Alexej je v pořádku

Alexeje porodili hned po bombardování Kyjeva. Ani jeho maminku se nezeptali. Všechna děti na oddělení rychle porodili a s maminkami poslali z porodnice ven.

Na Ukrajině se denně narodí 822 dětí. Dne dvacátého pátého února dva tisíce dvaceti dvou se jich ale narodilo mnohem více.

Probudím tě za dvě hodiny

V naší autem přeplněné pražské městské části je téměř nemožné zaparkovat. Já jsem jako zázrakem zaparkoval v noci ve dvě hodiny na jediném volném místě na sídlišti. A to bylo znamení. Dobré znamení.

Protože chvíli poté mi zavolal Dobrý přítel ze východního Slovenska: „Jestli ještě nespíš, tak ani nelehej, posílám ti další rodinu, vyzvedneš je na hlavním nádraží.“ Namítal jsem: „Důvod, proč ještě nespím, je z humanitárního hlediska úplně stejný. A rád bych po těch posledních hektických dnech alespoň zažil pocit, že usínám.“

„Dnes ještě není ten správný den na užívání si usínání,“ řekl Dobrý přítel ze východního Slovenska a hned se obětavě nabídl: „… pokud chceš, sám tě probudím za dvě hodiny.“

Dobré ráno

Davem jsem se probil na konec pražského „nástupiště jedna, severní část“. Rodinka už na mě čekala. Právem mrzutá dvouletá Valeria pevně držela pod krkem dlouhonohého plyšového medvěda. Její krásná unavená maminka, s babičkou a prababičkou už na mě mávaly a volaly domluvené heslo.

A tam někde byl i desetidenní Alexej. Byl neviditelně zabalený do overalu po dvouleté sestře. Ten rychlonarozený, domů poslaný. I s maminkou se stehy po císařském řezu.

S jednou taškou a třemi do prasknutí naplněnými dámskými kabelkami jsem se zmohl na rychle naučenou frázi: „Dobroho ranku, sidayte na potyah do Berlina.“ (Dobré ráno, pojďte na vlak do Berlína.)