Podnikové plánování
Plánování představuje z hlediska organizačního začlenění základní funkci řízení podniku, od které do značné míry závisí efektivita celého komplexu řídicích aktivit. Hlavním úkolem plánování je stanovení poslání a cílů podniku, určení prostředků a cest, jimiž budou vytyčené cíle podniku realizovány. Kromě toho samotné plánování plní také nezanedbatelné úlohy v oblasti motivace manažerů i výkonných pracovníků, kdy se parametry plánů stávají metou lidských zdrojů na různých úrovních řízení. Plánování je první a nejdůležitější funkcí managementu. Pokud má firma přežít a růst, musí více či méně intenzivně využívat plánování.
Firemní plánování je výchozí a nejdůležitější funkcí řízení. Pomocí plánování se určuje cíl organizace, stanovují se cesty, jak cíle v určeném čase a požadované kvalitě dosáhnout. Plánování je proces – viz obsah firemního plánování. Plánování lze interpretovat jako proces přijímání rozhodnutí. Úzce souvisí s informacemi. Výchozím bodem plánování jsou informace, které představují informační vstupy plánovacího procesu: informace z prostředí a interní informace. Produktem, tedy výstupem procesu plánování, je soustava plánů, které se odlišují délkou plánovacího období, rozsahem a stupněm podrobnosti zpracování. V organizacích probíhá velké množství plánovacích procesů, v rámci nichž vznikají organizační plány.
Proces plánování je procesem postupného vyjasňování východisek a záměrů, specifikace cílů a zdrojů, hodnocení předpokládaných činností a postupů. Firemní plánování je proces iterativní, analytický a sociální. Postup tvorby firemního plánu naleznete na stránce Plánování a postup tvorby plánů a na stránce Algoritmus tvorby korporátního plánu. Plánovací postupy jsou k dispozici na stránce Plánovací postupy.
Výhody a nevýhody plánování v podniku
Mezi základní výhody plánování patří:
- umožňuje podniku připravit se na možné budoucí změny
- vede k lepšímu využití výrobních zařízení a zdrojů podniku
- vytváří nástroj pro kontrolu – plány stanovují termín zahájení a ukončení práce
Mezi základní nevýhody plánování patří:
- pro malé firmy je plánování velmi nákladné
- vyskytuje se i psychologický problém, protože podniky se více zaměřují na současnost než na budoucnost
- plánování je limitováno přesností dostupných informací
- plán je dokončen po časovém limitu, na který se vztahoval
- plánování nezahrnuje všechny pracovníky, kteří budou ovlivněni plány
Více o výhodách a nevýhodách plánování se dočtete na stránce Výhody a nevýhody plánování.
Cíle firemního plánování
- Plány jsou budoucí stavy, kterých chceme dosáhnout k určitému vymezenému termínu. Musí být věcně vymezené (jasně určený obsah, musí být jasné, na jakou oblast se vztahují), kvantifikovatelné (měřitelné) a časově vymezené (musí být přesně stanoven časový okamžik, kdy má být cíl splněn).
- Cíl podniku je veličina, která vyjadřuje takový budoucí stav podniku, jeho vstupů, výstupů a transformačního procesu, který má být dosažen a který lze vyjádřit kvalitativními i kvantitativními ukazateli.
- Každý účastník v roli subjektu rozhodování o cílech podniku přináší do jejich formulace svůj zájmový příspěvek a výsledek rozhodovacího procesu pak může představovat určitý zájmový kompromis mezi všemi účastníky.
- Při tvorbě cílů podniku mají významné postavení manažeři, kterým jde o uplatnění jejich profesionality a prestiže.
- Do procesů tvorby cílů vstupují i zaměstnanci prostřednictvím odborových organizací, s cílem zohlednit kromě ekonomického také sociální obsah.
Nejčastěji se vyskytující cíle v podniku:
- maximalizace dlouhodobého a krátkodobého zisku,
- vysoká kvalita produktů,
- spokojenost zaměstnanců,
- být lídrem na trhu,
- být stabilní organizací a další.
Plán a druhy plánů
Plán tedy můžeme definovat jako manažery vypracovaný program postupu, tedy sled vzájemně propojených aktivit (činností, kroků) vedoucích k tomu, aby stanovené cíle byly uskutečněny ve stanoveném čase a požadované kvalitě. Manažerské rozhodování (a to nejen o plánu) představuje soubor činností spojujících účel a poslání organizace a její dlouhodobý záměr (strategii) s cíli a plány postupu, s organizací úkolů jednotlivých řízených subjektů a jejich činností. Plán může mít různé formy, závisí na tom, zda je zpracován na delší či kratší období, zda jde o výchozí dokument, nebo o plán dílčích úkolů jednoho pracoviště.
Druhy plánů
- roční plán – charakterizuje aktuální tržní situaci, cíle a marketingovou strategii, program realizace, rozpočet a kontrolu pro období jednoho roku; využívá se k koordinaci marketingových aktivit s výrobou, financemi a ostatními činnostmi podniku
- dlouhodobý plán – obsahuje dlouhodobé cíle, zejména marketingové strategie k jejich dosažení a požadavky na zdroje; každoročně se přehodnocuje a aktualizuje
- strategické plánování – představuje výběr strategie pro dlouhodobé přežití a růst firmy. V nejobecnějším pojetí je strategické plánování způsob, jakým daná ekonomická jednotka využívá své zdroje k úspěšnému uvedení svých výrobků či služeb na trh.
Úrovně plánování
Z hlediska podnikové hierarchie a hierarchie plánů rozeznáváme tyto úrovně plánování:
- plánování podniku jako celku – probíhá na úrovni vrcholového managementu a je součástí vrcholového plánovacího systému. Korporátní plánování zahrnuje plánování organizace jako celku, ale nikoli plánování celé organizace do nejmenších detailů. Ovlivňuje celkovou strukturu organizace do budoucna. Plán je sestaven za podmínek neurčitosti. Plánování organizace jako celku rozpracoval Argenti ve svém modelu: Argentiho model korporátního plánování.
- plánování jednotlivých organizačních jednotek – jde o plánování jednotlivých divizí nebo oddělení. Vychází z korporátního plánu a zvyšuje jeho podrobnost. Realizuje ho rovněž vrcholový management.
- funkčně-operační plánování – při tomto plánování se vytvářejí plány jednotlivých funkčních oblastí. To znamená, že vznikají plány výroby, marketingu, financí apod. Tyto plány se vytvářejí na střední úrovni managementu.
- plánování projektů – je zaměřeno na finanční plánování investičních projektů. Vytváří se podrobný plán pro konkrétní projekt, se zaměřením na kapitálové výdaje a příjmy z investic.
- plánování úkolů – cílem je naplánovat úkoly, které svým obsahem přispějí k realizaci plánu, prostředky a cesty k jejich dosažení.
- plánování náhodných událostí – každý plán by měl počítat s náhodnými událostmi, proto je potřeba do plánu zahrnout i tyto možnosti.
Analýza a předpoklady plánování
Při plánování je nezbytné vycházet jednak z výsledků analýzy interního a externího prostředí, ale i z dalších ekonomických analýz. Analýzy a rozpracování předpokladů o vývoji příslušného prostředí jsou zaměřeny zejména na:
- charakteristiku základních vývojových trendů
- průměrný roční růst tržeb
- analýzu tržeb podle výrobků
- analýzu dopadu inflace na firmu jako celek
Proces firemního plánování
- stanovení podnikových cílů – je nezbytné provést na začátku plánovacích aktivit
- vypracování seznamu alternativních cest k dosažení stanovených cílů – jedním z organizačních cílů by mělo být, aby manažer vytvořil seznam účinných alternativ na dosažení a rozšíření podnikových cílů
- rozvíjení úsudků, na kterých je založena každá alternativa – flexibilní využití každé alternativy k dosažení podnikových cílů je určováno úsudky nebo předpoklady, na nichž jsou tyto alternativy založeny. Jako příklad lze uvést dvě alternativy zvýšení zisku: zvýšení prodeje existujících výrobků, výroba a prodej zcela nového výrobku.
- výběr nejlepší alternativy – hodnocení alternativ musí zahrnovat hodnocení úsudků, na nichž je každá alternativa postavena.
- rozvíjení plánů na sledování vybrané alternativy – po výběru alternativy manažer začne vyvíjet strategii (dlouhodobé úrovně) a taktiku (krátkodobé úrovně) podnikových plánů.
- realizace plánů – vypracované plány začínají fungovat. Pozitivní přístup k funkci firemního plánu je založen na dlouhodobém i krátkodobém usměrňování organizačních aktivit.
Hlavní význam plánování
- Plánování určuje cíle, činnosti a zdroje potřebné k jejich realizaci, vytváří organizační předpoklady pro implementaci záměrů do činnosti jednotlivých složek.
- Firemní plánování umožňuje identifikaci budoucích příležitostí, anticipaci a definování rizik, což umožňuje předejít možným problémům.
- Plánování určuje rozsah úkolů, zajišťuje jejich provázanost podle úrovně řízení a jednotlivých pracovišť, umožňuje jejich rozpracování do dílčích úkolů a orientuje na ně další rozhodovací procesy.
- Plánování sjednocuje úsilí manažerů a řízených skupin, koordinuje zaměstnance na různých úrovních a pracovištích a sjednocuje je při dosahování cílů (zejména pokud se sami podíleli na jejich vytváření).
- Umožňuje rozvíjet intelektuální aktivitu manažerů a dalších tvořivých pracovníků, podporuje systematické myšlení a rozvoj schopností práce s informacemi.
- Firemní plánování rozvíjí schopnost anticipace, schopnost uvažovat o současnosti z hlediska budoucnosti a připravenost pracovat za budoucích podmínek.
- Odpovědně vypracovaný plán umožňuje realizaci potřebných změn v organizaci, zejména když se změna očekává v delší budoucnosti, zajišťuje připravenost na změnu a včasnou reakci na předvídané hrozby i příležitosti.
- Firemní plán stanovuje očekávané chování, které se stává standardem výkonnosti, což umožňuje hodnotit výkon podle jasných kritérií a vhodně motivovat zaměstnance.
- Hlavní přínosy plánování pro podnikatele, manažery a investory najdete na stránce Podnikové plánování – historie, zásady a přínos pro podnik.
Vliv životního cyklu organizace
Plánování nemá po celý životní cyklus organizace (podniku) stejnou podobu. Na počátku převládá spíše direktivní plánování na kratší období, v době stabilizace se preferuje dlouhodobý plán, při předpokladu výskytu krizových situací se posilují direktivní přístupy. Připravují se krizové plány a různé typy havarijních plánů, které sice lze připravit s předstihem, ale počítá se s krátkým obdobím jejich uplatnění (období řešení krizové situace do obnovení normální činnosti). Plány by se měly po určité době přehodnocovat a aktualizovat.
Historie plánování
Historie firemního plánování je spojena s různými koncepcemi makroekonomického plánování:
- direktivní ekonomika – úkolem managementu bylo stanovit nenáročný, nízký plán, získat co nejvíce dotací, skrývat rezervy a plnit plány nad 100 % – normativní plány
- tržní ekonomika – indikativní plánování – plánování nemá donucovací charakter, spojuje státní a soukromou iniciativu.
Plánování se začalo rozvíjet až po 2. světové válce, zejména v Nizozemsku, Francii, Norsku, Švédsku, Velké Británii, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Řecku a SRN. Makroúrovňové plánování využívaly také USA a Kanada – v letech 1971–76 vypracovaly střednědobý plán hospodářského rozvoje. Nejrozvinutější plánovací systémy mají Nizozemsko, Francie, Norsko a Japonsko. Po 2. světové válce sloužily plány především k obnově a stabilizaci ekonomiky (zejména formálně), později se přešlo k neformálnímu plánování. Viz stránka Podnikové plánování ve vybraných zemích.
