Politologie

Politologie a politika

Politologie je:

věda o politice
společenská věda, která zkoumá mechanismy působení moci
fungování složek politického systému
činnost státu a jeho institucí
působení člověka – občana v nich

Politologie je vědní disciplína zabývající se zkoumáním politiky, od roku 1949 je uznávána jako samostatná vědní disciplína. Politologii jako součást věd najdete na stránce Postavení politologie v systému věd. Je to teoretická reflexe reálné politické praxe:

polis – je to slovo řeckého původu, konkrétní městský stát (např. Sparta, Athény), obecně státní útvar
logos – znamená slovo, rozum, vedení, poznání, věda
politikos – dnešní termín politika
politické vědy – Ján Bodin v 16. století… angloamerický vliv
politologie – vliv evropských zemí – Francie, Německo

Podívejte se také na Vzájemný vztah politických a ekonomických věd a Vztah politologie k jiným vědám a vědním disciplínám.

Vymezení rozsahu politických věd:

politická teorie a dějiny politických idejí
politické instituce – ústava, forma vlády, regionální a lokální forma vlády
strana, skupiny a veřejné mínění
mezinárodní vztahy (politika, organizace a věda)

Politika – definice a varianty

Politiku lze chápati jako (1) používání moci, nebo jako (2) vytváření veřejné volby.

Definice politiky: Politika jako používání moci k provádění společných rozhodnutí pro skupinu lidí (Shively 1987, xv).

Definice politiky: Politika je proces, v němž skupina lidí, jejichž názory a zájmy jsou zpočátku odlišné, dosahuje kolektivních rozhodnutí, která jsou všeobecně považována za závazná pro skupinu a jsou prosazována jako společný způsob jednání. (Blackwellova encyklopedie politického myšlení: s.378)

Boyer (1996, 57): „Racionalita a demokracie – řecké vynálezy – jsou skutečně navzájem provázané tím, že obě představují výraz odmítání násilí jako prostředku řešení konfliktů: rozum je především polemický, ale válka, kterou napodobuje, je jen intelektuální.“ From swords to words!“

Empirická odvaha spočívá v přijetí rizika, že se staneme svědky odmítnutí naší politiky ze strany ovládaných, rizika, bez něhož není legitimní moc možná.

Alternativy k politice

Diktatura

PROBLÉM: „osvícený panovník“ – ale co když po něm nastoupí někdo brutální nebo příliš ambiciózní? Například Nero, Claudius a Caligula v Římě. Claudius mnohdy osobně zastával úlohu soudce nad členy senátu. Odsuzoval je za smyšlené delikty, nechal popravit 35 členů Senátu (Sme, 13.10.2004, s.11).

PROBLÉM: Co když „osvícený“ panovník má příliš velké imperialistické ambice? Například „Král Slunce“, Napoleon… Obecně – kdo nám garantuje práva na život, na majetek…?

Anarchie

Anarchie – kde nejsou všeobecně uznávané hodnoty, normy chování, každé jednání je v anarchii podmíněno situací, jediným řešením konfliktu je síla, jediným právem je právo silnějšího, jediným zákonem je zákon džungle. Podle anarchistů však anarchie není bezvládí, ale pouze neexistence vlády, tj. centrální nebo univerzální autority. Anarchie je stav svévole mnohých, zatímco tyranie nebo despotismus je stav svévole malé organizované skupiny nebo formálně jednotlivce.

PROBLÉM: Ideál existence bez vlády, ale kdo nakonec začne dominovat? Film a kniha Pán much, film Experiment…

Dobrovolná izolace/ignorace politiky

PROBLÉM: rozhodování přebírají jiní, nikoliv nutně lepší a moudřejší, ale dopady jejich rozhodnutí neseme i my.

Podobně jako v případě anarchie – dokážeme se úplně vzdát výdobytků civilizace? Film Pláž…

Nejdokonalejší, ale zároveň základní výdobytky civilizace zaručuje politicky organizovaná společnost… Je to možné řešení pro část, případně i většinu společnosti, ale nikoliv pro všechny…

Spoléhání se na tradice/náboženství

PROBLÉM: ne všechny tradice nebo náboženství jsou zaměřené na pozemský život, ne všechny tradice považujeme dnes za správné – například otroctví, nevolnictví, kamenování nevěrných žen, vláda starších bez možnosti změny či výměny… Ne všechny tradice/náboženství nám pomohou s moderními problémy. Evropská zkušenost – v důsledku náboženských válek snaha o oddělení náboženství od politiky (veřejných záležitostí), vytlačení náboženství do soukromí. Francouzský koncept „laicité“, resp. sekulární stát (Turecko). Dvě tradice islámu – šíitská a sunnitská.

Co když chceme změnit nějakou tradici? Například v roce 997 vypuklo na našem území povstání vojevůdce Kopáně, který se postavil proti králi Štěpánovi. Kopáň požadoval, aby platilo právo pohanského seniorátu, tj. nástupnické právo nejstaršího člena rodu, a nikoliv křesťanský princip prvorozeného syna (Dvořák 2004).

Vláda expertů

PROBLÉM: Kdo je jmenuje? Kdo je bude kontrolovat a případně odvolávat? Co když se zmýlí? Nedá se všechno rozhodnout exaktne… /peníze důchodcům, nebo mládeži? Striktně odborně vzato…/

Ve středověku hledání dobrého panovníka, v období osvícenství politika jako nástroj řešení společenských problémů.

Problém (politického) pořádku je tedy od počátku problémem vyrovnávání se s krajnostmi: jde o to, jak se vyhnout extrémním situacím anarchie a despotismu a odcizení.

Dominantní sociální zkušeností současného člověka je problém vyrovnávání se s důsledky vlastní činnosti (téma probírané v rámci Globalistiky, resp. TSK).

Utopie jsou snem o společnostech, v nichž by bylo riziko sníženo na nejnižší možnou míru. Mýty, náboženství, věda, umění – to vše jsou také, možná zejména – způsoby, jak se vyrovnat s neurčitostí světa.

„Umění politiky“ je vlastně nalézt optimální poměr mezi rizikem/pokrokem a stabilitou.

Neurčitost, nepředvídatelnost a nezavršenost jsou samy podmínkou naší svobody. Proto každá politika, která by chtěla ovládnout náhodu, vyhlašujíc, že vyjadřuje rozum, by mohla jít proti svobodě a způsobit vyčerpání potenciálu, který lidé potřebují k tomu, aby se považovali za humánní. Obecně platí, že aby lidé cítili touhu politicky uplatnit svou vůli, musí se vystavit náhodě a neurčitosti.

Abychom jednali v politickém prostoru, je třeba buď přijmout, že uskutečnění rozumu je pouze ideálem, nikoliv cílem, nebo přisoudit rozhodující místo emocím a iracionalitě. Pokud podporujeme hlubokou absenci východiska, hlubokou absenci cíle a smyslu, pak, a jen tehdy – přistupujeme s uvolněnou myslí, prakticky, jasnovidě k praktickým problémům (Bataille podle Besniera 1995, 124–125).

Jádrem sporu ve většině zemí je, zda hrát o výhru, hledat rovnováhu mezi ziskem a rizikem, nebo upřednostnit jistotu. Moderní politické systémy vznikly z uvědomění, že svých nepřátel se nemůžeme zbavit, že tu vždy budou, a proto musíme najít způsob koexistence.

Předpokladem politiky je tedy rozpor mezi realitou a ideálem a vůle tento rozpor zmírnit.

Politika je také o účasti na kolektivním jednání.

Formální, nebo výkonná politika je o poměru sil, jedná se v ní o moc, o její získání, udržení, expanzi.

Politika je do jisté míry „řízenou anarchií“, tj. hledáním rovnováhy mezi pravidly a spontánností.

V období stability jsou společné zájmy reprezentovány zákonem, v kritických fázích výjimkou ze zákona, nebo umožněny formulací „v souladu s nejlepším svědomím a vědomím, v souladu s humanitou.“

Jak už jsme naznačili, nejčastěji se setkáváme se dvěma odlišnými koncepty politiky – politika jako oblast realizace společných a všeobecných hodnot a zájmů, a politika jako boj o moc, avšak v konečném důsledku to vždy je spor mezi rozdílnými hodnotami a zájmy.

Politika má místo pouze tam, kde se rozhoduje o alternativách za podmínek nejasných kritérií, podle kterých bychom měli rozhodovat, přičemž dobro je vždy dobrem „pro někoho.“

Věda nám neodpoví na otázku, zda je lepší dát více peněz důchodcům nebo studentům – morální otázka, politické rozhodnutí.

Základní spory v politice

způsob prosazování cílů (ustanovení pravidel hry, která určují šanci jednotlivých politických subjektů prosadit své cíle, základní alternativy jsou násilí, vyjednávání/konsensus, nebo volby)
rozhodování o výběru a realizaci určitých cílů (otázka priorit, odborné versus politické řešení?) Některé otázky nelze rozhodnout pouze po odborné stránce, nebo v daném čase neexistuje shoda veřejnosti, aby rozhodovali odborníci /eutanazie, interrupce/
kompetence osob nebo institucí (otázka dělby moci a jejich funkcí)
způsob výběru politické reprezentace (způsob a frekvence voleb, případně jmenování)
personální politika (způsob generování politiků – mediální nebo stranická, jinde dědičná práva, ve státní správě: odbornost, stranickost)
způsob a rozsah kontroly (až v demokracii získal lid možnost kontrolovat vládce, přičemž demokracie ve srovnání s ostatními formami vlády umožňuje nejefektivnější kontrolu politiků: média jako hlídací pes, nezávislé soudnictví a prokuratura – Itálie, armáda v Turecku)

Stát

Původ slova stát je z latinského status, tedy stav, ústava, pořádek. V dnešním chápání se začalo používat až v období severoitalských republik. Do začátku 16. století byly používány termíny res publica, civitas, regnum, imperium, ještě dříve polis…

Stát je:

instituce, která se vyznačuje univerzalitou a veřejným charakterem vytváření a uplatňování norem chování a současně je schopná zajistit jejich uplatnění v praxi (Filip, Svatoň a Zimek).

hierarchicky uspořádaný suverénní mocenskořídící subsystém politického systému společnosti, který je tvořen státními orgány a státními úředníky a který prostřednictvím práva řídí společnost (Prusák).

podle Corneliuse Castoriadise stát znamená konkrétní způsob rozdělení a koncentrování společenské moci s cílem zvýšení schopnosti řízení. Je to subjekt oddělený od celku, založený na tom, aby zajistil přežití této oddělenosti. Jinými slovy je stát subjektem založeným ve formě státního aparátu s ohraničenou sférou kompetencí (Bauman 2000).

Částečné prostředkující funkce ve vztazích jednotlivců a společenských skupin, jakož i ve vztahu ke státu, plní nestátní politické instituce jako jsou například politické strany, politická hnutí, zájmové a tlakově působící skupiny.

Stát se formálně skládá z území, obyvatelstva a organizace tohoto obyvatelstva /státní moci/ – Jellinek 1906, minimalistický, formálně-nominální popis státu.

Funkcionalisticko-institucionální popis státu: stát disponuje orgány a institucemi, skrze které prosazuje určité funkce státu. Je to suverénní útvar s univerzální závazností obecně platných rozhodnutí. Stát je tvůrcem zahraniční politiky a subjektem mezinárodního práva. Stát je hlavním regulátorem společenských, politických a ekonomických vztahů prostřednictvím práva.

Suverenitou (svrchovaností) státu se rozumí nezávislost a neomezenost výkonu státní moci vůči jakékoli jiné vnitřní či vnější moci.

Občané jsou fyzické osoby, jejichž vztah ke státu má charakter trvalosti a je formalizován do podoby právního vztahu, který vypovídá o členství jednotlivce ve státě.

Jako subjekt mezinárodního práva musí být uznáván ostatními státy – jeden stát nestačí, ale v praxi může fungovat jako stát podle Jellinekova pojetí (Severocyprská turecká republika).

Vznik státu

exogenní (když jedna společnost dobyje druhou)
endogenní (když jedna část společnosti postupně ustaví svou dominanci nad druhou)

Dominující skupiny musí z dlouhodobého hlediska poskytovat určitou formu služby či služeb, pokud chtějí být považovány za legitimní.

vznik státu nemusí automaticky následovat z existence hierarchií nebo tříd ve společnosti
vznik souvislého státu není nezbytný, pokud dominantní skupinu tvoří vojenská aristokracie s pravidelným přísunem zbraní a prostředků ničení
vznik státu může v určitém období představovat úpadek či ústup moci dominantní třídy

Teorie vzniku státu: