Úvod
Slovo komunikace pochází z latinského slova comunico, comunicare, což znamená něco oznamovat, s někým se o něco dělit, svěřovat se někomu s něčím, společně se radit. Komunikace je výměna informací mezi dvěma subjekty, při níž jsou informace na jedné straně vysílány a na druhé přijímány nebo vnímány. Člověk může komunikovat dvěma základními způsoby – verbálně nebo neverbálně.
Verbální komunikace – název je odvozen z latinského verbum – slovo. Verbální stránka komunikace vznikla vedle neverbální jako reakce na potřebu pojmenovat, přesněji definovat a zlepšit komunikaci mezi jedinci, která byla vyvolána vývojem mozku. V běžné komunikaci mezi lidmi neexistuje bez spojení s neverbální stránkou komunikace, pouze ve formě komunikace mezi neživými předměty (např. programovací jazyk mezi počítači). Neverbální komunikace buď potvrzuje verbální projev, nebo mu odporuje. Je to vlastně řeč těla – pohyb těla, poloha těla, výrazy obličeje a oblečení.
Interkulturní komunikace je komunikace mezi jednotlivými národy, respektive mezi odlišnými kulturami v rámci celého světa. Každá kultura má svá specifika a ne ve všech je vše přijatelné a dovolené.
K odlišení kultur se používají různá kritéria, jako například jazykový kontext (vysoký, střední, nízký), ztráta tváře – snaha zachovat si tvář, pocit viny (low context, dokazování zvnějšku – pocit hanby, high context a dokazování zevnitř), chápání a organizace času (polychronické – plastické, monochronické – plošné), časová orientace – dlouhodobá, krátkodobá, postoj k dosaženým hodnotám v minulosti, plánům do budoucnosti (časové relace, tok času, časové priority), vztahy mezi minulostí-přítomností-budoucností, kultura zaměřená na přítomnost, minulost či budoucnost, postoj k hostitelské kultuře (kulturální standardy, izolace, ovlivňování), myšlenkové vzory (logické, nelogické), kulturní slepota (deviace, nadřazenost, podřazenost), vzdálenost od autority a moci (power distance – velká, malá), postavení žen a mužů ve společnosti (dominance mužské či ženské role), postavení k individualismu a kolektivismu, snaha o odstranění nejistoty (vysoká, nízká…), kombinace (snaha o odstranění nejistoty a vzdálenost od autority a moci), úroveň znalostí a vztah k autoritě, kulturní sympatie, harmonie, slepota, antipatie, příbuzenské vztahy, rodina, společenské a ekonomické rozdíly, právní a politický systém, náboženství, mobilita pracovní síly, vztah k přírodě a technologiím, zohledňování kultury v mezinárodním obchodě – styly vyjednávání (zaměření na řešení, zaměření na vztahy), zvláštnosti etikety při jednání se zahraničními partnery (podání ruky, vizitky, stolování, oblékání, rozhovor, navazování kontaktů, komunikace) se zaměřením na mimoevropské kultury (Asie, Afrika, Latinská Amerika).
V rámci OSN lze komunikovat mezinárodně dohodnutými a uznávanými jazyky – angličtina, francouzština, španělština, čínština, arabština, mezinárodními jazyky subsaharské Afriky – svahilština, hauština.
Některá z výše uvedených kritérií se pokusím alespoň částečně přiblížit na následujících stránkách mé práce.
Pozdravy
Ve východních kulturách je objetí či polibek mezi mužem a ženou na veřejnosti považován za urážku či provokaci. Nejjednodušší forma, jak se komplikacím vyhnout, je poklonění hlavy a verbální pozdrav. Poklony jsou však také různé. V Japonsku se poklona provádí s nataženýma rukama podél těla a trup se naklání předkloněně. Krk a hlava jsou v jedné linii a díváme se do země. V Indii, na Srí Lance, v Bangladéši či Thajsku se zdraví s dlaněmi před prsy, úklon se provádí hlavou. U lidí ze střední a jižní Ameriky jsou objetí a polibky na tvář, stejně jako poklepání po zádech, dobře přijímány. Francouzi, Španělé, Italové, Portugalci a lidé ze Středomoří se při setkání líbají na obě tváře. Na Blízkém východě je při pozdravu nutné se vyhnout tělesnému kontaktu s osobami opačného pohlaví. Muži či ženy se ale mohou obejmout či políbit. V případě ortodoxních Židů je nezbytné se vyhýbat tělesnému kontaktu s osobami opačného pohlaví.
1.1. Známky přízně
Projevy přízně (držení za ruku, objetí, polibek aj.) mezi osobami opačného pohlaví na veřejnosti jsou na Východě obvykle vnímány velmi negativně. Držení rukou u osob stejného pohlaví je však přijatelné u lidí z Latinské Ameriky, Francouzů, Španělů, Italů, Řeků a obyvatel Blízkého východu. V některých zemích Latinské Ameriky znamená sepnutí rukou znaku smrti.
1.2. Dotyk hlavy
Mnoho východních zemí považuje dotyk hlavy cizí osobou za ohrožení. Výjimku tvoří malé děti. Zvláště bychom se neměli dotýkat hlavy mnichů či mnišek.
1.3. Zvednutí palce
„Thumb up“ je v Evropě často chápáno jako znamení „podaří se, ať se to povede“. V některých zemích (např. Afghánistán, Střední východ, Nigérie, Austrálie) má tento signál urážlivý sexuální kontext. Pro Kambodžu, Hongkong, Laos, Mien a vietnamskou kulturu tento signál nemá žádný význam.
Pro srovnání, ukázání prstem na konkrétní osobu je považováno za neslušné nejen v mnoha evropských zemích, ale také v Asii.
Signál ukazováčkem „Pojď sem“ má sexuální konotaci v Japonsku, Indonésii či Austrálii. V zemích bývalé Jugoslávie, Malajsii a Vietnamu se tímto gestem svolávají zvířata nebo lidé z podřadných sociálních skupin. V jihovýchodní Asii je to výhružný signál vůči dětem a urážlivý pro dospělé.
1.4. Úsměv
Ve východních kulturách úsměv není vhodný při oficiálních příležitostech (vyžaduje se vážnost). Úsměv v některých východních kulturách znamená zármutek, štěstí, omluvu, hněv nebo nepochopení (např. Japonsko). V Koreji je úsměv znakem povrchnosti. V evropské a americké kultuře je úsměv vyjadřován jako projev přátelskosti.
1.5. Oční kontakt
Oční kontakt mezi osobami různého pohlaví je u mnoha lidí z Asie, Latinské Ameriky nebo Karibské oblasti, stejně jako u afroameričanů z jižních států USA, interpretován tak, že sklopení očí či vyhnutí se očnímu kontaktu je projevem úcty. Přímý upřený pohled do očí je často vnímán jako provokace.
Stání ve frontě
Stání ve frontě je běžné. Lidé z bývalého SSSR či u nás například navykli „držet místo“ ve frontě pro jiné. Toto není přijatelné ani v USA, ani ve Velké Británii.
2.1. Věnování pozornosti zákazníkům
V některých zemích se prodavač věnuje jednomu klientovi, dokud s ním neukončí jednání. V jiných zemích (např. Latinská Amerika) může jeden prodavač obsluhovat až čtyři zákazníky současně. Podobně lidé z arabských, asijských či latinskoamerických kultur mohou komunikovat s více osobami najednou, tedy s přerušováním.
Oblékání
Mnoho kultur jako indická, korejská, thajská, filipínská, čínská, íránská či japonská si před vstupem do domácností vyzouvají boty. To je v Evropě relativně vzácné, kromě států bývalé RVHP, kde se tento zvyk rovněž rozšířil. V zemích středního východu a Asie není vhodné ukazovat podrážku obuvi. Když jsme v exotičtější zemi a máme chuť se obléci podle místních zvyků, mějme na paměti, že pravděpodobně nezachytíme všechny detaily, které by nás mohly udělat směšnými v očích domorodců. V Indii jsou některé krásné hedvábné šály modlitebními šály a nošení jich jinde může být urážlivé. Pokud žena nosí mužské pončo, naznačuje tím, že je chudobná vdova. Vdovy mají povinnost nosit pončo nebohého manžela. Skleněné náhrdelníky u Afroameričanů a Latiníků symbolizují příslušnost k náboženství Santería, které mnozí považují za odnož vúdú a proto za hrozbu. V zemích jako Thajsko či muslimských zemích se pokrývá maximální možná plocha těla i při vysokých teplotách. Muslimské dívky mají povinnost nosit šátek zakrývající hlavu. U Sikhů je nošení symbolické dýky – kirpanu součástí náboženských zvyků. Stejně tak si nesmějí stříhat vlasy ani holit vousy a musí nosit turban.
Barvy
Při významných událostech jako křest, svatba, inaugurace či pohřeb je volba barvy velmi důležitá v kontextu označování kvality a jiných zakódovaných významů. V Afghánistánu je bílá barva barvou přátelství. V Indii je však barvou smrti. Na čínské svatbě ženy nesmí nosit ani bílé, ani černé šaty. Obě barvy jsou v čínské kultuře spojeny se smrtí. Na indické svatbě je červená nejvhodnější barvou pro ženy. V čínské praxi se žlutou barvou označují vadné výrobky, zelená označuje výrobky, jež prošly technickou kontrolou. V USA se žlutou barvou označují výrobky splňující normy. Ve Francii je žlutá barva symbolem zrady. Ve Španělsku nosili kataři žluté oděvy. V Číně zelený klobouk symbolicky znamená, že partnerka či manželka partnera podvádí. V jiných kontextech má zelená barva pozitivní význam (zdraví, prosperita, harmonie).
4.1. Dary
Žluté květiny jsou v arménské kultuře symbolem „chybíš mi“. V íránské kultuře je žlutá barva barvou nepřítele. Peruánci a Mexičané spojují žluté květiny se smrtí. V Evropě žlutá barva často vyjadřuje žárlivost.
Bílé květiny jsou v čínské kultuře a dalších asijských kulturách spojeny se smrtí. Pokud ale objednáváme květiny na pohřeb, Asiaté (zejména Číňané) takové květiny nemohou mít tam, kde jsou věci pro živé. Domorodí umělci, kteří vyrábějí rakve z různých materiálů, odmítají diskutovat o designu rakví – „věci mrtvých nezajímají živé“.
V různých kulturách se odlišně chápe i podplácení. Někde je součástí kultury (bakšiš, mordida, dash, kumšó), jinde nikoli. V obchodním prostředí podplácení (korupce) často vede ke skandálům.
V čínské kultuře slovo „deštník“ zní stejně jako „oddělit se“. Darovat deštník tedy není vhodné, stejně jako nože, nůžky či hodiny. Peněžní dary v Číně musí mít sudou hodnotu a předávají se oběma rukama. Číňané neotvírají dárky před dárcem, stejně jako Japonci. Japoncům nebalme dárky do bílého nebo černého papíru. Japoncům ani Číňanům nedávejme dary, které obsahují čtyři kusy. V Japonsku i Číně je zvykem oplácet dar dárcem darem. V mnoha kulturách (Čína, Írán, Indie, Aljaška, Taiwan a další) pokud obdivujeme nějaký předmět, darují nám jej. Náš obdiv totiž znamená, že jim předmět závidíme a může přinést neštěstí. Obvykle však takový dar můžeme odmítnout (důrazně a opakovaně) s tím, že to pouze obdivujeme, nikoli závidíme.
Vztahy mužů a žen
V islámu jsou vztahy mezi muži a ženami striktně regulovány. Pokud někdo prohlásí o dívce či ženě, že má ráda nějakého muže, je to hluboká urážka – znamená to, že je prostitutkou. Pokud řekneme muslimskému manželovi, že „jsme poznali jeho ženu dávno předtím, než se on s ní seznámil“, v jeho kultuře říkáme, že jsme s ní měli intimní vztah, a možná narušujeme jejich manželství (předpokládá se, že manželka před svatbou neměla intimní kontakt). Na Východě jsou školy segregované – chlapci a dívky sedí v různých třídách (tak to bylo i u nás) nebo v oddělených řadách.
Rovnost pohlaví na Východě je velmi vzácná (můžeme to pozorovat u některých kmenů nedotčených náboženstvími). V Indii je potrat nenarozených dívek trestným činem, přesto poměr žen k mužům dramaticky klesl v důsledku ilegálních potratů. Dívky jsou nežádoucí (jejich výdaje na vdavky jsou vysoké a mají menší práva v domácnosti). Podobně je to i v Japonsku. Chlapci jsou hýčkáni, dívky musí pomáhat. Japonský zaměstnavatel očekává, že zaměstnanec u nich bude pracovat během celého produktivního věku, a proto má právo ptát se na otázky týkající se panenství, náboženství, domácnosti či vzhledu. V USA jsou takové otázky nezákonné. Na Východě, v obchodním či profesním životě, nejsou muži a ženy rovnoprávními partnery. Žena má podřízenou roli.
Mno
