Aurelius Augustinus se narodil 13. 11. 354 v Tagastě (Numídie) jako syn pohanského otce a křesťanské matky. Patřil k prvním filozofujícím teologům raného křesťanství. Jeho učení mělo dalekosáhlý vliv na vývoj západního myšlení a kultury. Augustinova osobnost vytyčovala a stanovovala témata a problémy, které charakterizují západní tradici křesťanské teologie.
Aurelius Augustinus – nejznámější spisy
Mezi jeho populární a veřejnosti nejznámější spisy patří Vyznání (Confessiones), O Boží obci (De civitate Dei), Proti akademikům, O pravém náboženství (De vera religione liber unus), O svobodné vůli (De libero arbitrio), O Trojici (De Trinitate) a O blaženém životě. Mnozí odborníci zkoumající Augustina tvrdí, že Augustinova filozofie není příliš systematická; přesto je však v jeho spisech možné vystopovat a nalézt augustinského ducha.
Augustinův život
Celý Augustinův život byl poznamenán hledáním a touhou. Hledal způsob, jak sjednotit křesťanskou víru s klasickou kulturou, v níž vyrostl. Zpočátku se však přiklonil k manicheismu a stal se jeho stoupencem na devět dlouhých let. Toto období jeho hledání pravdy v manicheismu skončilo velkým zklamáním. Píše o tom ve třetí knize Vyznání. Vyznání mají podle jeho slov za cíl oslavit Boží milosrdenství, které se projevilo v jeho životě skutečně hojně. Augustin prošel i skepticizmem, obrátil se k Platónovým dílům, jejichž vliv na Augustinovo učení je zřejmý, a ukotvil se v jistém smyslu novoplatonismu, který považoval za vhodný způsob, metodu sladění křesťanského učení s filozofií. Augustinova mládí byla poznamenána bouřlivým životem. Na studiích v Kartágu se sblížil se skupinou studentů, kteří se nazývali „bouřliváci“. Žil s konkubínou, se kterou měl syna. Svým životem „bojoval“ proti křesťanskému náboženství.
K zásadnímu zvratu dochází u Augustina ve věku 33 let. Po usilovném hledání nachází pravdu a zakotvuje v křesťanství, jemuž se dosud bránil. Jeho životní cesta a duch jsou snad přirovnatelné k Šaulovi – Pavlovi. Augustin se vrací do Afriky a zakládá tam jakýsi druh laického kláštera, v němž se s přáteli chce věnovat teologickým a filozofickým studiím. Nakonec se v roce 391 stává knězem a v roce 395 biskupem v severoafrickém městě Hippo. Zemřel v roce 430. Pro církevní politiku získal Augustin velký význam, a to jako bývalý přívrženec manicheismu. Stal se z něj horlivý bojovník proti manicheismu a obhájce křesťanského učení. Své četné spisy využíval k vyvracení myšlenek pelagianismu i donatismu.
Jednotlivý člověk jako Boží stvoření
Středem Augustinovy filozofie již není kosmos (svět), jak tomu bylo u řeckých filosofů, ale jednotlivý člověk; u Augustina – filozofujícího teologa či teologizujícího filozofa – jednotlivec jako Boží stvoření žijící ve společenství s ostatními lidmi. Augustinova filozofie hledající pravdu uvnitř člověka se konkretizuje v etice. Řekli jsme, že u Augustina dochází k zvratu – eticko-filozofická problematika dosahuje jedinečného prohloubení a vnitřní zralosti; těžiště křesťanské filosofie se přesouvá na člověka, na jeho nitro, které Augustin odvážně odhaluje zejména ve Vyznáních.
V tom je zásadní rozdíl mezi Augustinem a řeckými filosofi (například Aristotelova etika je zaměřena zcela na vnější vztahy). Augustinem začíná rozhodující zlom. Augustin tvrdí, že mravní pravdy mají svůj původ uvnitř člověka, jsou dány Bohem a jsou zachytitelné určitým druhem netělesného světla, světlem Ducha svatého (tzv. teorie iluminace). Díval-li se člověk do sebe, odhaloval pravidla svého chování. Podstatné není to, jak skutky vypadají, ale v jakém duchu byly vykonány.
Vše, co je, je dobré
Podle Augustina je vše, co existuje, dobré. Zlo považuje za metafyzické nicotu. Je to popření dobra, nedostatek (privatio) dobra, nepřipuštění dobru, aby se mohlo projevit. Není to tedy samostatná substance, ale pouze nedostatek uplatnění substance dobra. Bůh nezpůsobil vznik zla jako takového. Co Bůh stvořil – bytí člověka – to je dobré. I lidská svoboda je dobrá. Vůbec všechno je dobré. Dokonce akt, kterým člověk hřeší, je ve své bytostní podstatě dobrý. Zlo je jen směrem aktu, zaměřením aktu, zneužitím svobody, která dává aktu bytostnou úplnost.
S touto otázkou souvisí i problematika spoluúčasti Boha a člověka. Dělá Bůh vše, tedy i lidský čin? I čin zlý i dobrý? Když Bůh všude působí, může se stát pouze to, co chce on, uplatňuje se jen jeho vůle. Kde je tedy lidská svoboda? Jak může být člověk odpovědný za svůj čin? Zde leží nejtěžší problém, problém milosti a svobodné vůle, s nímž se Augustin potýkal. Řešil to takto: čím více se Bůh uplatňuje v člověku, tím více se člověk stává člověkem. Čím intenzivněji působí Bůh v člověku, tím je člověk svobodnější. Bůh podle Augustina, a tedy i podle křesťanského učení, není příčinou morálního zla. Zlo jen, respektujíc lidskou svobodu, dopouští.
Nakonec se u Augustina (in: De civitate Dei) setkáváme i s názorem, že Bůh může i zlo využívat a využívá jej k dobrému cíli. Je nutné ještě zdůraznit jeden aspekt Augustinova učení, a tím je Boží milost. Augustin nahlíží dějiny spásy a říká, že prarodiče (Adam a Eva) první hříchem způsobili, že lidská svoboda se naklonila ke zlu, a lidská přirozenost je od té doby náchylná ke hříchu. Člověk nemá dostatek vlastních sil ke konání dobra, potřebuje k tomu Boží milost.
Aurelius Augustinus: O blaženém životě
V díle O blaženém životě Aurelius Augustinus tvrdí: „Blažený je ten, kdo nemá nedostatek, tedy být blažený není nic jiného než nemít nedostatek, tj. být moudrý. Moudrost je mírou ducha, kterou se udržuje v rovnováze, aby nevybočil nad míru, ani aby se pod ní nedusil. Každý, kdo je blažený, má svou míru, tj. moudrost. Pravdou se však něco stává na základě nějaké myšlenky nejvyšší míry, z níž vychází a do níž se zdokonalená vrací. Kdo skrze pravdu dospěje k vyšší míře, ten je blažený, což znamená mít v duši Boha, požívat Boha. Ze samého pramene pravdy dostáváme impuls, který v nás způsobuje, že na Boha pamatujeme, že jej hledáme, že překonáváme duchovní nechutenství a toužíme po něm. Dokud Boha hledáme, dokud nejsme nasyceni samotným pramenem – plností – ještě jsme nedošli k cíli, ačkoliv nám Bůh pomáhá, ještě nejsme moudří a blažení. A v tom je plné nasycení duší, to je blažený život, zbožně a dokonale poznat, kdo tě přivádí k pravdě, jakou pravdu požíváš, co tě spojuje s nejvyšší mírou. Tyto tři věci ukazují, kdo je schopný pochopit jediného Boha, jednu substanci a vyloučit marnost rozličných pověr.“
Hlavní Augustinovu myšlenku, že v pravdě a lži se pravdivé a lživé navzájem prolínají, doplňuje myšlenkou, že nemáme napodobovat pravdu smíchanou s lží. Sv. Augustin se například nespokojil s prostým tvrzením, že poezie a malířství jsou rozkošnícká klamství. Složitým dialektickým postupem otupil ostří tohoto hanlivého označení a nalezl v „poetických výmyslech“ zvláštní druh pravdy. Klamství charakterizoval jako pokryteckou shodu s pravdou: „Klamství je to, co předstírá, že je něčím, čím není, nebo se snaží být tím, čím není.“ Nevycházej ven, vrať se do svého nitra, tam spočívá pravda.
