Název článku:
Racionalizace a racionalizační procesy
Obsah článku:
Racionalizace jako obecná metoda optimálního uspořádání pracovního procesu je známa již od počátku 19. století. V podstatě jde o to, aby jakýkoliv výrobní proces probíhal na stále vyšší úrovni techniky, technologie, organizace práce, výroby a řízení.
Při racionalizaci je třeba se nejprve zaměřit na odstranění zbytečného plýtvání, které se obvykle ve různých formách vyskytuje ve většině podniků (velké zásoby, poruchovost zařízení, nevhodné uspořádání pracovišť apod.) a teprve poté zavádět nákladné automatizované komponenty. Racionalizace by měla probíhat od nejjednodušších činností ke složitějším.
Racionalizace výroby se projevuje prostřednictvím uspořádání faktorů, které působí zejména na:
- objem výroby,
- kvalitu výroby,
- spotřebu surovin a materiálu,
- strukturu výrobního programu.
Potřeba racionalizace výroby vzniká stejně jako potřeba racionalizace libovolné vnitropodnikové činnosti. Ta vzniká vlastně proto, že:
- určitá činnost neplní svou funkci,
- plní ji, ale je příliš nákladná,
- neplní ji a přitom je také nákladná.
Racionalizace je rovněž podmíněna těmito třemi důvody, které vyplývají z konkrétních podmínek výroby. Vychází se z předpokladu, že funkcí výroby je zabezpečení výrobního programu podniku v požadovaném množství, kvalitě a čase při minimálních výrobních nákladech. Racionalizace se pak zaměřuje na ty faktory, které způsobují zhoršování plnění této funkce. (Borovský, 2009)
Cíle a přínosy, kterých lze dosáhnout pomocí racionalizačních procesů:
- odstranění zdrojů ztrát,
- zvyšování produktivity a kvality,
- snižování vlastních nákladů,
- snižování rizika,
- zvyšování výnosů,
- vytváření optimálních pracovních podmínek,
- sladění zájmů výrobců, prodejců a spotřebitelů. (Szombathyová, Krauszová, 2008)
Racionalizační úkoly
Příprava výroby a normalizace. Kvalitní příprava výroby má zvládnout všechny problémy spojené s výrobou z hlediska technologie, kvality, pracovních postupů, organizace a řízení výroby tak, aby realizace plánované výroby v podniku probíhala v rámci požadovaných technických, ekonomických a sociálních norem. Kvalitní příprava výroby pozitivně ovlivňuje dobu rozběhu a ekonomické výsledky výroby, vyjádřené výrobními náklady.
Organizace práce a tvorba norem obsluhy. Organizace práce ve výrobě představuje spolupráci lidí a vazbu člověk – stroj, která vytváří optimální předpoklady pro plnění funkce výroby z hlediska pracovní síly. Tento faktor nabývá význam zejména v mechanických výrobách, kde může ve velké míře ovlivňovat objem výroby, kvalitu výroby i spotřebu surovin.
Spotřeba surovin a materiálů. Spotřeba surovin a materiálů obvykle představuje významnou položku ve struktuře výrobních nákladů. Jejich snižování na jednotku produkce pomáhá snižovat výrobní náklady a tím zlepšovat poměr vstupu a výstupu ve výrobní činnosti.
Výrobní cyklus. Výrobní cyklus zásadně ovlivňuje objem výroby, produktivitu práce a ekonomické charakteristiky. Zkracování výrobního cyklu znamená příspěvek ke zvýšení objemu výroby, obratu oběžných prostředků a produktivity práce.
Odstraňování úzkých míst. Nepřetržitý proces robotizace a automatizace vede k tomu, že v rámci struktury výrobních nákladů roste podíl fixních nákladů, což negativně ovlivňuje úroveň vlastních nákladů při nedostatečném využití výrobní kapacity výroby. Úzká místa ve výrobě brání zvyšování objemu výroby a tím i využívání příznivého průběhu nákladů spojeného se zvyšováním výroby.
Rozpracovanost výroby. Snižování rozpracovanosti výroby je důležité zejména v takových výrobách, kde jsou výrobní cykly značně dlouhé nebo jsou navázány na velký objem oběžných prostředků. Cesty ke zkracování rozpracovanosti jsou různé a mohou mít technický i organizační charakter.
Rovnoměrnost výroby. Je požadavkem efektivního využívání základních prostředků, zlepšování kvality a snižování výrobních nákladů.
Kvalita výroby. Je podmíněna zvládnutím technologie, dodržováním technologické kázně, stavem výrobního zařízení a kvalitou surovin a materiálů. Výkyvy mohou vést ke zhoršení kvality výroby a tím i ke snížení její funkčnosti.
Systém motivace a stimulace. Obsluha výrobního zařízení může v mnoha typech výroby významně ovlivnit spotřebu surovin, objem a kvalitu produkce apod. Jde o nalezení takového systému hmotné zainteresovanosti, který by usměrňoval pozornost obsluhy k optimálním výsledkům, systému zlepšovacích návrhů a ke zvýšení efektivity výrobního procesu. (Borovský, 2009)
Racionalizace zajišťujících procesů
Do racionalizace zajišťujících procesů můžeme zahrnout podnikové procesy hmotně-energetického charakteru, které podporují a podmiňují hlavní proces podniku, tj. výrobní proces.
Podle Dzurka (1973) sem patří:
- manipulace s materiálem,
- zásobování výroby,
- údržba a opravy.
Manipulace s materiálem
Manipulace s materiálem patří mezi oblasti racionalizace, kterým se v podnicích věnuje značná pozornost. Je tomu tak proto, že manipulace s materiálem váže značný počet pracovníků podniku i základní fondy, což negativně ovlivňuje úroveň produktivity práce. Zvláštní pozornost si zasluhuje především vnitropodniková doprava a skladové hospodářství. Mnoho racionalizačních studií z těchto oblastí se zaměřuje spíše na technické než na organizačně-řídící problémy. Přitom i při technickém řešení se často zapomíná na přizpůsobení technického řešení celkovému komplexu činností podniku, čímž se účinnost technického řešení, i když některé je uspokojivá, významně snižuje. Zkušenosti ukazují, že v existujícím systému manipulace s materiálem jsou značné rezervy, které je možné vhodným přístupem okamžitě a bez nákladů využít. (Dzurko, 1973)
Zásobování výroby
Zvláštní pozornost racionalizace je třeba věnovat zásobování výroby. Prováděné racionalizační studie ukazují, že značný objem oběžných prostředků je vázán právě ve výrobních zásobách. Kromě toho, že zásobování vyžaduje nepřiměřeně vysoké náklady, dochází k situacím, kdy nedostatek některých druhů materiálů (ne vždy podstatných) způsobuje přerušení provozu výrobního zařízení. Neuspokojivá je také skladba zásob. Je třeba zdůraznit, že přístup k řízení zásobovacích procesů je velmi nehospodárný. Nehospodárnost vyplývá z toho, že každé položce zásob je věnována stejná pozornost. Nezohledňuje se diferencované řízení a evidence zásob podle jejich důležitosti v oběžných prostředcích a zavádění praktických metod (například ABC metoda) je velmi vzácné. Racionalizační programy zaměřené na zvýšení účinnosti řízení jsou ojedinělé, přestože v této oblasti existují značné finanční rezervy podniků. (Dzurko, 1973)
Údržba a opravy
Poslední oblastí racionalizace pomocných procesů v podniku je údržba. Při racionalizaci údržby se zvažují řešení problémů týkajících se:
- organizace údržby,
- organizace práce při údržbě.
Dosavadní průzkumy ukazují, že vhodnou organizací údržby lze ušetřit značný počet pracovníků, aniž by se snížila účinnost práce útvaru údržby. Údržba je v mnoha podnicích decentralizovaná, což klade vysoké nároky na pracovníky. Provedené racionalizační studie nejen u nás, ale i v zahraničí dokazují, že využití pracovníků v údržbě je neuspokojivě nízké. Nevyužívání pracovního času úzce souvisí s nedostatečnou úrovní plánování a řízení a také s kvantifikací práce v údržbě. Další příležitosti pro racionalizaci údržby nabízí organizace práce při realizaci údržbářských operací. Využití metod síťové analýzy ve větším rozsahu než doposud umožní ještě zkrátit dobu oprav a tím prodloužit provozní dobu výrobních zařízení. (Dzurko, 1973)
Racionalizace organizace
Pojem organizace je vysvětlován různě. Pro naše potřeby budeme vycházet z toho, že organizace je míra uspořádanosti. V našich podnicích jsou pracovníci nebo pracovní skupiny, jejichž pracovní náplní je organizace podniku. O činnostech v oblasti hledání nejvhodnější organizace podniku nelze říci, že by byla výrazně úspěšná a že by přispívala z organizačního hlediska k racionalitě podniku. Ne vždy jsou správně řešeny otázky vztahů a spolupráce liniových a štábních útvarů, zejména z pohledu odpovědnosti, spolupráce a kooperace, což vede ke snížení pružnosti a operativnosti podniku. (Borovský, 2009)
Racionalizace řízení a správy
V rámci racionalizace řízení a správy se setkáváme s racionalizačními úkoly zaměřenými na:
- racionalizaci informačního systému,
- racionalizaci metod a technik řízení.
Při racionalizaci informačního systému jsou úkoly zaměřeny na podrobné zkoumání informací přicházejících na jednotlivá místa správy podniku, zpracovávaných a vycházejících z těchto míst. Tyto racionalizační rozbory zjišťují, zda jednotlivá pracovní místa dostávají úplné informace, které potřebují, a zda jsou informace, které jednotlivá místa poskytují, jinde využívány. Největší nedostatek těchto racionalizačních studií je pravděpodobně v tom, že jsou příliš detailní a při jejich zpracování ztrácejí podstatné souvislosti z hlediska důležitosti pro řízení a evidenci. Informace nejsou dostatečně diferencované, je jich mnoho a vznikají problémy, jak s takto shromážděným materiálem naložit. Mnohé tyto racionalizační studie nebyly dokončeny právě proto, že svou podrobností a nejasností nepřispěly ani ke zvýšení úrovně řízení, ani ke snížení objemu administrativní práce. (Borovský, 2009)
Racionalizace práce
V poslední době roste počet prací zaměřených na aplikaci systémové teorie v racionalizaci. Pokud sledujeme vývoj řízení, zjišťujeme, že nároky na řízení se neustále zvyšují. Zvýšení nároků je vyvoláno neustálým růstem složitosti výrobních procesů a nutností rozhodovat v procesu řízení s ohledem na mnoho faktorů technického, technologického, organizačního i lidského charakteru. Význam racionalizační činnosti jednotlivců i pracovních kolektivů se proto neustále zvyšuje. Podstatné zvýšení frekvence, stupně i rozsahu racionalizačních procesů a také růst podílu tvůrčí, inovační práce v pracovní náplni každého výrobního i nevýrobního pracovníka je charakteristickým znakem vědecko-technické revoluce. Cílevědomé, plánovité, organizované a řízené tvoření, navrhování a realizace inovací založených na nejnovějších vědeckých poznatcích a využívajících nejmodernější materiální prvky techniky tvoří podstatu vědecko-technického pokroku v organizaci každého typu. Efektivita organizací každého typu bude tedy stále více záviset na schopnostech jejich pracovníků tvořit, navrhovat a realizovat inovace. (Borovský, 2009)
Racionalizace výrobního procesu
Výroba je každá činnost, která vytváří hodnotu. Výroba zahrnuje všechny hospodářské činnosti spojené se zajištěním výrobků a služeb. (Synek, 2013)
Proces představuje posloupnost navazujících činností, jako je například vyřízení objednávky, přijetí nového zaměstnance, příjem a uskladnění materiálu apod. Každý proces začíná na základě podnětu a měl by mít nějaký výstup nebo reagovat na daný podnět. (Révészová, 2009)
Výrobní proces lze charakterizovat jako tvůrčí proces, jehož funkcí je tvorba užitkových hodnot a představuje hlavní činnost podniku. Mezi základní aspekty jeho členění patří:
- výrobní program,
- složitost výrobků,
- účast přírody, člověka a techniky,
- použitá technologie,
- struktura výrobků, způsob a míra opakovanosti výroby. (Kupkovič, 1996)
Výrobní proces lze ovšem rozdělit i podle dalších hledisek, a to podle výrobního procesu, konečného výrobku a stupně mechanizace.
Podle výrobního procesu (Keřkovský, 2001)
- pracovní proces – charakterizuje přímé vynaložení lidské práce. Pokud je proces plně automatizovaný, stává se pracovní proces jeho určujícím prvkem.
- technologický proces – proces přímo spojený s výrobou konkrétního výrobku (frézování, tepelná úprava apod.).
- přírodní proces – využívá působení přírodních sil (např. koroze, přirozené sušení apod.).
- kontrolní proces – zabezpečuje kontrolu kvality provedených operací.
- manipulační proces – zahrnuje manipulaci s pracovním předmětem bez změny jeho tvaru, kvality nebo množství (skladování, přeprava, počítání, vá
