Peripetie měnové politiky SR
Měnová politika v kombinaci s fiskální politikou je důležitou součástí hospodářské politiky vlády. Na rozdíl od fiskální politiky se měnová politika zpravidla vyznačuje větší diskrétností a širším akčním rozsahem vůči podnikům a domácnostem, stejně jako delším časovým horizontem svého působení. Na základě těchto a dalších skutečností vyvolává stanovování cílů a nástrojů měnové politiky ostré diskuse v ekonomické teorii i v souvislosti se zaměřením hospodářské politiky. Kořeny těchto diskusí sahají hluboko do minulosti. V současnosti jsou mnohdy zjednodušeně interpretovány jako spor o prioritu měnové či fiskální politiky. Přitom ekonomové i politici v průmyslově vyspělých zemích dospěli k jednoznačnému závěru, že v hospodářské politice je nutná konzistence měnové politiky s fiskální. Z tohoto poznatku se vycházelo i při zpracování návrhu zákona o NBS. V diskusi o návrhu zákona, která se konala v Trenčianských Teplicích, bylo přijato znění, podle něhož NBS napomáhá realizaci hospodářské politiky vlády. V souladu s celkovým zněním zákona se NBS zařadila mezi centrální banky, které vykazují relativně vysokou míru nezávislosti ve vztahu k peripetiím hospodářské politiky.
I po rozdělení Československa vykazují ekonomiky nástupnických států mnohé společné znaky. Těmito znaky je ovlivněna i měnová politika. Přitom měnová politika ČNB, navzdory podstatně lepším výsledkům z hlediska vývoje kurzu koruny ve srovnání s NBS, se nachází v centru neustálých diskusí. Vláda Miloše Zemana, ale i Václav Klaus, spojují propad české ekonomiky i s politikou ČNB. Podle P. Mertlíka politika ČNB a následná neochota komerčních bank půjčovat peníze zpomalují restrukturalizaci ekonomiky, vedou k uzavírání podniků a zvyšují nezaměstnanost.
Na Slovensku se o měnové politice nediskutuje. Přitom kromě pozitivních aspektů má tato politika rovněž vliv na současný stav národního hospodářství. Pod vlivem devalvačních očekávání a inflace se NBS již při svém vzniku zaměřila na protiinflační politiku. V rámci restriktivní politiky zavedla řadu opatření, která zpomalila růst oběživa, dostupnost peněz a úvěrů. V tomto období představitelé mezinárodních institucí považovali zásobu peněz za nedostatečný cíl měnové politiky. Rovněž regulace úrokových sazeb jako primárního cíle měnové politiky byla považována za problematickou vzhledem k jejich provázanosti s kurzy a chováním hospodářských subjektů. Cílové řešení tempa růstu inflace se proto stalo prioritním cílem měnové politiky, a to bez zvážení vhodnosti takto stanoveného cíle v daném institucionálním prostředí.
Mezi pozitiva takto stanovené politiky patří významné snížení míry inflace a udržení kurzu koruny v fluktuačním pásmu s pevnou centrální paritou až do října 1998. Negativa dlouhodobě uplatňované restriktivní politiky se nejvýrazněji projevila v oblasti restrukturalizace a modernizace ekonomiky, tedy ekonomického růstu. Přes výrazné snížení míry inflace musela ekonomika čelit opakovaným tlakům na kurz koruny, likviditu, vývoj úrokových sazeb a podobně. V souhrnu tyto jevy vyjadřují turbulenci a volatilitu na trhu peněz a kapitálu. Negativně působilo rozdílné zaměření měnové a fiskální politiky. Fiskální politika sledovala podporu ekonomického růstu na základě rostoucí zadluženosti ekonomiky SR.
Nekonzistentní hospodářská politika vyžadovala úpravy měnového programu NBS. Tyto úpravy se nejvýrazněji projevily v měnovém programu na rok 1998 a 1999. Výrazné znehodnocení kurzu koruny během půl roku spolu s očekáváními, která souvisejí s jeho dalším vývojem, značné snížení měnových rezerv, vysoké a kolísavé úrokové sazby spojené s nedostupností úvěrů, opakující se problémy likvidity, absence trhu hypotečních úvěrů a další faktory vedou k nutnosti zamyslet se i nad měnovou politikou NBS. Například navzdory dlouhodobě prosazované restriktivní politice je zásoba peněz, měřená měnovým agregátem M2, na úrovni 70 % HDP. V porovnatelných ekonomikách se pohybuje mezi 40 % a 50 %. Chybí propojení krátkodobé politiky se střednědobou politikou.
V období kolísajících kurzů a zvyšování cen je rovněž problematické dosažení cílů protiinflační politiky. Problematičtí jsou i samotné ukazatele míry inflace. Máme inflaci měřit pomocí měnového agregátu M2, indexu spotřebitelských cen, tempa růstu nominálních mezd nebo importních cen? Na základě dostupných údajů lze konstatovat, že vliv nominálních mezd a měnového agregátu M2 na inflaci byl podstatně nižší ve srovnání s očekáváními. Inflační tlaky byly primárně vyvolány růstem cen dováženého zboží, zvýšením DPH a znehodnocením kurzu koruny. V tomto smyslu návrat k pevným kurzům a k fluktuačnímu pásmu představuje účinnější protiinflační politiku.
Pro NBS však představují problém následující oblasti:
- stanovení cílové míry inflace;
- reálné ocenění kurzu koruny, které by působilo proti úniku peněz do zahraničí;
- přerušení inflačních očekávání, která jsou podporována snahou vlády financovat deficit státního rozpočtu rostoucím zdaněním podniků a domácností.
V důsledku agresivního postupu vlády, respektive Ministerstva financí SR v rámci fiskální politiky, lze konstatovat, že realizace protiinflační politiky je v rukou Ministerstva financí SR, nikoli NBS. Tímto způsobem se bez diskuse a pod heslem harmonizace fiskální a měnové politiky měnová politika dostává pod kontrolu vlády. Jedná se o opatření zaměřená na zdražování vstupů do výroby a omezení agregátní poptávky. V popředí rozpočtového systému zůstává přerozdělovací funkce státního rozpočtu v podmínkách nehospodárnosti a subjektivismu, který zvýhodňuje hospodařící subjekty prostřednictvím dotací a zpochybňuje udržení stability kurzu koruny při mírném růstu inflace a relativně stabilním vývoji ekonomiky. Cíle, které jsou středobodem upraveného měnového programu NBS na rok 1999.
