Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální a tělesné procesy a jejich vzájemné vztahy a interakce. Psychologie je vědní disciplína, která se vyvinula z filozofie jako věda o duši, přičemž obvykle nebylo přesně stanoveno, co vlastně duše je. Podle Alexandra Velikého byla psychologie naukou o duši. V poslední třetině 19. století začala psychologie růst jako samostatná vědní disciplína. Psychologie se zabývá, zjednodušeně řečeno, studiem prožívání a chování.
Osobnosti psychologie
Aplikované psychologické obory se snaží využívat poznatky psychologie při řešení problémů ve všech oblastech společenského života. Předmětem psychologie je vědecké studium chování a duševní činnosti. Za zakladatele psychologie považujeme Wilhelma Wundta (1832 – 1920) – dílo Základy fyziologické psychologie (1873). Počátky psychologie však lze hledat mnohem dříve v dílech filozofů jako Aristoteles (O duši), Machiavelli (člověk jako pudová bytost), Locke (kritika rozumu), Kant (poznávací schopnosti), Nietzsche (pudy, vůle, sny) a další. K rozvoji psychologie jako samostatné vědy významně přispěly i objevy v jiných oblastech, například Darwinovy poznatky v biologii a evoluci, Purkyňovy objevy ve fyziologii a další.
Členění psychologických oborů
Teoretické obory
Teoretické obory bývají také označovány jako akademické obory, protože jsou vyučovány na vysokých školách. Patří sem zejména:
- biologická psychologie – zkoumá vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním
- všeobecná psychologie – zabývá se základními psychickými procesy u duševně zdravého člověka (poznávání, motivace, emoce a další)
- vývojová psychologie – zkoumá, jak se jedinec vyvíjí a mění v průběhu svého života. Sleduje jedince od narození až po smrt. Důležitým tématem je stanovení podílu vlivu dědičnosti a prostředí na psychický vývoj.
- psychologie osobnosti – studuje rozdíly mezi lidmi, souhrn jedinečných psychických vlastností, které specificky ovlivňují osobnost člověka.
- sociální psychologie – zabývá se vlivem společenských faktorů na lidskou psychiku. Zkoumá chování člověka v sociálních skupinách a jejich vliv na něj.
Praktické obory
Praktické obory psychologie jsou také nazývány aplikovanými obory a usilují o využití psychologických poznatků v společenské praxi, hlavně ve prospěch lidské spokojenosti a zdraví. Mezi významné praktické obory patří:
- Klinická psychologie – specializuje se na diagnostiku, léčbu a sociální přizpůsobení osob s psychickými poruchami. Snaží se nalézt odpovědi na otázky: jaké chování je chorobné? Jaké faktory přispívají k psychickým poruchám? Jak lze psychické poruchy léčit?
- Psychologie zdraví – zkoumá, jak určité způsoby chování, myšlení a cítění souvisejí s tělesnou a psychickou kondicí. Zabývá se diagnostikou, léčbou a prevencí některých onemocnění, podporuje zásady zdravého životního stylu a psychohygieny.
- Poradenská psychologie – snaží se pomoci překonávat psychické problémy v různých oblastech (škola, práce, rodina) aplikací různých psychoterapeutických metod.
- Pedagogická psychologie – zkoumá procesy učení a vyučování a podílí se na tvorbě učebních metod. Zkoumá, jak ovlivňují učení psychické faktory jako motivace, inteligence a také různé sociokulturní podmínky.
- Psychologie práce – zabývá se podmínkami práce a jejich vlivem na pracovní výkon. Týká se vnitřních (motivace, schopnosti, dovednosti) i vnějších (prostředí) podmínek. Z této oblasti se dnes odštěpují další specializace jako například psychologie trhu, psychologie zákazníka a podobně.
- Forenzní (soudní) psychologie – zabývá se studiem zločinnosti, psychologií pachatelů trestné činnosti, vypracovává soudní znalecké posudky. Dále spolupracuje při přijímání a výcviku policistů, vojáků a dalších pracovníků, kteří se učí pracovat se stresem ve vypjatých situacích, jako jsou sebevraždy, rukojmí nebo dramatické situace.
- Psychologie sportu – snaží se zlepšovat sportovní výkon, pomáhá zvládat předstartovní stavy u sportovců, zkoumá úlohu kolektivu při kolektivních sportech a podobně. Rovněž analyzuje vztah mezi pohybem a duševním zdravím.
Cíle psychologie
Mezi hlavní cíle psychologie patří:
- popis projevů chování a duševního života člověka
- vysvětlení významu získaných údajů
- předvídání lidského chování a prožívání
- využívání získaných znalostí ke zvyšování zdraví člověka
Předmět zkoumání psychologie
Prožívání je souhrnný název pro všechny vnitřní, subjektivní psychické procesy a stavy (vnímaní, představy, emoce, rozhodování, vzpomínání), které tvoří celek. Člověk si jich je vědom jen do určité míry, proto rozlišujeme vědomé a nevědomé prožívání. Prožívání se navenek projevuje v chování člověka (výraz emocí).
Chování je soubor vnějších projevů, které jsou zpracováním a vyjádřením vnitřní situace člověka. Zahrnuje všechny činnosti, pohyby, úkony, jednání, reakce, řeč, výrazy (zarudnutí, pláč, smích, změny v dechu, držení těla). Rozlišují se dva druhy chování:
- expresivní – vyjadřuje skutečné myšlenky a pocity (bezprostřední prožívání)
- adaptivní – účelně se přizpůsobuje dané situaci (předstírání, stylizace)
Prožívání a chování jsou projevy osobnosti člověka s jeho individuálními vlastnostmi a dispozicemi ve vzájemném působení s prostředím. Jsou východiskem k poznání osobnosti člověka.
Psychika (mysl) je souhrn duševních dějů během celého lidského života. Mnozí se domnívají, že si uvědomujeme pouze její část, což vede k dělení psychiky na vědomí a nevědomí.
Sled uvědomovaných psychických zážitků označujeme jako prožívání. Chování je jakákoli lidská tělesná aktivita, kterou můžeme pozorovat. Patří sem vnější projev – mimika, gesta, řeč těla, ale i vnitřní – hormonální reakce, krevní tlak a podobně.
Přístupy k psychologickému výzkumu
Známé přístupy k psychologickému výzkumu jsou:
- biologický
- behaviorální
- psychodynamický
- fenomenologický
- gestalt (tvarový)
- kognitivní
Biologický přístup
Z tohoto hlediska jsou předmětem studia psychologie biologické, zejména neurofyziologické procesy, které jsou základem chování a prožívání. Tělo a mysl považuje za jednotu a celek. Zaměřuje se na zkoumání mozku (zatížené oblasti mozku při různých aktivitách, změny mozkové aktivity a podobně). Opírá se také o evoluční vývoj a genetický základ. Zakladatelem je W. James.
Behaviorální přístup
Předmět studia psychologie omezuje na studium chování. Lidskou mysl považuje za černou skříňku, do níž vstupují stimuly a výsledkem jsou reakce. Později se v rámci behaviorismu objevily a rozšířily různé teorie učení jako způsoby formování a vytváření lidských reakcí a chování. Zakladatelem je John B. Watson.
Psychodynamický přístup
Tento směr psychologie navazuje na psychoanalýzu. Za součást lidské mysli považuje kromě vědomí také nevědomí. Jeho doménou je zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky. Zakladatelem je S. Freud.
Fenomenologický přístup
Zabývá se problematikou lidského bytí, jeho smyslem, svědomím, odpovědností a podobně. Usiluje o pochopení lidské existence čelící smrti. Předpokládá u člověka možnost svobodné vůle a zdůrazňuje osobní odpovědnost člověka za svá rozhodnutí. Vychází z filozofického existencialismu.
Gestalt (tvarová) psychologie
Gestalt (z němčiny) znamená tvar, vzorec, struktura. Zaměřuje se na zkoumání psychických jevů celostní povahy – podle ní je celek něco jiného než součet částí, z nichž je složen. Zakladatelem je Max Wertheimer.
Kognitivní přístup
Předmětem studia psychologie považuje mentální, především poznávací procesy. Tato psychologie chápe lidskou psychiku jako systém zpracování informací. Zkoumá způsoby, jakými si utváříme mentální reprezentace okolního světa, reflektujeme své vlastní prožívání a psychické dění. Usiluje o zjištění, jak se učíme, pamatujeme si a používáme jazyk. Zakladatelem je Jean Piaget.
Kulturní přístup
Z kulturního hlediska je předmětem studia psychologie vliv sociálních faktorů, jako je národnost, etnická příslušnost, pohlaví, sexuální orientace, společenská pozice a další. Hlavním cílem je porozumět jedinečným zkušenostem příslušníků různých sociálních skupin a pochopit jejich subjektivní pohled na svět.
Základní psychické jevy
Procesy vedou ke vzniku psychických obsahů. Například představování je proces, který vede ke vzniku představ; myšlení ke vzniku myšlenek atd. K psychickým obsahům patří: vjemy, představy, sny, vzpomínky, vědomosti, přání, myšlenky a další. Tyto se nacházejí ve vědomí a v paměti, takže si je můžeme vybavit. Psychodynamický přístup tvrdí, že část našeho prožívání – některé psychické obsahy – jsou ohrožující a proto si je nepřipouštíme. Vytlačujeme je do nevědomí, odkud ale ovlivňují naše chování a prožívání.
Mnohé psychické procesy probíhají mimo vědomí. Lidé si uvědomují psychické obsahy, ale ne děje, které vedly ke jejich vzniku. Psychické procesy jsou velmi rychlé a proměnlivé, čímž se liší od mentálních stavů (stavů vědomí), které jsou relativně stabilní. Jejich existenci dokazuje introspekce. Lidé dokážou rozlišit, zda se nacházejí v dobrém, nebo špatném psychickém stavu. Psychické stavy poznáme jako dočasné – nálada, únava – a trvalé – každý člověk má tendenci k určité převládající náladě.
Členění psychických procesů:
- kognitivní (poznávací) psychické procesy
- emocionální psychické procesy
- motivační psychické procesy
K poznávacím dějům patří: vnímání, učení, paměť, představivost, myšlení. Tyto slouží ke získávání informací z vnějšího prostředí a k rozhodování, plánování, řešení úkolů a podobně. Lidově bývají označovány jako rozum.
Emocionální procesy vedou hlavně ke vzniku emocí, jako jsou radost, smutek, hněv, zloba a podobně. Rozum a cit (racionalita a emocionalita) bývají lidově často stavěny proti sobě.
Motivační procesy jsou duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování. Zástupci psychodynamických škol považují většinu našich motivů za nevědomé. Bývají označovány také jako vůle.
Metody psychologie
Psychologie jako věda využívá tyto metody:
- psychologický rozhovor
- psychologické pozorování – může se uskutečňovat s vědomím objektu, že je pozorován, nebo bez tohoto vědomí
- psychologický experiment
- psychoterapie
- arteterapie
- psychologické testy = psychodiagnostika:
- osobnostní testy
- inteligenční testy
Paměť
Paměť je soubor procesů, které umožňují osvojování si informací, jejich uchování a vybavení. Paměť má 3 fáze:
- zapamatování
- udržení v paměti
- vybavení
Typy paměti:
- záměrná paměť – když se snažíme vzpomenout si na něco minulého
- nezáměrná paměť – projevuje se v okamžiku, kdy si zlepšujeme dovednost
- paměť úmyslná (záměrná) – často je to organizovaná, cíleně zaměřená psychická činnost s cílem něco si zapamatovat, přičemž se zpravidla využívají různé způsoby a metody, aby byl cíl dosažen.
- paměť neúmyslná (mimovolná) – při ní si člověk bez zvláštního úmyslu a námahy ukládá do paměti psychické zážitky.
Psychika
Psychika je funkcí nervové soustavy. Ve svém obsahu je obrazem objektivní skutečnosti v mozku, odráží podněty z vnějšího nebo vnitřního světa. Je jednotou objektivního a subjektivního.
