Model školního edukačního (vzdělávacího) prostředí (jeho demografická, geografická, ekonomická, sociální, gnozeologická, psychologická determinace) a základní jeho determinanty (žák, učitel a edukační konstrukty).
Edukační prostředí je velmi jednoduše řečeno prostředí, ve kterém probíhají edukační procesy. Ty lze charakterizovat jako procesy záměrné, systematické, organizované; procesy, kde jeden subjekt se učí a druhý subjekt nebo technické zařízení mu toto učení zprostředkovává. Edukační procesy lze v zásadě rozdělit na institucionalizované a neinstitucionalizované (např. domácí doučování). Institucionalizované edukační prostředí je dále možné dělit na školní a neškolní (edukace v osvětových zařízeních, ve firmách apod.). My se budeme zabývat modelem školního edukačního procesu a školního edukačního prostředí.
Školní edukační prostředí
Školní edukační prostředí lze v zásadě rozlišit na:
- vnější: okolí školy s jeho ekonomickými, sociokulturními, demografickými, politickými charakteristikami;
- vnitřní, které je možné dále dělit na:
- fyzikální (ergonomické parametry: osvětlení, teplota, nábytek apod.);
- psychosociální, které je dále možné dělit na:
- statické = klima (trvalejší sociální vztahy mezi učitelem a žáky i žáky navzájem);
- proměnlivé = atmosféra (krátkodobé vlivy, které působí na charakter komunikace mezi učitelem a žáky i žáky navzájem).
Didaktický trojúhelník
Když hovoříme o školním edukačním prostředí, máme na mysli prostředí, ve kterém probíhají školní edukační procesy, a to především ve formě výuky (vyučovacího procesu). Jedná se o proces interakce mezi žákem a učitelem i žáky navzájem, který směřuje k utváření znalostí, rozvoji schopností a postojů žáků a který se realizuje v určitém časoprostoru (prostředí). Nejčastějším modelem edukačního procesu byl doposud v teoriích didaktiky model, který vymezuje edukační prostředí jako vztah mezi třemi základními komponentami: 1. žák, 2. učitel a 3. učivo. Tento model byl schematicky znázorňován jako trojúhelník a získal pojmenování didaktický trojúhelník.
Tento model je velmi zjednodušený a opomíjí řadu dalších důležitých komponent. Jako výstižnější se proto jeví model edukačního procesu podle Ch. Kyriacoua, který v něm zdůrazňuje tři základní proměnné:
- Proměnné kontextu
- Proměnné procesu – charakteristiky učitelů, percepce, strategie percepce, strategie žáků, kurikula, a chování učitele a chování žáka, tříd, škol, komunity a konkrétního času, charakteristiky učebních úloh a aktivit
- Proměnné produktu – krátkodobé/dlouhodobé kognitivní/afektivní výstupy edukačního procesu
Ani tento model se však nejev í jako zcela komplexní, protože opomíjí širší sociální, politické, ekonomické, geografické prostředí, tedy určitý časoprostor, ve kterém se edukační proces realizuje.
Geografické a demografické prostředí
Geografické a demografické prostředí představuje souhrn fyzických podmínek v určité lokalitě, které v různé míře ovlivňují edukační proces v ní probíhající. Jedná se konkrétně o tyto faktory: poloha a rozloha státu, počet obyvatel a hustota osídlení, podnebí apod. Méně popsaný je vliv geografických podmínek, avšak například hustota osídlení může ovlivnit typ vzdělávání – pokud je hustota nízká, předpokládá se distanční typ vzdělávání v dané zemi.
Sociální prostředí
Sociální prostředí (nebo sociálnědemografické prostředí) tvoří tyto ukazatele: přirozený přírůstek obyvatelstva; struktura pracovních sil; zaměstnanost žen – matek; počet rozvedených manželství s dětmi; urbanizace obyvatelstva; životní styl obyvatel. Například zaměstnanost žen – matek výrazně ovlivňuje počet dětí, které přicházejí do předškolních zařízení, stejně jako charakter primárního i dalších stupňů vzdělávání.
