Základní pojmy v oblasti psychologie práce
Mezi základní pojmy, s nimiž pracuje psychologie práce, patří:
- práce a pracovní činnost
- psychologie a práce
- profesiografie
- profesiogram
- funkciografie
- pracovní skupina
- pracovní tým
- společenská interakce
- motivace k práci
- hodnocení pracovníků
- pracovní prostředí
Práce a pracovní činnost
V životě člověka patří práce vedle učení a hry k nejdůležitějším činnostem. Převládá v dospělém věku a zahrnuje v průměru 40 let života (Kollárik, T., 2002). Práci můžeme chápat jako sociálně-ekonomickou kategorii, která tvoří podstatu existence lidské společnosti a vytváří hodnoty určující ekonomickou a životní úroveň společnosti a jejích členů. Současně ji však můžeme vnímat i jako psychologickou kategorii, jejímž nositelem je konkrétní člověk využívající své zkušenosti, znalosti a dovednosti k jejímu uskutečnění (Kubáni, V., 2005).
Práci, jejíž povaha je výhradně ekonomická, nazýváme pracovní činností (Szarková, M., 2009). „Pracovní činnost představuje svou podstatou cílevědomé, systematické a záměrné působení na přírodu“ (Kubáni, V., 2005, s.11). Adekvátní pracovní činnost je u pracovníka objektivně podmíněna tím, že ji musí být schopen vykonávat. Proto si osvojuje potřebný soubor předpokladů a vlastností (schopnosti, vědomosti, znalosti, osobnostní rysy). Dále musí být pracovník ochoten tuto práci vykonávat. Proto si opět záměrně či spontánně osvojuje žádoucí předpoklady (životní hodnoty, postoje, motivační zaměření). Pracovní činnost člověku umožňuje nejen aktivizaci a uspokojení specifických i základních potřeb, ale poskytuje mu také základ společenského zařazení a postavení, které zprostředkovává podíl na výsledcích dosažených celou společností (Matoušek, O., Růžička, J., Hladký, A., 1972). Obecně lze říci, že „společenský svět dospělého je primárně determinován pracovní činností“ (Šípoš, I., Kollárik, T., 1975, s. 9).
Pracovní činnost člověk vykonává na konkrétním pracovním zařazení, které má stanovené požadavky na plnění pracovních úkolů, vzdělání a praxi. Takový typ pracovní činnosti zahrnující soubor konkrétních požadavků na zaměstnance nazýváme profesí. Každá profese do určité míry formuje charakteristické znaky a vlastnosti svého vykonavatele, které se pracovní činností mohou rozvíjet, případně i deformovat (Pauknerová, D. a kol., 2012).
Psychologie a práce
Protože je práce jednou z nejdůležitějších oblastí života člověka, projevují o ni zájem i příslušníci různých vědních disciplín (Kollárik, T., 2002). „Psychologie se postupně dostávala ke studiu lidské práce až po první světové válce“ (Matoušek, O., Růžička, J., Hladký, A., 1972, s.222). V rámci ní se vyčlenila psychologie práce, jejímž předmětem zájmu jsou otázky profesiografie, vlivu fyzikálních podmínek a prostředí na práci, hodnocení, výběru, umísťování a motivace zaměstnanců (Kollárik, T., 2002). Zahrnuje „inženýrskou (technickou) psychologii, psychologii práce s lidmi a psychologii organizace a řízení“ (Kubáni, V., 2005, s.10).
Psychologie práce vznikla z potřeby maximální organizační a výkonové racionalizace se současnou nutností řešit také některé psychologické a fyziologické problémy, které vznikají při práci jednotlivce. Nejprve pod názvem psychotechnika zavedla psychologii do průmyslové praxe a dopravy a věnovala se téměř výhradně psychologickému výběru pracovníků a profesnímu poradenství, méně pak úpravě pracovních podmínek. Komplexní ovládání zařízení však kladlo vysoké nároky na personál, proto byla zařízení konstruována tak, aby jejich obsluha nepřekročila kapacitní možnosti člověka, což vedlo ke vzniku inženýrské psychologie. Ta se později zaměřovala na problematiku člověk – stroj, člověk – počítač a robotizaci.
Snaha o optimalizaci propojení mezi výkonnostními možnostmi člověka a pracovními podmínkami vedla ke vzniku nové disciplíny ergonomie, která se zabývá přizpůsobením práce člověku s cílem zvýšit pracovní výkonnost a produktivitu práce (Daniel, J., Szabó, I., 1994). „Ergonomie se zabývá vztahem mezi člověkem a pracovními prostředky, včetně pracovního prostředí jak v oblasti výzkumné, tak aplikační“ (Pauknerová, D. a kol., 2012, s.128). „Fyziologie, hygiena, ergonomie a psychologie práce navazují na sebe a zkoumají činnost člověka v procesu práce. Cílem těchto věd o lidské práci je ve spolupráci s ekonomikou práce vytvářet podmínky pro optimální pracovní výkon člověka při zachování jeho psychického a fyzického zdraví“ (Baláž, O. a kol., 1981, s.157).
Předmětem současné psychologie práce je „vztah mezi psychikou a pracovní činností“ (Daniel, J., Pikala, I. a kol., 1976, s.8). Soustřeďuje se na analýzu pracovní činnosti a osobnosti člověka s ohledem na jeho harmonický rozvoj a adekvátní pracovní využití, což však není možné bez zohlednění ekonomických, technických a společenských souvislostí (Matoušek, O., Růžička, J., Hladký, A., 1972). Je „aplikovanou psychologickou disciplínou, zaměřenou především na řešení praktických otázek ekonomické praxe“ (Daniel, J., Szabó, I., 1994, s.5).
K psychologii práce neodmyslitelně patří také psychologické, komplexně působící determinanty pracovní činnosti, které tvoří základ subjektivních dispozic a předpokladů zaměstnance pro úspěšné vykonávání dané práce. Vyjadřují psychický potenciál člověka, energii, schopnosti, vlastnosti a dovednosti zaměstnance, které určují jeho psychickou připravenost a celkovou výkonnost v příslušné pracovní činnosti (Szarková, M., 2009).
Vedle tohoto pohledu na člověka v psychologii práce se současně rozvíjí sociální psychologie práce, která je zaměřena na malé pracovní skupiny. Její aktivity se postupně projevily zejména v oblasti sociálního prostředí, motivace pracovníků, pracovních skupin a sociálně-psychologických aspektů řízení (Daniel, J., Szabó, I., 1994).
Profesiografie
Psychické vlastnosti jedince do značné míry ovlivňují vykonávání profese, a proto je důležitá zejména při výběru zaměstnanců identifikace nároků profese na určité specifické osobnostní rysy, a zároveň sestavení metod pro diagnostiku výskytu potřebných profesních nároků u uchazečů či zaměstnanců podniku.
Soubor interdisciplinárních metod aplikovaných za účelem psychologické analýzy pracovní činnosti, která je obsahem určité profese, nazýváme profesiografií. Profesiografie patří k moderním metodám, představujícím východisko personální politiky každé firmy (Szarková, M., 2009). Jde tedy o systematické získávání poznatků o profesi (Kohoutek, 2004). Profesiografie je jednou ze základních metod používaných k určování fyzické i duševní náročnosti práce. V. Provazník a kol. (1997) charakterizují profesiografii jako souhrnné označení různých metod a metodických přístupů zaměřených na zkoumání a rozbor určité profese a na poznání jejích psychologicky významných atributů. Vyplývá z toho, že vykonávání každé profese předpokládá u jednotlivce výskyt určitých osobnostních a psychických předpokladů (Szarková, M., 2009).
„Význam profesiografie spočívá v šíři uplatnění jejích výsledků – profesiografických rozborů profese“ (Pauknerová, D. a kol., 2012, s.71). Je nezbytné stanovit kritéria pro výběr zaměstnanců pro danou profesi a sestavit soubor metod, které umožní identifikovat výskyt požadovaných vlastností a osobnostních předpokladů u uchazečů o zaměstnání. V praxi se často stává, že sice vybereme nejlepšího uchazeče z možných, ale ne nejlepšího uchazeče na konkrétní pracovní pozici. Může dojít k nespokojenosti zaměstnavatele s výkonem zaměstnance a současně k nespokojenosti zaměstnance s pracovními podmínkami. V rámci profesiografie nejde tedy o výběr nejlepšího z uchazečů, ale o porovnání schopností, vlastností, vědomostí a dovedností každého uchazeče o pracovní místo s nároky a požadavky dané pracovní pozice (Szarková, M., 2009).
Profesiografii se často vytýká, že „nevěnuje dostatečnou pozornost kognitivním procesům, jako je paměť, pozornost, myšlení, rozhodování a řešení problémů,“ na druhé straně však „umožňuje třídění pracovních činností a podmínek z různých hledisek, což zahrnuje základní prvky činnosti, z nichž lze vyvodit, jaké psychologické procesy jsou při práci zatěžovány a jaké vlastnosti jsou předpokladem úspěšného výkonu práce“ (Skřehot, P., Hladký, A., Malý, S., 2008, in Szarková, M., 2009, s.118).
Soubor technik a metod zaměřených na odhalení všech psychologicky účinných faktorů (fyziologické, ekonomické, sociální a jiné), které přímo nebo nepřímo ovlivňují pracovní chování a výkon zaměstnance, nazýváme psychologickou profesiografií. Je aplikací profesiografie a odhaluje a analyzuje psychologické stránky pracovní činnosti (Szarková, M., 2009). Umožňuje tak zjistit psychologicky významné charakteristiky práce (Daniel, J., Pikala, I. a kol., 1976).
Profesiogram
Profesiogram představuje deskripci práce pro potřeby psychologického bádání v oblasti pracovní činnosti (Daniel, J., Pikala, I. a kol., 1976). Přesněji je psychologický profesiogram „syntetickým, výstižným, komplexním a přehledným popisem určité pracovní činnosti – profese a z ní vyplývajících nároků na psychiku člověka, který ji chce vykonávat, resp. ji již vykonává“ (Szarková, M., 2009, s.116).
Profesiogram je účelný zejména pro optimalizaci práce (Daniel, J., Pikala, I. a kol., 1976). Je vnímán jako určitý pilíř teorie a praxe personálního managementu, který se dnes běžně využívá při výběru, vyhledávání a přijímání pracovníků, při jejich umisťování v podniku, hodnocení jejich pracovní způsobilosti, při normování práce, při zjišťování příčin pracovních neúspěchů, fluktuace, hodnocení pracovníků, hledání vnitropodnikových rezerv a zvyšování produktivity práce, ale také při stanovení pracovního tempa. Profesiogramy nejsou neměnnými popisy profese, mění se v souvislosti s proměnami obsahu profesí. Jsou určeny k poradenskému umisťování, výběru zaměstnanců a obsahují analytický přehled požadavků a nároků na pracovní činnost a psychickou připravenost zaměstnance. V poslední době je požadován co nejpřesnější popis pracovních míst z různých hledisek. Vyplývá to z potřeby vybrat „správné“ lidi na jednotlivé pracovní pozice, zvyšovat pracovní motivaci, efektivně sestavovat pracovní týmy, ale také z potřeby zvyšovat výkonnost zaměstnanců společnosti a zapojit je do plnění strategických cílů podniku. Úroveň zpracování profesiogramů svým způsobem odráží předpoklady budoucí existence podniku (Szarková, M., 2009).
Funkciografie
Podle encyklopedie Britannica lze pracovní funkci definovat jako zaměstnání, povolání, postavení nebo účel, pro který je zaměstnanec na dané pozici (http://www.merriam-webster.com/dictionary/function). „Pracovní funkce vymezuje konkrétní zařazení pracovníka v organizační struktuře pracovišť podniku. Obvykle se rozlišují pracovní funkce obecnější povahy a ty, které jsou specifické pro daný typ podniku“ (Pauknerová, D., 2012, s.155). Zaměstnanec v pracovním procesu zastává určitou funkci vyplývající z jeho pozice v organizaci a systému řízení podniku. Výkon funkce je vázán pouze na duševní práci a podmiňují jej především psychické vlastnosti a schopnosti zaměstnance. Toto je hlavní rozdíl oproti profesi, jejíž výkon je, na rozdíl od funkce, vázán na určité psychomotorické a manuálně-odborné dovednosti zaměstnance.
Popis a analýzu obsahu funkce zkoumá funkciografie. Jejím výsledkem je funkciogram, který obsahuje popis funkce. Pro psychologický výběr zaměstnanců do funkcí je nutné vypracovat podrobné funkciogramy každé funkce a stanovit také psychodiagnostické postupy a metody sloužící k zjišťování psychických předpokladů a nároků na vykonávání dané funkce (Szarková, M., 2009).
Pracovní skupina
Skupiny zaujímají v pracovní činnosti člověka významné místo. Ovlivňují jeho pracovní výkonnost i celkovou spokojenost (Pauknerová, D., 2012). Skupina je definována vzájemnou závislostí jejích členů, kdy chování každého člena ovlivňuje chování ostatních. Jde o soubor osob s společnými názory, normami a cíli (Daniel, J., Szabó, I., 1994). Základním prvkem odlišujícím malé sociální skupiny od pracovních skupin je přítomnost pracovní úlohy (Kollárik, T., Letovancová, E., Výrost, J. a kol., 2011). V širším pojetí je pracovní skupina jakákoli skupina lidí propojená kooperačními a komunikačními vazbami. Jde o malý sociální útvar s mřížkou účelových kooperačních vazeb mezi členy, která formálně neumožňuje rozložení na podsložky. Je základním prvkem společenského života podniku a jeho ekonomických a sociálně-psychologických vztahů (Szarková, M., 2009).
Pracovní skupiny tvoří základ každého podniku. Obecně lze říci, že zaměstnanci vytvářejí pracovní skupiny a ty pak tvoří celou
