Existencialismus
Existencialismus je jedním z nejvýznamnějších proudů moderní filozofie. Tento směr vznikl během první světové války, což se odrazilo v jeho pesimistickém podtónu. Jeho úkolem je otřást člověkem natolik, aby ho přiměl konečně jednat lidsky. Za „existencialismus“ se obvykle označuje francouzská větev tohoto směru (Sartre, Camus), zatímco německá větev (K. Jaspers) bývá nazývána také „filozofií existence“. Hlavním pojmem existencialismu je „existence jedince“ jako individuální existence. Jedinec poznává svět na základě svých pocitů a vědomí – svět je takový, jak ho vnímáme (cítíme, vidíme, slyšíme). Existence je obdařena specifickou časovostí, je vždy existencí ve světě a mezi ostatními lidmi, je vždy dějinná, svobodná, a proto spojena s volbou a zodpovědností, a je konečná.
Jean-Paul Sartre
(21. 6. 1905 – 15. 4. 1980)
Byl francouzský filozof a spisovatel, hlavní představitel existencialismu, který dokázal propojit filozofii s beletrií. Hlásal, že literatura má být angažovaná a svobodná – má být pro lidstvo pozitivním vzorem.
Narodil se v Paříži v měšťanském intelektuálním prostředí. Pocházel z rodiny námořního důstojníka Jeana-Baptista Sartra. Již ve dvou letech přišel o otce a vyrůstal u dědečka. Byl nejznámější a nejoblíbenější představitel existencialismu své doby a zároveň jednou z nejvlivnějších postav evropské kultury druhé poloviny dvacátého století. Svými filozofickými i literárními díly a mimořádnou veřejnou aktivitou zásadně ovlivnil intelektuální klima zejména po druhé světové válce. Druhá světová válka, kterou část prožil v německém zajateckém táboře, výrazně zasáhla do jeho života. Odlišoval se od ostatních představitelů francouzského existencialismu především rozsáhlostí svého vzdělání. Studoval na lyceu Heinricha IV. a v 30. letech začal studovat filozofii v Paříži, svůj rozvoj pokračoval v Berlíně, kde ho ovlivnili zejména Hegel, Karl Marx, Friedrich Nietzsche, Edmund Husserl a René Descartes, ale také francouzští moralisté. Po studiích působil jako středoškolský učitel, avšak po válce, v roce 1945, začal působit jako spisovatel na volné noze.
Německé zajetí během druhé světové války a pobyt v koncentračním táboře v něm upevnily nezměrný odpor k fašismu a fašistické ideologii. Ihned po propuštění se zapojil do pařížského odboje a účastnil se různých protifašistických akcí. Po válce vyhledával spolupráci s francouzskou levicí a pokusil se dokonce založit levicovou politickou stranu na nedogmatických základech, která by sdružovala demokratické a socialisticky smýšlející síly, především z řad francouzské inteligence.
Jeho základní tezí je: „esence předchází existenci“ u věcí vytvořených člověkem (podstata předchází bytí), například chci vyrobit židli a v mé představě už mám účel jejího použití. U člověka je to naopak: „existence předchází esenci“ (existence předchází podstatě). Lidský jedinec se vždy nachází v určité „situaci“ a způsob jeho jednání je spoluvytvářením bytí. Člověk je ten, kdo se vrhá do budoucnosti a vytváří si svou podstatu. Člověk není nic jiného než projekt, existuje pouze do té míry, do jaké se uskutečňuje, není tedy ničím jiným než souhrnem svých činů, jinými slovy svým životem.
Člověk existuje ve světě bez Boha → když se narodí, je vházán do nicoty, není mu nic dáno ani předurčeno. Když se vymáhá z nicoty vlastním sebautvářením, je zodpovědný za sebe, za druhé, za celý svět. Člověk nabývá svobody, je odsouzen ke svobodě, nese tedy zodpovědnost za to, čím je. Na rozdíl od věcí a zvířat se narodí a až poté volí, čím se stane. Odpovědnost za rozhodnutí v člověku vyvolává úzkost.
V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou však nepřevzal, protože se cítil zodpovědný za svět, lidstvo, ostatní lidi (invaze do Číny, válka ve Vietnamu…) a také proto, že celý život vystupoval a psal proti podobným organizacím a cenám.
Díla
Filozofická díla
- 1943 – Bytí a nicota
- 1945 – Existencialismus je humanismus
- 1960 – Kritika dialektického rozumu
Umělecká tvorba
- 1938 – Nevolnost (v češtině vydáno také pod názvem Hnus)
- 1939 – Zeď
- 1945 – 1949 – Cesty ke svobodě
- 1964 – Situace
- 1964 – Slova
- 1970 – Idiot rodiny
Drama
- 1943 – Mouchy
- 1944 – S vyjmutím veřejnosti (také pod názvem Za zavřenými dveřmi)
- 1946 – Nepohřbení
- 1948 – Špinavé ruce
- 1951 – Ďábel a pánbůh
Bytí a nicota
Pod vlivem filozofie Martina Heideggera napsal své rané dílo Bytí a nicota. I u Sartra je v centru pozornosti bytí člověka jako existence ohraničená časem. Výsledkem této existence je absolutní svoboda člověka. Ptání se je specifický lidský proces, kterým člověk vystupuje z bytí a formuje se jako ptající se bytost. Tak může změnit svůj vztah k bytí (bytí o sobě). Může se z bytí vymanit a vytvářet nicotu v procesu „ničování“. Ničování představuje škvíru mezi minulostí a přítomností. Tato škvíra je právě nicota. Na rozdíl od Heideggera, podle něhož člověk nemůže být tvůrcem nicoty, Sartre považuje člověka za původce nicoty. Ne proto, že „ničí“ bytí, ale protože ho přeměňuje v minulost. Mezi budoucím bytím a přítomným bytím existuje vztah. Je to má svoboda, která mi dovoluje rozhodnout, jak se budu chovat. Můj definitivní způsob chování vychází z nějakého Já, kterým já sám ještě nejsem, protože nejsem ještě budoucností, kdy záleží pouze na mně, abych se pro ni rozhodl, ale zároveň jí ještě nejsem. Stejně tak jsem svou minulostí, protože to, co jsem již vykonal, bylo mou volbou, mým rozhodnutím, ale zároveň jí nejsem, protože minulost již není.
Stejně jako je člověk ve svém jednání absolutně svobodný, je zároveň za své jednání zodpovědný. Komu se má však zodpovídat, když Bůh, podle Sartra, neexistuje? Když říkáme, že je člověk zodpovědný za sebe sama, nechceme tím říci, že je zodpovědný pouze za svou individualitu, ale že je zodpovědný za všechny lidi. Naše zodpovědnost je tak mnohem větší, než bychom mohli předpokládat, protože se týká celého lidstva. Volbou své vlastní cesty totiž volíme cestu lidstva. Každý z nás se tedy za své jednání zodpovídá celé lidské společnosti. V tomto bodě začíná vznikat lidský pocit úzkosti.
Svoboda člověku vytváří předpoklad jednání. Vědomí se může odpoutat od své minulosti činem a tak nastolit nový stav. V jednání se člověk vymaní z daného stavu tím, že ho mění. V konfrontaci s prostředím zjišťuje, že je odkázán pouze sám na sebe, a může tak dospět k poznání svobody. Může se stát kýmkoli. Každý je absolutně svobodný v tom, jak utváří svou osobnost a jaký život prožívá.
Úryvek z díla
To, co se mi přihodí, stává se mi skrze mě, a já nemohu být tím ani dotčen, ani se tomu vzepřít, ani se s tím smířit. Jinak vše, co se mi přihodí, je mé, čímž je třeba především rozumět, že jako člověk vždy jsem na úrovni toho, co se mi přihodí, protože to, co se stává člověku skrze jiné lidi a jeho samotného, může být pouze lidské. Ani nejkrutější válečné situace, ani nejhorší mučení nevytvářejí nelidský stav věcí: neexistuje nelidská situace. O nelidském rozhodnu pouze strachem, útěkem a uchylováním se k magickému chování. Toto rozhodnutí je však lidské a já za něj ponesu plnou zodpovědnost. Situace je však navíc moje, protože je odrazem mé svobodné volby sebe sama, a vše, co mi předkládá, je mé tím, čím mě představuje a symbolizuje.
Sartre se ve svém díle Bytí a nicota věnuje smyslu lidského života. Dochází k přesvědčení, že přestože se každý člověk snaží po sobě na světě něco zanechat či něco vytvořit, neustále se přibližuje ke smrti. To je podle Sartra absolutní nesmyslnost bytí.
Aplikace v současném managementu
Zodpovědnost odráží morální povinnost manažera uvažovat o důsledcích svého jednání s ohledem na všechny zainteresované strany, kterých se jeho činnost týká. Podle nás se zodpovědnost manažera projevuje i v přístupu k lidským a morálním právům na pracovišti, v respektování lidské důstojnosti, v péči o obecné blaho zaměstnanců i spotřebitelů či v realizaci humanity. Zodpovědný manažer se nikdy nesníží k jednání, které by uráželo lidskou důstojnost. Zodpovědný manažer rovněž přistupuje ke zákazníkům, obchodním partnerům i konkurenci vždy čestně a poctivě. Manažer by měl být pracovníkem, který řídí práci a přebírá odpovědnost za výsledky práce ostatních, a jeho náplní je vykonávání řídicích činností. I když má manažer na pracovišti volnou ruku, neměl by zapomínat, že je odpovědný nejen za sebe, ale i za ostatní pracovníky.
