Pedagogika a učitelství

Pedagogika

Pojem pedagogika pochází z řeckého slova paidagogos (pais – dítě, agein – vést) a označoval člověka, kterému svobodní občané, převážně z bohatých rodin, svěřovali do výchovné péče své děti. Jeho úkolem bylo učit se s nimi, doprovázet je do školy, dohlížet na ně při hrách apod. Většinou se jednalo o vzdělaného otroka.

Vývoj pedagogiky

I když je pojem pedagogika poměrně starý, neoznačoval se jím hned od počátku výchovný a vzdělávací proces. Otázky výchovy byly zkoumány v rámci filozofie. Úzkou provázanost pedagogiky s filozofií dokumentují názory řeckých filozofů na výchovu, jako byli sofisté, Sokrates, Platón, Aristoteles či Demokritos. Nejprve filozofické názory ovlivňovaly především etickou výchovu, tedy mravní stránku rozvoje člověka, a později, především pod vlivem křesťanství, vzniká nová náboženská výchova, která se opírá o filozofické názory antiky a učení Tomáše Akvinského.

Struktura pedagogických věd

Pedagogická věda se postupně interně rozdělila na několik pedagogických disciplín, které společně tvoří strukturu pedagogických věd. Vyplývá to již z toho, že na výchově se podílí mnoho činitelů a je ovlivněna množstvím faktorů, jak vnitřních, tak i vnějších.

Novověká pedagogika

V období novověku dochází k diferenciaci věd – i k osamostatnění pedagogiky jako vědy o výchově. Mezi výrazné osobnosti pedagogiky tohoto období patří J. J. Rousseau, J. H. Pestalozzi, K. D. Ušinskij, J. F. Herbart, R. Owen a další. Právě s jménem J. F. Herbarta je spojován vznik pedagogiky jako vědy. Jeho pedagogika je založena na psychologických a etických základech.

Druhá polovina 19. století a počátek 20. století znamenají vznik nových filozofických koncepcí a z nich odvozených pedagogických směrů. Pedagogika 20. století představuje širokou paletu pedagogických proudů, které výchovu člověka zkoumají z různých hledisek: filozofických, náboženských, sociologických, biologických i psychologických.

Učení a pedagogika

Při pojmu učení se nám nejčastěji vybaví škola a učebnice. Učíme se však i mimo školu a celý život. Učili jsme se chodit, poznávat, pracovat, chovat se ve společnosti apod. To vše je učení. Podle J. Linharta je učení formou činnosti, při níž jednotlivec mění své chování a vlastnosti pod vlivem vnějších podmínek a v závislosti na výsledcích svého jednání.

Existuje jen málo forem chování, které jsme získali zakódované v genech, na rozdíl od jiných živočišných druhů (pudy, instinkty, reflexy) a které jsou výsledkem zrání. Obecně lze říci, že učením se vysvětlují změny, jimiž prochází genotyp (soubor dědičných informací) a stává se z něj fenotyp (genetické znalosti ovlivněné učením a prostředím).

Pedagog jako profese

Pro každého člověka má pojem učitel svůj vlastní význam. Někdo ho bere jako vzor, pro jiného může být zdrojem trápení. Ve skutečnosti je práce učitele náročná. Všichni známe přísloví „sto lidí, sto chutí“, proto naučit množství různých lidí něco je skutečně obtížné.

Učitelská profese vznikala již v dávných dobách a její potřeba je nepopiratelná i v dnešní době.

Profese znamená povolání spojené s určitou kvalifikací nebo odbornými znalostmi a dovednostmi, většinou vykonávané na základě zákonného oprávnění. To plně odpovídá i chápání učitelské profese.

Profesionalizace pedagogiky

Americký pedagogický psycholog M. E. Eson charakterizuje učitelskou profesi jako činnost lidí, kteří poskytují služby nezbytné pro další rozvoj společnosti. „Je to činnost podstatná a jednoznačná, vyžaduje neustálou adaptaci, má pevnou organizaci, která chrání její práva, ale ukládá jejím členům i určité povinnosti. Učitelská práce dává velkou míru profesní autonomie ve prospěch rozvoje jednotlivých žáků a řídí se zvláštním etickým kodexem.“

Úrovně profesionality

Každá profese formuluje svá specifika v několika úrovních, které mají konkrétní vyjádření v dimenzích profesionality a jejích charakteristikách. Jsou to tyto úrovně profesionality:

Individuální – osobnostní předpoklady a charakteristiky profesionála, které by měl splňovat,
Sociální – formulace úkolů a povinností profesionála a požadavků společnosti na jeho pracovní výkon a dosahované výsledky, stejně jako přijatelné normy jeho profesionálního chování,
Kvalifikační – konkretizace požadovaného vzdělání, jeho úrovně, typu, specializace a požadavků na další kvalifikační rozvoj.

Učitelská a rodičovská funkce

Základem pro dnešní podobu učitelské funkce byla rodičovská funkce, kdy vzhledem k složitosti a náročnosti společenských požadavků na výchovu a vzdělávání dětí přestal být rodič schopen připravovat své potomky na život, a proto vznikla potřeba speciálně a odborně připraveného specialisty, profesionála.