Úryvek z knihy Auður Ava Ólafsdóttir: Ör (v překladu Jizvy / angl. Hotel Silence / čes. Nad propastí byla tma).
Jsem vodka. Umyju se. Z okna v kuchyni je vidět polovina hory a úzký pruh moře, které bylo dnes ráno zelené chladem. Až k rozestavěnému bytovému domu přidají další patro, hora zmizí. Zapnu počítač a zadám do angličtiny vyhledávání slavných spisovatelů, kteří spáchali sebevraždu. Množství stránek věnovaných tomuto tématu mě překvapí. Netušil jsem, že skupina slavných mužů a žen, kteří se rozhodli v určitém momentě ukončit svůj život, je tak početná.
Správně jsem si pamatoval, že autor Slunce také vychází a Mít a nemít použil ke svému činu svou oblíbenou loveckou pušku. Ani nemusím dlouho pátrat, abych potvrdil své podezření, že většina mužů se zastřelí. To však platí hlavně pro země, kde je držení zbraní rozšířenější. Sjdu na stránce dolů. Dozvím se, že nějaký spisovatel povídek na sebe vystřelil ze pistole uprostřed sjezdovky a zabarvil ji do červena. Třicetiletý básník nejprve zastřelil svou mladou milenku a poté sebe. Když ho pak našli v pokoji jeho pařížského hotelu, měl nalakované nehty na nohou červenou barvou a na jednom chodidle vytetovaný kříž.
…
Hromádka sebevrahů vyskočí z okna, hodně z nich se však vrhne z mostů do řek, přičemž některé řeky jsou oblíbenější než jiné. Například Siena. Vidím, že jedním z těch, kteří se v Sieně utopili, je Paul Celan, autor básnické sbírky z maminčiny knihovny, kterou mám pořád ve kapse bundy. Římský spisovatel Petronius si podřízl žíly – rány si obvázal, aby si prodloužil umírání – a poslouchal, jak jeho přátelé recitují básně o životě. K tématu se dostanou i prášky na spaní, po kterých přijde spánek delší než obvykle. Na věčnost, jak by možná napsal italský básník Cesare Pavese.
Zaráží mě, že ženy volí odlišnou taktiku – raději si v kuchyni zapnou plynovou troubu nebo vypijí sklenici vodky a jdou do uzavřené garáže nastartovat auto. Všimnu si také, že rozlučkový dopis za sebou častěji zanechávají ženy. Napíšou několik řádků: „Mému milenci, vracejícímu se k manželce.“ A o sobě řeknou: „Avšak já, já jsem vodka, umyju se.“
Virginia Woolfová nechala milostný dopis svému manželovi. Pak si naplnila kapsy kameny a vrhla se do řeky. „Nedomnívám se, že by dva lidé mohli být spolu šťastnější než my dva,“ píše.
Jiní zvolili jednodušší rozloučení, například básník, který v Mexickém zálivu vyskočil z lodi a přitom vykřikl: „Tak se tu všichni mějte!“
…
Nejvíce mě zaujímá, že tito muži a ženy jsou obecně mnohem mladší než já. Rozdíl představuje i dvacet let. Nejnáročnější jsou roky před třicítkou a po ní. Jeden se rozhodne ukončit to v třiatřiceti, druhý v třiatřiceti třech – oba jsou romanopisci. Je tam i třiatřicetiletý dramatik. Majakovskij se dožije třiatřiceti šesti let, Pavese čtyřiceti jedné.
Málokterému malíři se podaří dožít třiceti sedmi let a ne všichni tuto hranici překročí. Hudebníci jsou ještě mladší. Brian Jones, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Kurt Cobain, Amy Winehouse a Jim Morrison všichni se dožili dvaceti sedmi let.
Já už jsem věk, kdy umělci obvykle umírají, překročil. Jiná pravidla platí pro toho, kdo je obyčejný. Téměř čtyřicet devítiletý muž, rozvedený, heterosexuální, bezmocný, nezažívající sex, zručný.
Věnováno Ivovi.
