Název článku:
Peněžní agregáty a kvantitativní teorie peněz
Obsah článku:
Nabídka peněz má různorodou strukturu a je tvořena různými formami peněz. Ke sledování peněžní zásoby v ekonomice se používají souhrnné ukazatele, které nazýváme peněžní agregáty. Peněžní agregáty se na základě jejich likvidity, tedy dostupnosti pro platební operace, dělí na hlavní peněžní agregáty, které se v této práci snažím objasnit.
Ačkoliv v centrálních bankách existují odlišné detailní národní přístupy, stále více dochází při sledování množství peněz v ekonomice k harmonizaci těchto jednotlivých peněžních agregátů. Každá země využívá své specifické agregáty a já přibližuji zejména Českou národní banku a její monitorování peněžních agregátů v měnové politice.
Přiblížení teorie o vlivu peněz v ekonomickém systému a také keynesiánské a monetaristické názory na postavení peněz v ekonomice bylo rovněž cílem zpracování této práce.
Peněžní agregáty
Pro řízení toku peněz je velmi důležité sledovat množství peněz v ekonomice, velikost peněžní zásoby. Právě k tomuto účelu slouží jednotlivé peněžní agregáty.
„Peněžní agregáty jsou ukazatele peněžní zásoby, které se liší navzájem stupněm likvidity, tj. dostupnosti pro platební operace. Změny v jednotlivých peněžních agregátech jsou zároveň signálem a indikátorem posunů celkové ekonomické aktivity.“[1]
„Peněžní agregáty vyjadřují množství peněz v ekonomice a rozlišují se podle jejich likvidity, respektive doby, po kterou jsou vázány. Rozlišují se, zda se jedná o finanční prostředky hotovostní, určené k okamžitým operacím, nebo o prostředky časově vázané.“[2]
Hlavní peněžní agregáty
Hlavní peněžní agregáty jsou dnes známé pod označením M1, M2, M3. Používají se také další pod označením L a U.
M1 – zahrnuje nejlikvidnější formy peněz. Obvykle se označuje jako peníze v užším smyslu, nebo transakční peníze. Je souhrnem oběživa a bankovních vkladů na požádání (volné vklady, vklady na šekových účtech, cestovní šeky). Strukturu agregátu M1 tvoří hlavně tyto složky:
- mince a papírové peníze
- bankovní vklady bez výpovědní lhůty
- vklady na šekových účtech, cestovní šeky
M2 – tzv. široce definovaná nabídka peněz, je pokusem o měření zásoby vysoce likvidních aktiv, které má veřejnost v držení. Strukturu peněžního agregátu M2 lze zjednodušeně vyjádřit takto:
- M1
- termínované vklady
M3 – připočítává k M2 méně likvidní aktiva. Patří sem v podstatě všechny vklady přinášející úrok. Struktura agregátu je tedy následující:
- M2
- velké termínované vklady
- další složky s nižším stupněm likvidity
Konečná veličina likvidních aktiv L přidává k peněžnímu agregátu M3 některé druhy cenných papírů, zejména vysoce likvidní obligace, jako jsou krátkodobé pokladniční poukázky, obchodní papíry, spořitelní obligace a bankovní směnky.
Agregát U, nazývaný také úvěr, je nejširším ukazatelem aktiv peněžního druhu. Zahrnuje všechny závazky domácích sektorů kromě finančního sektoru. Obsahuje tedy:
- agregát L
- cenné papíry
- hypotéky (hypoteční listiny)
- podobné nástroje
„Konstrukci ukazatelů peněžní zásoby nelze považovat za danou jednou provždy, což jinými slovy znamená, že definice peněžních agregátů není neměnná v čase. Jejich vymezení se postupně koriguje a zpřesňuje.“[3]
Banka a peněžní agregáty
Sledování množství peněz v ekonomice se u jednotlivých centrálních bank liší detailními národními přístupy, ale stále více dochází k určité harmonizaci těchto agregátů.
„V roce 2004 Česko i Slovensko přešly na harmonizaci bankovní a měnové statistiky se standardem Evropské centrální banky. Byly provedeny metodické úpravy peněžních agregátů v rámci národního měnového pohledu.“[4]
Některé země používají specifické, modifikované peněžní agregáty. Česká národní banka v měnové politice sleduje peněžní agregát M2. Peněžní agregát M2 představuje součet dvou základních složek:
- subagregátu M1 (oběživo a netermínované vklady)
- subagregátu kvazipeníze (termínované vklady a vklady v cizí měně)
Schematická struktura agregátu M2 podle ČNB:
M2 = M1 + kvazipeníze
M1 = hotovostní oběživo + netermínované vklady
Kvazipeníze = termínované vklady (včetně vkladových listů a spořicích vkladů) + vklady v zahraničí.
Kvantitativní teorie peněz
Kvantitativní teorie peněz patří mezi nejautoritativnější hypotézy o vlivu peněz v ekonomickém systému. Vznikla v 16. století a jejím autorem je považován francouzský merkantilista J. Bodin. V roce 1568 se snažil objasnit, že růst cen v Evropě byl důsledkem přílivu vzácných kovů z Nového světa. Teorii postupně rozpracovali další ekonomové. Začátkem 20. století přispěl k jejímu dalšímu rozvoji zejména americký ekonom I. Fisher a ekonom cambridgeské školy A. Marshall.
Kvantitativní teorie peněz vychází z předpokladu, že peníze nemají vnitřní reálnou hodnotu. Kupní síla peněz závisí od množství peněz v oběhu a od cen zboží – stanoví se v oběhu jejich setkáváním. Podstata kvantitativní teorie peněz spočívá v objasňování příčinné závislosti mezi množstvím peněz v oběhu a cenami. Podle kvantitativní teorie zvýšení množství peněz v oběhu vyvolá zvýšení cen, protože totéž množství zboží se nyní směňuje za větší množství peněz.
Tuto myšlenku lze ilustrovat a pochopit pomocí tzv. rovnice směny, kterou na počátku 20. století formuloval I. Fisher: M · V = P · Y
Legenda:
- M – množství peněz v oběhu
- V – rychlost oběhu peněžní jednotky
- P – průměrná cenová hladina
- Y – reálný produkt HDP (HNP) (množství zboží a služeb směňovaných za peníze)
Podle I. Fishera je cenová hladina jednoduchou funkcí množství peněz v oběhu. I. Fisher zdůrazňoval funkci peněz jako prostředku směny. Podle něj mají subjekty peníze v držení výhradně za účelem realizace transakcí. Jeho přístup byl makroekonomický, na rozdíl od přístupu ekonomů cambridgeské školy, který byl převážně mikroekonomický. Velkou pozornost věnovali motivacím držby peněz u ekonomických subjektů. Jejich koncepce představuje most k Keynesově teorii preference likvidity. Zároveň v jejich díle byly položeny základy tzv. nové kvantitativní teorie peněz, označované jako friedmanovský monetarismus.
Keynesova teorie preference likvidity vychází z předpokladu, že poptávka po penězích není výlučně závislá na vývoji důchodu, ale také ovlivněna funkcí úrokové míry a očekáváními. Zpochybnil závěr kvantitativní teorie, že množství peněz je jediným determinantem nominálního důchodu (agregátních výdajů). Jeho teorie dala silný impuls k přehodnocení celého komplexu tradičních představ o penězích.
„Keynesova teorie likvidity vysvětluje motivy držby peněz hospodářskými subjekty a příčiny jejich poptávky po penězích. Východiskem je předpoklad, že hospodářské subjekty pro plynulé fungování tržní ekonomiky musí mít k dispozici určitý objem likvidních aktiv (peněz), které plní funkci prostředku směny a zabezpečují fungování hospodářského subjektu.“[5]
Monetaristé zakládají svá chápání na modernizované verzi původní kvantitativní teorie peněz. Opírají se o důchodovou verzi kvantitativní teorie peněz M. Friedmana. Ve Friedmanově koncepci se kvantitativní teorie chápe jako teorie poptávky po penězích. Friedmanův přístup je reformulací kvantitativní teorie peněz, protože vede ke stejnému závěru o významu peněz pro nominální důchod.
Preference likvidity a motivy držby
Keynesova koncepce preference likvidity vychází z analýzy a zdůvodnění motivů, proč subjekty drží peníze v hotovosti. Preference likvidity podle Keynese souvisí s následujícími motivy:
- motiv oběhu (představuje z pohledu domácnosti motiv důchodový)
- motiv opatrnosti (souvisí s úsilím hospodářských subjektů vyhnout se riziku, zabezpečit se proti různým nepředvídatelným okolnostem a nejisté budoucnosti)
- motiv spekulace (hospodářské subjekty udržují peníze v likvidní podobě na základě spekulace s cílem dosáhnout zisku)
Keynesiánské a monetaristické názory na postavení peněz v ekonomice
Kořeny podstatných rozdílů mezi klasickou ekonomií a keynesovskou ekonomií v oblasti peněžních teorií spočívají v zásadně odlišném myšlenkovém chápání ekonomického světa. Podle klasických ekonomů je hlavní a rozhodující vlastností ekonomiky relativní stabilita a jistota. Vyzdvihují stabilitu tržního systému, v němž nabídka a poptávka prostřednictvím cen a konkurence samy překonávají problémy ekonomických cyklů a udržují rovnováhu při plném využití výrobních faktorů. Keynesovská ekonomie naopak vychází z jiného pochopení.
Keynesiánské názory
„Keynesovská ekonomie vychází z nejistoty a nestability ekonomiky, z neschopnosti a nedostatku vnitřních ekonomických tržních sil obnovovat ekonomickou rovnováhu.“[6]
Keynes popírá a odmítá předpoklady, z nichž vychází klasická monetární teorie (stabilní rychlost obratu peněz, plná zaměstnanost, transakční motiv poptávky po penězích jako jediný motiv).
Keynes rovněž uvádí, že hospodářské subjekty dávají přednost držbě peněz před držbou cenných papírů nebo reálných aktiv, protože peníze vykazují nejvyšší likviditu. Snahu vlastníků udržovat bohatství v peněžní, nejlikvidnější formě.
Úkolem státu je regulovat množství peněz v oběhu tak, že na jedné straně vyvolává tlak na snížení úrokové míry (nízké úrokové sazby, tj. levné peníze, mohou zvýšit podnět k investování na straně podnikatelů) a na druhé straně na zvýšení míry zisku (tj. na zvýšení rentability soukromých investic). To bylo možné dosáhnout jen „vháněním“ levných peněz do ekonomiky, tedy za cenu rostoucí inflace.
Monetaristické názory
„Monetarismus jako druhý významný teoretický směr současné makroekonomie vychází z odlišných teoretických východisek. Jednotlivé monetaristické koncepce zaměřují svoji pozornost na peněžní agregáty a zdůrazňují aktivní roli peněz a měnové politiky v tržní ekonomice.“[7]
Monetarismus vychází z představy, že tržní ekonomika disponuje dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopné vrátit systém do stavu rovnováhy. Odmítají státní zásahy do ekonomiky a zejména keynesovskou politiku levných peněz vedoucí k růstu množství peněz v oběhu a inflačním tlakům. Podle monetaristů státní zásahy do hospodářství a peněžního oběhu pouze vychylují ekonomický systém z rovnováhy a hrozí nestabilitou.
Hlavním představitelem monetarismu je M. Friedman, který zpochybnil základní postuláty keynesovské peněžní teorie. Především zpochybnil myšlenku, že zvýšení množství peněz v oběhu může zvyšovat zaměstnanost. Postavil proti tomu vlastní teoretickou koncepci, kde peníze hrají roli rozhodujícího činitele a funkce státu je omezena na regulaci přírůstku peněz v oběhu.
V centru pozornosti představitelů monetarismu stojí nebezpečí inflace. Jádrem jejich protiinflační, restriktivní politiky je proto regulace peněžního oběhu – neinflační růst peněžní zásoby. „Za předpoklad stability cen považují dodržování „peněžního pravidla“, podle kterého množství peněz v oběhu má růst tempem odpovídajícím dlouhodobému průměrnému růstu reálného HDP (tj. asi 3–5 % ročně), a to bez ohledu na stav ekonomiky nebo fázi hospodářského cyklu. Takový stálý přírůstek peněz má vyloučit hlavní zdroj nestability v moderní ekonomice a odstranit, či alespoň zmírnit cyklické výkyvy hospodářské aktivity.“[8]
Uváděné definice a charakteristiky naznačují, že přesná definice peněžního agregátu, resp. peněžní zásoby, je záležitostí dohody a potřeb ekonomického výzkumu. Co patří a co nepatří do určitého peněžního agregátu M, je třeba přezkoumat v
