
- Změny u jednotlivců – zaměstnanci musí měnit své návyky, postoje, dovednosti a způsobilosti v závislosti na rychle se měnícím prostředí.
Metodické postupy pro inovace a změny
Metodické postupy lze posuzovat také z hlediska potřeby zlepšování v organizaci, tedy situací, které jsou zpravidla vnímány jako typické problémové situace.
WOIS – rozporově orientovaná inovační strategie
Metoda WOIS – rozporově orientovaná inovační strategie (Tureková, Mičieta, 2003) umožňuje vývojovému oddělení v podniku vytvářet nové revoluční nápady, které dokážou překlenout evoluční vývoj nových technologií, tedy řeší rozpor mezi tempem vývoje v podniku a evolucí technologického vývoje obecně. Výhodou této metody je, že řešení problému rozporu vyhovuje požadavkům zákazníků a trendům na existujících trzích. Vychází z metody TRIZ, ale odlišností je, že úkolem metody WOIS je strategická podpora samotné inovace.
Při využívání metody WOIS se postupuje podle sekvence několika základních kroků, které umožňují její lepší pochopení. Těmito kroky jsou:
- Průzkum trhu a požadavků zákazníků – tento krok zjistí, zda cíl stanovený vývojovým oddělením odpovídá požadavkům zákazníků.
- Určení úrovně technologického řešení – cílem je určit, zda vyvíjené řešení odpovídá úrovni technologického vývoje.
- Analýza systému – úkolem je analýza podnikového systému a jeho okolí s cílem získat další specifika pro řešení problému.
- Analýza funkcí – určení funkcí předmětu inovace (produktu), aby splňoval předem stanovené specifikace a požadavky.
- Analýza komponent – cílem je určení úlohy a potřeby jednotlivých komponent v rámci celkového systému (inovačního řešení).
- Analýza současného stavu – určení aktuálních komponent a funkcí daného předmětu inovace.
- Analýza generací – součástí je posouzení minulých verzí produktů.
- Analýza evolucí – výsledky této analýzy jsou dále sesbírány pro tvorbu strategií, kroků či postupů.
- Matice vývojových protikladů – hlavní úlohou WOIS je identifikace protikladů a vyhledávání jejich řešení. Vytvoření této matice představuje ukončení první fáze metody WOIS.
- Analýza protikladu – představuje analýzu trendů a vývoje protikladů.
- Určení úkolu vývoje – představuje přechod mezi fází analýzy a samotného vývoje.
- Získání řešení problému – může jít o prvotní nápad či myšlenku, které nemusejí být dokonalé, ale pomohou při tvorbě inovace.
- Znalost způsobu řešení protikladů – prvotní nápad se porovná s podobnými řešeními z minulosti, aby byla ověřena jeho shoda s daným problémem a zjistilo se, zda lze problém tímto nápadem řešit.
- Známé principy řešení – při hledání nového řešení se využívají již známé principy.
- Principy, standardy, efekty – spočívá ve vyhledání či vytvoření nových jedinečných principů řešení problému.
- Prezentace inovativních způsobů řešení – tento krok umožňuje prezentaci získaných nových principů inovačního řešení. Vybere se takové, které bude nejvhodnější z pohledu vývoje cílů, jejichž účelem bylo zlepšení. V případě, že žádný nebude vyhovovat, je třeba celý postup v rámci metody WOIS zopakovat nebo použít jiný přístup k řízení inovací.
- Úpravy a kombinace – závěrečný krok, ve kterém se vybraný princip řešení, nápad transformuje do podoby hotového inovačního řešení dle představ zákazníka či podniku.
TRIZ – tvorba a řešení inovačních zadání
Metoda TRIZ – tvorba a řešení inovačních zadání (Tureková, Mičieta, 2003) zahrnuje několik postupů pro řešení zlepšování a inovací. Všechny vycházejí z pravidel vývoje inženýrských systémů a metod řešení inženýrských problémů. Metodu založil Genrich Altschuller, který stanovil kritéria, která by měla metoda TRIZ splňovat. Metoda TRIZ by měla:
- být systematická a řešit problémy postupně,
- vyhledat všechna existující řešení a prostřednictvím nich dojít k nejlepšímu řešení,
- být nezávislá na vnitřních vlastnostech objektu a umožňovat opakovatelnost,
- poskytnout přístup do databáze inovačních poznatků,
- umožnit editaci této databáze,
- být dostupná uživatelům.
Inovační řešení
Altschuller zkoumal několik inovačních řešení, která v rámci metody TRIZ rozdělil podle uvedených kritérií. Následně je rozdělil podle stupně novosti do pěti úrovní:
- První úroveň – představuje běžně se vyskytující problémy, které se řeší dostupnými a známými postupy,
- Druhá úroveň – zahrnuje částečná zlepšení v systému, která jsou řešena dostupnými a známými postupy,
- Třetí úroveň – znamená značné zlepšení v současném systému, které se řeší postupy z jiných odvětví,
- Čtvrtá úroveň – představuje zcela novou generaci celého systému a využívá zcela nový způsob fungování,
- Pátá úroveň – jsou to vzácné vědecké objevy, vynález zcela nového systému.
