Institucionalismus ve Spojených státech

Americký institucionalismus

Institucionalismus v USA se zabývá otázkou formování podmínek trhu a chováním hospodářských subjektů na trhu.

Americký institucionalismus nahlíží na ekonomicko-sociální systém jako celek, jehož jednotlivé části jsou neoddělitelně propojené. Zkoumá tedy vzájemnou provázanost a vztahy mezi částmi systému, ve kterém instituce hrají nezastupitelnou roli. Pokud chceme pochopit podstatu ekonomických vztahů, nesmíme je ze zkoumání vyloučit. Sleduje, jak instituce formují chování jednotlivců.

Vznik institucionalismu

Vznik původního amerického institucionalismu, na který po II. světové válce navázal neoinstitucionalismus, byl reakcí na neschopnost neoklasické ekonomie vysvětlit kvalitativní změny vývoje tehdejší americké ekonomiky. Původní americký institucionalismus získal výjimečné postavení v ekonomickém myšlení zejména v meziválečném období. Za zakladatele starého amerického institucionalismu jsou považováni T. Veblen a J.R. Commons, avšak mnozí další také přispěli k rozvoji IE, například W. Mitchell, W. Hamilton nebo W. Stewart. Vzhledem k tomu, že i v rámci starého institucionalismu lze pozorovat rozdíly, budu vycházet z Rutherfordova časového členění.

Rysy institucionalismu

Základní rysy tohoto svébytného variantu ekonomické analýzy jsou:

akcentování fenoménu změny a problému kontroly ekonomiky
výzkum kvantitativního charakteru
metodologický pluralismus

Základním stimulem společenského vývoje je změna institucí (instinktů, zvyků, obyčejů) a od nich závislé chování hospodářských subjektů na trhu, které modifikují ekonomické instituty: vlastnictví, peníze, zisk.

Německá historická škola

Základem pro vznik amerického institucionalismu se stala německá historická škola, která odmítala postoj neoklasického ekonomického myšlení založený na akceptování obecně platných ekonomických zákonitostí. Německá historická škola naopak požadovala zkoumání historie a empirických faktů pro pochopení současného ekonomického vývoje. Požadavek byl nahradit deduktivní metodu induktivní.

Americký institucionalismus však německou historickou školu modifikoval tím, že požadoval i zahrnutí představ o budoucnosti. Podle institucionalistů historická metoda vysvětluje minulost a přítomnost minulostí, jako by existovaly automatické evoluční trendy. Veblen nicméně poukazoval i na některé zvyky a rituály jako na tzv. iracionality, které mohou člověka orientovat nesprávným směrem.

Formy institucionalismu

Tři formy institucionalismu:

sociálně-psychologický institucionalismus
sociálně-právní institucionalismus
konjunkturně-statistický institucionalismus

Darwinova evoluční teorie a nové směřování

Právě proto byla německá historická škola nahrazena Darwinovou evoluční teorií, protože lépe odpovídala požadavkům amerických institucionalistů, kteří zastávali názor postupného vývoje institucí založeného na předchozích zkušenostech. Dalším teoreticko-metodologickým základem se stala filozofie, psychologie a sociologie.

Psychologie

Na počátku 20. století panoval názor, že nové směřování ekonomie může vycházet z psychologie. Významným teoretickým zdrojem se stala zejména americká pragmatická filozofie vzdělávání Johna Deweyeho (1859–1952), která zdůrazňovala rozvoj osobnosti a vliv prostředí na učení, který se projevuje ve zkušenostech.

Sociologie

Sociologie pevně zakotvila člověka do soustavy institucí, protože ho vnímá a interpretuje jako nedílnou součást prostředí, do něhož se rodí, a v tomto prostředí, mimo jiné, utváří také ekonomické vztahy. V americkém institucionalismu lze rozlišit dva různé přístupy.

První byl rozpracován T. Veblenem a druhý J.R. Commonsem. T. Veblen vychází z Darwinovy evoluční teorie a své závěry staví na sociálních a psychologických aspektech lidského chování. Pokud bychom shrnuli Veblenův přínos americkému institucionalismu s ohledem na vnímání institucí, je nutné zdůraznit, že Veblen posuzoval instituce zejména podle tehdejšího stavu společnosti – Ameriky jeho doby.

Pro Veblena představovaly instituce módu myšlení společnosti. Jeho nejznámější dílo Teorie zahálčivé třídy (1898) představuje ostrou kritiku materialistické společnosti založené na spotřebě a plýtvání tvořivým potenciálem společnosti. Zdůrazňoval kumulativní a na předchozím vývoji závislý (path dependence) charakter institucionálních změn.

Konflikt

Instituce utvářejí preference a hodnoty jednotlivců, avšak nepředstavovaly pro něj hlavní motor změn a pokroku ve společnosti, a to z výše uvedeného důvodu. Jeho kritický postoj se týkal především toho, že tehdejší americké instituce již neodpovídaly obsahu produkce. V tomto důsledku dochází k (či může dojít v budoucnosti) konfliktu. Instituce, které podporují existenci zahálčivé třídy, jsou v přímém rozporu s potřebou inovací a nových technologií, které Veblen považoval za velmi důležité pro rozvoj společnosti.

Tento konflikt se polarizuje mezi technologicky determinovanými silami spojenými s tvořivou lidskou činností a řešením praktických problémů zaměřených na společenský blahobyt na jedné straně a na straně druhé kolem vojenského autoritářství, zaměřeného na ochranu existujících struktur moci a bohatství.

Úloha práva

Na druhé straně stála skupina institucionalistů, kteří se zajímali o roli práva a ekonomiky, tedy zaujali odlišný přístup oproti Veblenovi. Hlavním představitelem druhé větve je John R. Commons. Commons chápe společnost a ekonomiku jako svět kolektivních pravidel, které je možné vědecky zkoumat a do značné míry konstruktivisticky měnit. Proto se zaměřuje zejména na právní instituce. Podle něj je společenský řád vytvářen s vysokou mírou konstruktivismu lidmi.

Následně další představitelé tohoto směru vycházeli z jeho díla “Právní základy kapitalismu” publikovaného v roce 1924. Commonsův přístup spočíval na tzv. distributivním konfliktu v rámci právního systému.

Neméně významně k rozvoji amerického institucionalismu přispěl Wesley Mitchell. V roce 1913 publikoval dílo s názvem Hospodářské cykly, kde Mitchell uvažoval o hospodářských cyklech jako o jevu vyplývajícím ze vzorců chování generovaných institucemi rozvinuté peněžní ekonomiky. Taková ekonomika (peněžní systém) je vystavěna zejména na tvorbě zisku a existenci silných monetárních institucí.

Osobnosti institucionalismu a jejich dílo

Thorstein Veblen – chápe sociální rozvoj jako teorii přirozeného výběru.

Sociálně-právní institucionalismus – představitel John Rogers Commons považoval za základ ekonomického vývoje společnosti právní vztahy a normy. Ekonomické instituty charakterizoval jako právní kategorie. Vztahy mezi vlastníky kapitálu a pracujícími chápal jako právní transakce rovnoprávných kontrahentů.

Tržní transakce zahrnují tři momenty:

konflikt
vzájemné působení
řešení problému

Konjunkturně-statistický institucionalismus akceptoval inherentní hospodářské cykly tržní ekonomiky, které se periodicky střídají. Tyto cykly jsou zkoumány jako výkyvy cen na trhu způsobené omyly v odhadu budoucnosti.

Wesley Clair Mitchell používal při zpracování faktických údajů zdokonalené statistické metody, cyklus analyzoval jako pravidelný jev, který je výslednicí působení obecných faktorů tržní ekonomiky.

Franklin Delano Roosevelt zavedl aktivní fiskální politiku a namísto vyrovnaného státního rozpočtu začaly být uplatňovány rozpočtové deficity.

Meziválečné období

V době poválečné rekonstrukce americký institucionalismus, tehdy již pevně etablovaný směr ekonomického myšlení, dostal příležitost prokázat, že je životaschopný a dokáže přenést své teoretické základy do praxe. V praxi se vliv institucionalistů projevil při formování různých politik, například v oblasti sociálního zabezpečení, ochrany zaměstnanců a v mnoha dalších oblastech.

V případě propojení práva, ekonomiky a fungování trhů byly obchodní transakce chápány jako transfer práv, nikoliv fyzických statků, a jako transfer, který se uskutečňuje v kontextu právních a ekonomických sil a vždy zahrnuje určitý stupeň nátlaku ve smyslu omezení alternativ v určitém rozsahu.

Americký institucionalismus po druhé světové válce

Po skončení druhé světové války začal americký institucionalismus upadat dokonce i v kruzích samotných institucionalistů. Rutherford k tomuto procesu poskytuje vysvětlení v několika bodech.

Psychologie, která byla na počátku století vnímána v celé své šíři jako vhodný výchozí bod pro novou ekonomickou teorii, byla nahrazena pouze jedním směrem psychologie, behaviorismem. Toto zúžení zaměření však neposkytlo dostatečné základy pro institucionalismus.
Americký institucionalismus byl postupně vytlačen keynesiánstvím, které rovněž podporovalo silnější postavení státu v hospodářství.
Klasická ekonomická teorie nezůstávala pozadu zejména díky ekonometrii, takže institucionalismus se stal předmětem kritiky například ze strany Koopmansa (1947), který ji označil za měření bez teorie.
Samotní institucionalisté začali kritizovat silnou roli státu v ekonomice a postupně začal institucionalismus jako nový směr ekonomického myšlení upadat.

Přínosy institucionalismu

Přínosy institucionalismu byly v tomto období velmi pozitivní. Za prvé, vycházejíc z jejich pohledu na vědu, institucionalisté brali problematiku zlepšení ekonomických měření velmi vážně. NBER nejenže vyprodukovalo množství empirických studií hospodářských cyklů, pracovních trhů a vývoje cen, ale hrálo také důležitou roli při vývoji národního účtovacího systému, zejména díky práci Mitchellova studenta, Simona Kuznetsa.

Nová institucionální ekonomie (NIE)

Vznik je většinou spojován se jménem Ronalda H. Coase, díky němuž byly do ekonomické analýzy zavedeny transakční náklady. Oliver Williamson je rovněž spojován se vznikem názvu NIE, protože se snažil o klasifikaci a oddělení dvou směrů institucionalismu.

Douglass C. North, Armen A. Alchain, Herold Demetz a Erik G. Furubotn jsou dalšími z řady neoinstitucionalistů, kteří přispěli k rozvoji tohoto nového ekonomického myšlení.

V 60. a později v 70. letech 20. století došlo postupně k opětovnému oživení institucionalismu. Původní americký institucionalismus byl v té době natolik pluralitní, že institucionální a více ortodoxní přístupy se začaly překrývat.

Rutherford jako jeden z důvodů opětovného zájmu o instituce uvádí, že obavy z neregulovaného trhu byly jedním z faktorů vzniku starého institucionalismu, zatímco obavy z nadměrné regulace trhů částečně přispěly k znovuoživení zájmu o instituce. Předmětem kritiky se v tomto případě stal optimální model obecné ekonomické rovnováhy neoklasické ekonomie. Neoinstitucionalisté namítali zejména, že nelze porovnávat dva zcela odlišné stavy, tedy optimální model s realitou, protože by to pak odráželo rostoucí tendenci argumentovat tím, že jakékoliv odchýlení od optimálních podmínek ospravedlňuje zásahy na trzích.

NIE navazuje jak na americký institucionalismus, tak i na neoklasickou ekonomii. Stejně jako v případě amerického institucionalismu i představitelé NIE kritizovali nedostatečné reflektování reality v neoklasické ekonomii. I když se americký institucionalismus liší od NIE například v používané metodologii, teoretických a analytických nástrojích, nemůžeme však tvrdit, že by se NIE vystformovala jako zcela nová a nezávislá větev ekonomické teorie. Na starý institucionalismus v mnohém navazuje.

Podstatnou myšlenkou Nové institucionální ekonomie je, že úspěch tržního systému závisí na institucích, které umožňují efektivní soukromé transakce. Jednoduše řečeno, NIE se věnuje sociálním, ekonomickým a politickým institucím, které řídí každodenní život.