Technologie

Nástroje environmentální politiky

Miki 0

Nástroje ekologické politiky

Ekologická politika má k dispozici tyto nástroje:

  1. normativní nástroje
  2. volné nástroje
  3. finančně-ekonomické nástroje

Normativní nástroje

Normativní nástroje ekologické politiky jsou charakterizovány jako institucionální opatření, která sledují přímé ovlivňování environmentálního chování. Tyto nástroje jsou velmi staré (19. století) a využíváme je i dnes. Mohou to být různá nařízení, zákazy, omezení až po zákazy určité výroby.

Příklad: Chemko Strážské – znečištění podzemních vod, které se později ukázalo jako karcinogenní. Výroba nebyla zastavena okamžitě, ale až po třech letech.

Nařízení jsou zaměřena především na výrobně-technickou oblast. Motivací jsou pokuty k nákupu lepších čističek, strojů apod. Někdy jde o nucené snížení výroby či dopravy, pokud je ve vzduchu vysoký obsah škodlivin.

Zákazy zahrnují například změny umístění ekonomických či technických aktivit (např. v rekreačních oblastech nejsou povoleny kotelny).

Výhodou těchto zákazů a nařízení je rychlá realizace opatření, možné dosažení zlepšení životního prostředí, rychlá aplikace a kontrola.

Nejvyšší efektivitu vynaložených nákladů lze zajistit tam, kde existují nižší mezní náklady na jednotku znečištění.

Opodstatnění normativních nástrojů nastává tehdy, když ekologické důvody vyžadují zvláštní přístup k stanovení limitů znečištění, protože jinou formou není možné splnění požadavků životního prostředí zajistit.

Volné nástroje

Volné nástroje ekologické politiky se uplatňují s cílem spojit ekologické vědomí a odpovědnost a implementovat je do rozhodovacího procesu řídícího orgánu.

Etické náklady

Ekologicko-politická kooperační řešení – instituce se dohodne s podniky na základě tzv. odvětvových dohod.

Odvětvové dohody mohou být:

  • v užším slova smyslu – právně závazné dohody, kdy je dohodnut předem stanovený cíl a podnik musí přijmout určité ekologické opatření,
  • v širším slova smyslu – právně nezávazné dohody, které zvyšují motivaci znečišťovatele tím, že během trvání dohody nejsou uplatněny přísnější státní zásahy, zůstává to tedy v rukách znečišťovatele.

Úloha státu při uplatnění volných nástrojů je jak v Slovenské republice, tak i v ekonomicky vyspělých zemích velmi důležitá. Stát by měl poskytovat bezplatné informace o možnostech ochrany životního prostředí.

Finančně-ekonomické nástroje

Finančně-ekonomické nástroje ekologické politiky vycházejí z předpokladu existence negativních externalit (např. VSŽ – ocelárna – negativní exhalace). Existence externalit znamená, že hodnota výrobku neodpovídá skutečnosti, tedy výroba a spotřeba výrobků znečišťujících životní prostředí není společensky plně oceněna.

Podhodnocení vede k:

  • zvýšení nákupu
  • zvýšení poptávky

Tímto způsobem si společnost „přejídá“ životní prostředí, protože náklady spojené se znečištěním znášejí spotřebitelé, nikoliv znečišťovatel.

Princip společného břemene – náklady potřebné na zabezpečení environmentální rovnováhy a negativní externí efekty by měly být začleněny do společenského reprodukčního procesu.

Ekologické zdanění vyráběného množství

Ekologické daně (poplatky) se vztahují k ekologicky škodlivým výrobkům, tj. vyrobené množství je zdaněno emisní daní, pokud produkt nadměrně znečišťuje nebo jeho výrobou vznikají škodlivé látky. Výrobci i spotřebitelé mají možnost se dani vyhnout. Ekologická efektivita nastává pouze při snížení daně.

Ekologické zdanění představuje paušální zdanění emisní daní všech škodlivých látek.

Zdaňování výrobních vstupů – tyto lze zatížit emisní daní, čímž vzniká ekonomický stimul (podniky se zaměří na materiály, za něž nebudou muset platit emisní daň).

Ekologické zemědělství – minimalizace používání hnojiv a chemikálií.

Podpora státu v ochraně životního prostředí

  • Přímá státní pomoc – životní prostředí je veřejným statkem, za který odpovídá stát. Formy podpory zahrnují dotace, subvence nebo financování ekologických investic (např. MHD, plynofikace apod.).
  • Nepřímá státní pomoc – daňové prázdniny po zavedení ekologického výrobku nebo odpisy z ekologických zařízení.

Tyto formy podpory byly velmi účinné i v minulosti v západní Evropě. Nástroje využívané v západní Evropě však odpovídají rozdílným ekonomickým podmínkám než ve Slovenské republice.

Možnosti daňového systému při ekologizaci výroby

  • DPH – rozhodující zdroj státního rozpočtu. Administrativa musí být transparentní a jednoduchá. Zavedení ekologického parametru může:
    • výhodnit ekologické výrobky,
    • povolit osvobození od daně.
  • Zdaňuje se veškerá veřejná i soukromá spotřeba.
  • Bioplyn – vyráběný kompostováním, levné palivo, které je však třeba vhodně zachytit (SR má dvě výrobny).
  • Automobily s elektrickým filtrem a katalytickým procesem.
  • Spotřební daň – nástroj ovlivňující produkci a spotřebu, např. hnojiva, pesticidy. Zohledňuje závadnost výrobků a jejich dopad na životní prostředí. Podporuje recyklovatelné obaly.
  • Daň z uhlovodíkových paliv – původně daň z petroleje. Stanovuje osvobození pro motorovou naftu v lodní a letecké dopravě. Benzín je diferencován podle obsahu olova.
  • Daň z příjmů – při ekologizaci je možné odečíst základy daně např. za MHD.
  • Cestní daň – osvobození například pro vozidla MHD, vozidla na elektrickou či sluneční energii (po dobu 5 let) a vozidla kombinované dopravy.
  • Daň z nemovitosti – nástroj ochrany vod, půdy a stability krajiny; chrání půdní a lesní fond.
  • Dědická a darovací daň – snížení daně při darování dědictví fondu.

Dane na ochranu životního prostředí

Jejich cílem je snížit externality v návaznosti na životní prostředí:

  • daň z ekologicky nevhodných výrobků – výrobky, které lze nahradit ekologičtějšími (obaly, freony, prací a čisticí přípravky, nátěrové látky, dřevotřísky),
  • daň z vybraných nerostných surovin – regulace těžby a spotřeby (např. uhlí, štěrk, kaolín),
  • daň z negativních dopadů dopravy,
  • daň z negativních dopadů těžby surovin.

Ekonomické nástroje – poplatky uplatňované při ochraně životního prostředí

Stát garantuje kvalitu složek životního prostředí prostřednictvím určitých norem. Kvalita ovzduší je limitována obsahem některých látek. Pokud jsou tyto limity překročeny, následují ekonomické sankce. Za vypouštění škodlivin do ovzduší se také platí poplatky, které patří mezi ekonomické nástroje ochrany ovzduší a vody.

Ovzduší

K základním ekonomickým nástrojům patří:

  1. Poplatky za znečišťování ovzduší z velkých a středních stacionárních zdrojů (zdroje na jednom místě),
  2. poplatky za znečišťování ovzduší z malých stacionárních zdrojů,
  3. přirážky k těmto poplatkům.

Poplatky se netýkají pohyblivých zdrojů (automobily).

Poplatek se platí za každou tunu emitované látky znečišťující ovzduší, stanovuje se na základě množství a škodlivosti vypouštěného zdroje (zákon z roku 1992 o poplatcích za znečišťování ovzduší).

Důvody využívání těchto poplatků:

  • motivace k předcházení opakovanému znečištění,
  • poplatky jsou shromažďovány do fondů, které se využívají na výsadbu zeleně (ochranná zeleň, školy v přírodě apod.).

A) Velké a střední zdroje znečištění

Velké zdroje znečištění – technologické celky s tepelným výkonem nad 50 MW (cementárny, chemické podniky).

Střední zdroje znečištění – tepelný výkon 0,2–50 MW.

Znečišťující látky:

  1. Hlavní – poplatky za tuhý prach (1 tuna/3000 SK), SO2 (oxid siřičitý) 1t/1000 SK, oxidy dusíku 1t/800 SK, oxid uhelnatý 1t/600 SK.
  2. Ostatní látky – evidováno přes 100 látek rozdělených do kategorií:
    • 1. třída – těžké kovy (rtuť, kadmium, azbest): 1t/20 000 SK,
    • 2. třída – arsen a jeho sloučeniny, olovo, kyanidy v odpadních vodách např. VSŽ: 1t/10 000 SK,
    • 3. třída – chlor, sirovodík, fenoly: 1t/5 000 SK,
    • 4. třída – amoniak, toluen: 1t/1000 SK.

Provozovatel, který tyto látky spaluje, musí do 15. 2. příslušného roku podat příslušnému obvodnímu úřadu životního prostředí údaje o objemu a složení emisí a vypočítat výši poplatku. Úřad vydá rozhodnutí o platbě, která je příjmem fondu ochrany životního prostředí (např. na ekologické stavby).

B) Poplatky z malých stacionárních zdrojů

Souvisejí s pracemi, které mohou způsobit znečištění životního prostředí (např. skládky surovin). Poplatek se stanovuje na základě použitého paliva. Výše poplatku je paušální, maximálně do výše 10 000 SK ročně. Stanovuje jej obec a je příjmem obecního rozpočtu s účelovým využitím na rozvoj ochrany životního prostředí.

C) Přirážka k poplatkům

Zdroje znečištění mají hranice, kolik znečištění mohou vypustit. Dodržování těchto limitů kontroluje státní technická inspekce ochrany ovzduší pomocí měření. Na základě výsledků se stanoví příslušná přirážka k poplatkům.

Stanovují se také poplatky za nakládání s látkami a výrobky škodícími ozónové vrstvě země (mezinárodní dohody OSN o ochraně ozónové vrstvy). Například:

  • Viedenská dohoda (1985) – souhlas k výzkumu ozónové vrstvy a látek, které ji poškozují (freony),
  • Montrealský protokol (1987) – regulační opatření na obchod s freony a látkami poškozujícími ozónovou vrstvu, zpřísnění regulace těchto látek.

Etapy zákazu výroby:

  • freony – zákaz výroby od 1996
  • halóny – zákaz výroby od 1996
  • trichlorethan – zákaz výroby od 1996
  • chlorfluorované uhlovodíky – zákaz výroby do roku 2030

ČSFR, později Slovenská republika, se zavázala snižovat spotřebu látek ničících ozónovou vrstvu.

Zákon o nakládání s těmito látkami prostřednictvím poplatků vytváří:

  • zdroj podpory subjektům zabývajícím se sběrem, recyklací a regenerací těchto látek a surovin,
  • tlak na výrobce k produkci bez těchto látek (např. bezolovnatý benzín).

Právnické či fyzické osoby, které obchodují nebo dovážejí tyto látky, musí platit poplatek 20 SK/kg dovezené nebo vyrobené látky.

Výrobci chladicích a mrazicích zařízení platí poplatky:

  • do 340 litrů – 20 SK za kus,
  • nad 340 litrů – 60 SK,
  • nad 900 litrů – 100 SK.

U klimatizačních zařízení se platí poplatky:

  • výkon do 5 kW – 50 SK za kus,
  • nad 5 kW – 100 SK,
  • nad 30 kW – 500 SK.

Na základě těchto sazeb se vypočítá poplatek do fondu životního prostředí a oznamuje se ministerstvu životního prostředí.

Voda

Máme povrchové a podzemní vody, které se využívají převážně pro pitné a technické účely. Slovenská republika je závislá především na vodě ze srážek. Náklady na získání vody jsou velmi vysoké.

Kapacita vodních zdrojů – litr/sek

Miki

Website:

Related Story