Hospodářská politika

Hospodářská politika je soubor opatření státu v určitém období, vychází z poznatků ekonomické teorie, ze zájmů ostatních ekonomických subjektů a jejím teoretickým základem byl keynesiánský směr. Makroekonomická hospodářská politika má dvě interpretace:

vědní disciplína – zabýval se jí již Keynes v knize Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz.
praktická činnost vlády – realizace nástrojů, metod a forem, které uplatňuje stát a jeho příslušné orgány v jednotlivých oblastech hospodářské činnosti.

Funkce a nástroje hospodářské politiky

Mezi hlavní funkce hospodářské politiky patří:

zajistit efektivnost na všech úrovních ekonomiky (státní rozpočet, veřejné finance, produkce statků apod.)
zajistit rovnost (redistribucí příjmů, přerozdělováním důchodů, sociální pomocí, zdaňováním apod.)
zajistit stabilitu makroekonomické rovnováhy v dané zemi (plná zaměstnanost, cenová stabilita, růst HDP, vyrovnanost platební bilance)

Cíle hospodářské politiky

Cíle hospodářské politiky jako vědní disciplíny
- primární cíl – reguluje ekonomické dění subjektů
- sestavuje prognózy – plánuje budoucí hospodářský vývoj země
Cíle hospodářské politiky z hlediska praxe
1. hlavní cíle hospodářské politiky:
  - podpora žádoucí zaměstnanosti – nejde o dosažení 100% zaměstnanosti, ale o udržení nezaměstnanosti na úrovni přibližující se přirozené míře nezaměstnanosti
  - zajištění cenové stability – vláda se snaží minimalizovat změny cen a předcházet neočekávaným cenovým šokům
  - zajištění rovnováhy platební bilance – státní orgány usilují o rovnováhu platební bilance a stabilitu měnových kurzů
  - stimulace rovnoměrného růstu HDP – ekonomický růst znamená růst reálného produktu, který by měl být rovnoměrný a v tempu umožňujícím udržení cenové stability a očekávané zaměstnanosti
2. doplňkové cíle hospodářské politiky:
  - spravedlivé rozdělování důchodů
  - sociální jistoty občanů

Všechny cíle hospodářské politiky by měly být reálně stanoveny tak, aby mohly být v praxi realizovány, a jejich obsah určuje ekonomické zájmy vlády. Měly by být sestaveny tak, aby byla dodržena maximalizace společenské prosperity.

Cíle hospodářské politiky (Keynes, Friedman)

hospodářská politika jako vědní disciplína
- zaměřuje se na pochopení chování ekonomických subjektů v tržní ekonomice,
- pochopení zákonitostí chodu národního hospodářství a na jejich základě prognózování budoucího vývoje hospodářství
hospodářská politika jako praktická činnost vlády
- zaměřuje se na stimulaci růstu HDP,
- podporu žádoucí zaměstnanosti,
- zajištění cenové stability,
- rovnováhu či vyrovnanost platební bilance a stabilitu měnového kurzu.

Subjekty hospodářské politiky

Hlavním subjektem je stát. Stát vystupuje prostřednictvím dalších subjektů (vláda, parlament, politické strany…), které se vyskytují v rámci národního hospodářství. V mezinárodním měřítku stát zastupují mezinárodní instituce, například Světová banka, Mezinárodní měnový fond – takzvané nadnárodní orgány, například Evropská unie. Hlavním subjektem realizace hospodářské politiky je stát. Dalšími subjekty hospodářské politiky jsou:

vláda
ministerstva
parlament
centrální banka
politické strany

Hospodářskou politiku ovlivňují také mezinárodní hospodářské organizace a instituce (např. Světová banka), stejně jako tlakové skupiny (lobby).

Ekonomická role státu

Realizace HDP státu souvisí s ekonomickou rolí státu, kterou lze rozdělit do tří funkcí:

alokace – zaměřuje se na odstranění neefektivit trhu způsobených nedokonalou konkurencí.
distribuce – cílem je ovlivnit přerozdělení důchodů a zmírnit sociální nerovnost (sociální dávky apod.).
stabilizace – zaměřuje se na zmírnění nepříznivých dopadů cyklických výkyvů ekonomiky.

Nástroje hospodářské politiky

monetární politika
fiskální (rozpočtová) politika
důchodová politika
zahraničně-obchodní politika

Pro zajištění základních funkcí politiky stát využívá nástroje, které jsou uspořádány v jednotlivých dílčích hospodářských politikách:

rozpočtová (fiskální) politika – jejím hlavním nástrojem je státní rozpočet
důchodová politika – nástroje vlády ovlivňující celkový důchod země i důchody jednotlivců
monetární politika (peněžně-kreditní) – stát ovlivňuje množství peněz v ekonomice
zahraničně-obchodní politika – řeší dovoz a vývoz

Teoretické přístupy k hospodářské politice státu

Klasický typ hospodářské politiky

Základní rysy jsou:

tržní systém je samoregulační – funguje automaticky bez zásahů státu
tržní systém vytváří přiměřenou míru růstu HDP
tržní systém zajišťuje dostatečnou zaměstnanost
státní zásahy by měly být omezeny pouze na regulační opatření monetárního charakteru, tj. regulaci množství peněz v oběhu
podle konzervativců neexistuje vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti

Praktická aplikace tohoto přístupu probíhala v 70. a 80. letech ve Spojených státech a později ve Velké Británii za éry premiérky Margaret Thatcherové.

Keynesiánský typ hospodářské politiky

Základem je učení J. M. Keynese:

tržní systém není vnitřně stabilní, má tendenci k cyklickým výkyvům
hlavním zdrojem nestability je nedostatečná agregátní poptávka vedoucí k neúplnému využití výrobních zdrojů
dochází k nedobrovolné nezaměstnanosti
existuje stabilní vztah mezi mírou inflace a nezaměstnaností, proto jsou nezbytné státní zásahy do ekonomiky
klade důraz na nástroje fiskální politiky

Hodnocení účinnosti hospodářské politiky

Pro hodnocení účinnosti konkrétní hospodářské politiky jsou požadovány čtyři makroekonomické ukazatele:

průměrné tempo růstu HDP
saldo platební bilance k HDP
průměrná roční míra inflace
průměrná roční míra nezaměstnanosti

Hovoříme o tzv. magickém čtyřúhelníku; pokud se použije více ukazatelů, mluvíme o magickém n-úhelníku. Magický čtyřúhelník umožňuje komplexně posoudit efektivitu hospodářské politiky za příslušné období (obvykle jeden rok).