Výdaje, spotřeba, úspory a investice domácností

Spotřeba, úspory a investice domácností

Spotřeba tvoří největší část hrubého domácího produktu. „Zahrnuje konečnou spotřebu domácností a konečnou spotřebu státu. Její součástí jsou statky dlouhodobé, krátkodobé spotřeby a služby.“ (Lisý, a, 2005, s. 26). Rozborilová definovala spotřebu jako: „Proces, při kterém dochází k uspokojování potřeb.“ (Rozborilová, 2002, s. 21)

Úspory domácností představují to, co zůstane z běžného příjmu po uhrazení výdajů na běžnou spotřebu. Investice domácností představuje například koupě nového domu.

Soukop tvrdí: „Spotřeba má v uzavřené ekonomice podle Keynese dvě základní složky. První složkou je autonomní spotřeba (Ca), jejíž velikost je nezávislá na velikosti disponibilního důchodu domácností. I při nulovém disponibilním důchodu domácnosti přesto něco spotřebovávají, například základní potraviny. Zdroj financování jsou předchozí úspory. Druhou složkou je tzv. indukovaná spotřeba (cYD), jejíž velikost závisí na disponibilním důchodu domácností. Pak lze spotřební funkci vyjádřit rovnicí: C = Ca + cYD (Soukop et al., 2007, s. 54)

Spotřební funkce a mezní sklon ke spotřebě

Spotřební funkce podle Samuelsona vyjadřuje vztah mezi úrovní disponibilního důchodu a spotřebou domácností. Pokud domácnosti z dodatečného důchodu neutratí nic a vše uspoří, bude mezní sklon ke spotřebě nulový. Pokud spotřebují celý dodatečný důchod, mezní sklon ke spotřebě se rovná jedné. (Samuelson et al., 1992, s. 137)

Při růstu důchodu spotřeba absolutně roste. Její podíl na důchodu se však snižuje. Znamená to, že pokud spotřebiteli roste důchod, zvýší se i jeho spotřeba. Domácnosti s vyšším důchodem spotřebovávají více než domácnosti s nižším důchodem.

Spotřeba je klesající funkcí důchodu. Vyjadřuje vztah mezi celkovou úrovní spotřebních výdajů a úrovní disponibilního důchodu spotřebitelů. (Lisý, a, 2005, s. 26 – 28)

c = ∆C / ∆Y

Mezní sklon ke spotřebě (c) je dodatečné množství, které lidé spotřebují. Poměr mezi přírůstkem spotřeby a přírůstkem důchodu se nazývá mezní sklon ke spotřebě. Udává, jak se změní spotřeba, pokud se změní disponibilní důchod o jednotku. (Soukop et al., 2007, s. 53, 54)

Teorie spotřeby a úspor

Teorie spotřeby a úspor založená na teorii racionálních očekávání předpokládá, že domácnosti svá rozhodnutí o spotřebě zakládají na disponibilním důchodu, přičemž abstrahují od ostatních faktorů, které by mohly ovlivnit jejich spotřebu.

Každý spotřebitel uvažuje o své budoucí spotřebě odlišně. Vytváří si tzv. spotřební plán. Autoři této hypotézy předpokládají, že spotřebitelé si volí spotřební plán podle toho, zda předpokládají, že se jejich děti budou umět o sebe postarat. Pokud si myslí, že ano, jejich spotřeba bude větší, pokud předpokládají, že ne, jejich spotřeba se sníží a budou vytvářet úspory.

Mladé rodiny mají vysokou spotřebu ve srovnání s pracovním příjmem. Protože předpokládají, že v budoucnu se jejich příjem zvýší, budou si více půjčovat. Ve středním věku dochází ke snížení spotřeby, protože si domácnosti budou vytvářet úspory na období odchodu do důchodu. V důchodu je pracovní příjem nulový a spotřeba relativně vysoká.

Závěry, které vyplývají z hypotézy racionálních očekávání: (Rozborilová, 2002, s. 54)

každý subjekt si vytváří celoživotní spotřební plány
po celý život upřednostňuje vyrovnanou spotřebu
současná spotřeba je ovlivněna současným i očekávaným budoucím důchodem
jejich plánovaná spotřeba nemůže být vyšší než jsou jejich celkové zdroje
pokud si domácnosti chtějí vytvořit úspory a zanechat svým dětem dědictví, jejich celková spotřeba bude mnohem nižší než jejich celkové zdroje
jejich mezní sklon ke spotřebě z permanentního důchodu se blíží k 1
jejich mezní sklon ke spotřebě z přechodných změn v důchodu je výrazně nižší.

Za největší přínosy této teorie lze považovat: (Rozborilová, 2002, s. 54)

všechna očekávání jednotlivých domácností závisí na relevantních poznatcích o současnosti, minulosti i budoucnosti, obecně se předpokládá, že jejich očekávání budou správná, ve skutečnosti se však jednotlivé domácnosti mohou mýlit, pokud zjistí, že jejich očekávání nejsou správná, učiní korekce
výši spotřeby na příští rok lze předpokládat na základě spotřeby v tomto roce, budoucnost však nikdy není jistá, proto se příští spotřeba může lišit od plánované spotřeby, například pokud neočekávaně vzroste výše důchodu, může se také zvýšit výše spotřeby.

Výdaje domácností na Slovensku

Výdaje domácností výrazně ovlivňuje státní politika. Výdaje slovenských domácností byly v minulosti deformovány, tj. výdaje byly zajišťovány státem, takže domácnost nepotřebovala tolik peněžních zdrojů v hotovosti na spotřebu. Spotřeba byla zaměřena převážně na výživu a odívání.

Transformační proces se projevil především poklesem reálných příjmů v důsledku liberalizace cen, ale také restrukturalizací národního hospodářství, otevřením se světu, což doprovázel nástup fenoménu nezaměstnanosti.

Výsledkem je přechod k úspornějšímu typu hospodaření.

Struktura výdajů

Struktura výdajů se změnila:

poklesly výdaje na nákup předmětů
snížily se reálné výdaje na odívání, průmyslové zboží
poklesla investiční výstavba

Výdaje pokrývají potřeby členů domácností. Spotřeba se odvíjí od důchodů. Čisté peněžní výdaje domácností se v zásadě kryjí s čistými příjmy. Rozdíl mezi nimi představuje nárůst nebo úbytek hotovosti, jehož pohyb je sledován.

Rozdíl mezi hrubým a čistým příjmem (výdajem) jsou platby – odvody, které odvádí každá ekonomicky aktivní osoba. Jedná se o odvody:

výdaje na zabezpečení v případě výskytu nemoci, úrazu, nezaměstnanosti
hmotné zabezpečení ve stáří

Kromě toho je povinností i platit daň ze získaných příjmů.

Výši peněžních výdajů ovlivňují také naturální příjmy domácností. Naturální osobní spotřeba má největší hodnotu u zemědělců – 25 %, důchodců – 12 %, u soukromníků – 9 – 7 %, nejčastější domácnosti (dvě děti) – 7 – 8 %, u zemědělských domácností – 22,5 %.

Konečná spotřeba domácností představuje cca 48 % HDP.

Perspektivní růst produktivity práce se projeví zvýšením průměrné mzdy jak v nominální, tak i v reálné hodnotě.

Výdaje domácností – SR: