Důchody plynoucí vlastníkům výrobních činitelů
Pojem důchod je velmi používaným souslovím v ekonomickém životě a vysvětluje se různě. V této práci se zabývám důchody, které plynou vlastníkům výrobních činitelů. Důchod vlastně vyjadřuje celkový objem peněz, které získá jednotlivec nebo domácnost za určité časové období, obvykle za jeden rok. Důchod se skládá z mezd, z důchodu z majetku, jako jsou renta, úroky a dividendy. Všechny výrobní faktory mají v tržní ekonomice své vlastníky. V praxi to znamená, že za jejich užití získává vlastník důchody. Mezi základní důchody patří mzda, renta a zisk. Mzda je cenou práce, tedy důchodem vlastníka lidského kapitálu; renta je důchod vlastníka půdy a zisk důchod vlastníka kapitálu. Tyto důchody, které takto vznikají, jsou vlastně výnosem z působení faktorů na trzích výrobních faktorů.
Trh půdy a renta
Půda je primární výrobní činitel. Jako výrobní činitel se využívá jednak v zemědělství, kde je hlavním výrobním činitelem. Současně je půda vzácným výrobním faktorem, protože množství půdy nelze nahradit jiným výrobním faktorem.
Vlastník půdy ji nemusí sám využívat, může ji někomu pronajmout. Za pronájem se platí pozemková renta, která představuje poplatek za pronájem půdy. Nájemné a renta představují takové poplatky, které se vztahují na statky vyrobené lidskou činností, jako jsou například obchodní prostory, byty apod.
Trh práce a mzda
Trh práce má určitá specifika, která vyplývají z toho, že práce neexistuje sama o sobě. Nositeli práce jsou lidé. Aby mohl člověk pracovat, potřebuje určité fyzické a psychické předpoklady, jejichž souhrn se nazývá pracovní síla. Na trhu práce vystupují dva subjekty: domácnosti jako vlastníci práce, kteří představují nabídku práce, a také firmy, které určují poptávku po práci. Přitom domácnosti jako spotřebitelé závisí na důchodu, proto jsou nuceny vstupovat na trh práce a nabídnout práci. Práce je cílevědomá činnost vynakládaná při tvorbě statků a služeb. Práci nazýváme také lidským kapitálem. D. Ricardo rozlišuje přirozenou cenu práce na úrovni existenčního minima a tržní cenu práce, která závisí na situaci na trhu práce.
Trh kapitálu a zisk
Kapitál je sekundárním výrobním činitelem. Kapitálové statky se používají
k výrobě dalších statků, to znamená, že nevstupují do spotřeby. Půjčením kapitálu vzniká úvěrový vztah, tedy když vlastník peněžního kapitálu poskytne své prostředky někomu jinému. Za užívání úvěru se platí úrok. Výnosem z kapitálu je zisk.
Kapitál dělíme na:
- potenciální kapitál,
- reálný kapitál.
Zisk
Zisk je reziduální důchod kapitálu, který vzniká jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady firmy. Tedy zahrnuje i implicitní výnosy, které plynou z titulu vlastnictví kapitálu, vlastní práce podnikatele či vlastníka půdy. Pokud tedy od všech příjmů odečteme výdaje (mzdy, platy, spotřební daně apod.), dostaneme zisk.
Známé jsou tyto druhy zisku:
- Podnikatelský zisk – je důchod, který zůstává podnikateli z tržeb
- po odečtení celkových nákladů. Jeho součástí je implicitní výnos z kapitálu, který podnik vlastní. Zisk se pak jeví jako implicitní výnos.
- ekonomický zisk – tvoří ho příjmy, od kterých byly odečteny všechny náklady, nejen peněžní, ale i implicitní.
- normální zisk – za podmínek dokonalé konkurence ho firma dosahuje z každé alternativy využití zdrojů,
- monopolní zisk – resp. zisk jako monopolní důchod. Za podmínek nedokonalé konkurence mohou podniky dosahovat nadměrné zisky při využití svého monopolního postavení.
- mimořádný zisk – tento nastává například při získání dočasné výhody vůči konkurentům. Mimořádný zisk může být jednorázový nebo krátkodobý.
- Zisk jako odměna za přenesení rizika – adekvátní honorování podnikatelské činnosti vzhledem k míře rizika, které firma během činnosti přenáší.
- Zisk jako odměna za inovace a podnikavost – podnikatele musí stimulovat využívání nových vědeckých poznatků k neustálým inovacím výrobních postupů.
- Zisk jako proměnná hodnota nadhodnoty – zisk je považován za nezaplacenou práci pracovníků ve výrobě, kterou si bez ekvivalentu přivlastňují vlastníci kapitálových statků.
Formy mzdy
Protože mzda je předem danou veličinou, zisk je odvozen od mzdy. Mzda je cenou práce, tedy důchodem vlastníka lidského kapitálu; renta je důchod vlastníka půdy a zisk důchod vlastníka kapitálu. Tyto důchody, které takto vznikají, jsou vlastně výnosy z působení faktorů na trzích výrobních faktorů.
Rozlišujeme různé formy mzdy:
- časovou mzdu,
- úkolovou mzdu,
- nominální mzdu,
- reálnou mzdu.
Časová mzda
Je to forma mzdy, která vyjadřuje odměnu za odpracovaný čas (za hodinu, den, týden, měsíc). Podle toho se pak rozlišuje: hodinová mzda, denní mzda, týdenní a měsíční mzda. U této časové mzdy vymezujeme celkovou sumu mzdy a cenu práce za jednu časovou jednotku (hodinu).
Úkolová mzda
Úkolová mzda je proměnnou formou časové mzdy. Při jejím stanovení se vychází z průměrného počtu výrobků, které pracovník vyrobil za určitou dobu. Je důležitým faktorem zvyšování intenzity práce. Pracovník se snaží pracovat co nejintenzivněji, aby si zvýšil mzdu. Protože mzdu dostane pouze za výrobek určité kvality, znamená to, že nadřízený nemusí dohlížet na pracovníka. Podnikateli tak nevznikají náklady na dozor a kontrolu nad pracovníky. Podnikatel může u této úkolové mzdy měnit sazbu za výrobek, součástku nebo pracovní operaci. Úkolová mzda se dnes používá při méně kvalifikovaných pracích.
Nominální mzda
Vyjadřuje sumu peněz, kterou pracovník dostává. Přitom nezáleží na formě, může jít o časovou mzdu nebo o úkolovou mzdu.
Reálná mzda
Ta představuje množství zboží a služeb, které si zaměstnanec za svou nominální mzdu může koupit. Reálná mzda je rozhodující pro životní úroveň pracovníka.
Činitelé ovlivňující výši reálné mzdy:
- výše nominální mzdy,
- ceny zboží a služeb,
- daňové zatížení.
Z uvedených charakteristik vyplývá, že jednotlivým vlastníkům výrobních faktorů přísluší důchody. Nicméně běžně tyto důchody nestačí k uspokojování potřeb všech obyvatel dané ekonomiky. Také jsme se dozvěděli, že trh navíc rozděluje důchody nerovnoměrně, v důsledku čehož vzniká sociální napětí.
Činitelé ovlivňující rozdělování důchodů
Dosavadní vývoj v jednotlivých ekonomikách potvrzuje, že důchody jsou rozdělovány nerovnoměrně a mezi jednotlivými skupinami lidí existují rozdíly nejen ve výši důchodů, ale i v bohatství a životní úrovni. V této souvislosti lze položit otázku, co způsobuje nerovnosti v důchodech jednotlivců? Ekonomická teorie rozlišuje dvě skupiny činitelů, které způsobují nerovnosti v důchodech, a to jsou: tržní a netržní činitelé.
Tržní činitelé
Mnozí ekonomové zdůrazňují význam tržních činitelů. Důchod má být plně determinován tržním mechanismem a všemi náhodnostmi tržního mechanismu. Ekonomové to rovněž zdůvodňují tím, že pouze tržní determinací důchodů je každý motivován dělat to, co je potřeba. Současně však nevylučují, že bohatá společnost může poskytnout mimo trh minimum sociální jistoty všem, kteří se v důsledku působení trhu ocitnou v situaci nepovolující dosáhnout ani minimální životní standard. Jak konstatuje F. A. von Hayek, úvahy o sociální spravedlnosti neposkytují žádné odůvodnění pro „opravy“ výsledků trhu. Podle jeho názoru existuje pouze spravedlnost individuálního chování, zvláštní „sociální spravedlnost“ nikdy neexistovala. Důchod, který mohou získat vlastníci výrobních faktorů na základě nabídky jejich služeb, je omezen poptávkou po těchto službách.
Pod tržními činiteli rozumíme konkrétní poptávku a nabídku výrobních faktorů, množství a způsoby využití výrobních faktorů a cenu výrobních faktorů. Jde o činitele, které působí přímo na trhu výrobních faktorů.
Netržní činitelé
Mezi netržní činitele řadíme velmi různorodý soubor faktorů, jako jsou například vrozené nebo získané schopnosti, subjektivní výkonnost, věk, pohlaví, kvalifikace, štěstí, tvořivost a mnohé další.
Úzký vztah mezi důchodem a věkem, stejně jako důchodem a spotřebou podle věku, zachycuje teorie životního cyklu, kterou formuloval R. F. Harrod. Existuje také úzký vztah mezi důchodem a věkem, stejně jako kvalifikací. Lidé si při výběru povolání vlastně volí celoživotní profil svých důchodů. To znamená, že výběr nízkokvalifikované profese znamená získání důchodu v relativně krátkém čase, ale jeho výše se v průběhu pracovního zapojení výrazně nemění. Naproti tomu výběr vysoce kvalifikované profese oddaluje nástup příjmu důchodu, ale vede k podstatně vyšším celoživotním důchodům.
Vliv některých činitelů může jednotlivec ovlivnit (výkonnost, adaptabilitu, kvalifikaci), jiné jsou však z jeho strany neovlivnitelné (diskriminace, věk).
„Jednotlivé činitele ovlivňují velikost důchodu směrem k jeho zvýšení, resp. snížení. Velikost důchodu pak podmiňuje životní úroveň. Z hlediska ekonomického chápání životní úroveň představuje stupeň uspokojování životních potřeb, tj. hmotných a duchovních potřeb občanů, stejně jako podmínky, v nichž jsou tyto potřeby realizovány.“
