Náklady se obecně vymezují jako vynaložení ekonomických zdrojů podniku na určitý výkon, výsledek aktivity, od něhož se očekává ekonomický efekt. Jinými slovy, jedná se o v penězích vyjádřenou účelnou spotřebu výrobních faktorů souvisejících s výrobní činností v podniku.
Charakteristika nákladů
Charakteristika nákladů závisí na uživatelích informací o nich. Z tohoto hlediska je třeba rozlišovat:
- náklady zobrazené ve finančním účetnictví – vlastníci, akcionáři, zaměstnanci chápou náklady jako odečerpání (snížení) vlastního kapitálu, což zobrazuje finanční účetnictví. Společným znakem nákladů zobrazených ve finančním účetnictví je úbytek majetku, nikoliv účel.
- náklady z hlediska daňového – stát zasahuje a nepřímo reguluje zmíněné úbytky majetku (náklady) a rozděluje je do dvou skupin, a to na náklady, jejichž vynaložení nebylo nutné (např. dary, občerstvení, pokuty apod.) a na náklady, které jsou nezbytné k dosažení, zabezpečení a udržení příjmů.
- náklady zobrazené ve vnitropodnikovém účetnictví – obsahem vnitropodnikového (označovaného také jako nákladové) účetnictví jsou náklady jako účelné a účelové vynaložení zdrojů ekonomického růstu podniku. Účelnost je dána tím, že základem je považováno přiměřené vynaložení zdrojů, které je do určité míry kvantifikováno mírou hospodárnosti. Účelovost vyjadřuje skutečnost, že smyslem vynaložení ekonomického zdroje je jeho zhodnocení.
Náklady
Náklady jsou společným jmenovatelem pro každou činnost i nečinnost v podniku. Je třeba rozlišovat mezi náklady a výdaji, protože tyto pojmy nejsou totožné. Výdaje znamenají zmenšení objemu finančních prostředků podniku a vznikají v okamžiku úhrady. Náklady představují použití (spotřebu) výrobních faktorů na určité výkony a vznikají v okamžiku spotřeby. Mezi náklady a výdaji vznikají časové rozdíly (když výdaje nejsou účelově spojeny s předmětem činnosti podniku – např. záloha za spotřebu plynu) a věcné rozdíly (když výdaje nemají účelový vztah k výkonům – např. pokuty a penále).
Klasifikace nákladů
Náklady podniku můžeme členit podle několika kritérií. V literatuře se setkáváme s těmito druhy klasifikace nákladů:
- druhové členění nákladů
- členění nákladů podle místa vzniku
- členění nákladů podle odpovědnosti
- účelové členění nákladů
- členění nákladů podle položek kalkulačního vzorce
- členění nákladů v závislosti na objemu výroby
Druhové členění nákladů
Druhové členění nákladů třídí náklady podle ekonomicky rovnocenných nákladových druhů. Vychází ze spotřebovaných výrobních faktorů, které mají podobné (příbuzné) znaky a jsou vyjádřeny v peněžních jednotkách. Nákladové druhy (výrobní faktory) vstupují do podnikového reprodukčního procesu z okolí podniku, jedná se tedy o externí náklady. Druhové členění nákladů se využívá především ve finančním účetnictví. Účetní osnova pro podnikatele rozděluje náklady (Účetní třída 5 – Náklady) na:
- provozní náklady (spotřebované nákupy, služby, osobní náklady)
- finanční náklady (placené úroky, nákupní cena cenných papírů, kurzové ztráty)
- mimořádné náklady (manka, škody, ostatní mimořádné náklady)
Členění nákladů podle místa vzniku
Každý podnik jako celek vyvíjí a zabezpečuje svou aktivitu v různých činnostech, které můžeme vzhledem k vztahu k účelu podnikání rozdělit na:
- hlavní činnost
- vedlejší činnost
- pomocnou činnost
- správní činnost
Tyto činnosti jsou v rámci podniku uspořádány do jednotlivých vnitropodnikových útvarů. Pokud celopodnikové náklady rozdělíme na jednotlivé útvary vnitropodnikové struktury, získáme členění nákladů podle místa vzniku. Tak vznikají náklady jednotlivých útvarů. Rozdělení nákladů mezi místně oddělené útvary není většinou problém. Některé náklady je však výhodnější sledovat celkem jako tzv. společné náklady. Příkladem takových nákladů, které mají společný charakter, mohou být odpisy budovy, ve které je umístěno více útvarů, náklady na úklid, spotřeba energie apod. Jednotlivé vnitropodnikové útvary jsou vzájemně propojeny prostřednictvím vnitropodnikových výkonů, kdy odbírajícímu útvaru vznikají interní náklady, předávajícímu útvaru vznikají vnitropodnikové výnosy.
Členění nákladů podle odpovědnosti
Členění nákladů podle odpovědnosti je v mnoha případech shodné s členěním nákladů podle místa vzniku. Jedna odpovědná osoba však může řídit i více útvarů (středisek), nebo naopak, v jednom vnitropodnikovém útvaru může být několik odpovědných osob. Vedení podniku by mělo zvážit, které členění nákladů bude upřednostněno, možná je však i kombinace obou způsobů v rámci jednoho podniku.
Účelové členění nákladů
Účelové členění nákladů se využívá při zjišťování, na co byly náklady vynaloženy a zda byly vynaloženy v přiměřené výši. Účel, na který byly náklady vynaloženy, se analyzuje s různou podrobností, na různých úrovních. Více o analýze nákladů naleznete na stránce Analýza celkových nákladů a hospodárnosti podniku. Na první (nejméně podrobné) úrovni se náklady rozčlení na dva široké okruhy – na výrobní a nevýrobní činnosti. Ty se dále třídí podle jednotlivých druhů výrobních a nevýrobních činností, technologických stupňů až jednotlivých operací. Ve vztahu k těmto činnostem se dělí na dvě základní skupiny:
- technologické náklady, tj. náklady související s technologií výroby (výrobní operací)
- náklady na vytvoření, zabezpečení a udržení podmínek průběhu podnikových činností (náklady na obsluhu a řízení)
Členění nákladů podle položek kalkulačního vzorce
Podstata této klasifikace spočívá v tom, že všechny náklady se dělí podle jejich vztahu k výrobnímu procesu (činnosti podniku). Toto členění rozděluje náklady na dvě základní skupiny:
- přímé náklady – souvisejí s konkrétním výkonem a lze je přímo stanovit na výrobek (výkon)
- nepřímé (režijní) náklady – zabezpečují průběh výrobního procesu a není možné je přímo přiřadit k výrobku, jejich výše připadající na jednotlivé výrobky (služby) se stanovuje různými přepočty.
Cílem kalkulačního členění nákladů je vyjádřit jednotlivé položky nákladů na jednotku kalkulovaného výkonu. K tomu existují různé kalkulační metody. Kalkulační metody se snaží přiřadit zjištěné náklady (spotřebované zdroje) ke konkrétním výkonům, přičemž k největším problémům dochází při rozvrhování režijních nákladů (réžie). Kalkulační metody tento problém řeší různými způsoby s různým stupněm abstrakce reality. Kromě stanovení ceny výrobku se kalkulace používají například ke kontrole hospodárnosti, rozhodování o sortimentních změnách apod.
Členění nákladů v závislosti na objemu výroby
Často užívaným kritériem pro členění nákladů je to, jak náklady reagují na změnu objemu výkonů podniku. Podle tohoto kritéria rozeznáváme dvě skupiny nákladů – náklady variabilní a fixní.
Variabilní (pohyblivé) náklady vznikají opakovaně při uskutečnění každé jednotky výkonu, proto se rozsah variabilních nákladů mění v závislosti na změně objemu výkonů. Variabilní náklady vznikají dělitelností výrobních faktorů. Charakter variabilních nákladů může být proporcionální (náklady rostou stejně rychle jako objem výroby), podproporcionální (náklady rostou pomaleji než objem výroby) a nadproporcionální (náklady rostou rychleji než objem výroby). Běžně se předpokládá proporcionalita nákladů – hovoří se o tzv. účetních variabilních nákladech.
Fixní (stálé) náklady vznikají jako důsledek jednorázového vložení nedělitelných výrobních faktorů umožňujících v rámci určitého rozpětí (intervalu) využití kapacity měnit objem výkonů. Při změně objemu výkonů nedochází ke změně těchto nákladů, případně k jejich změně dochází skokem v případě, že požadovaný objem výkonů převyšuje možnou kapacitu. Fixní náklady jako ekonomická kategorie vznikají nejen ve výrobě, ale i tam, kde při nezměněném vstupu se dosahuje různý rozsah výstupu.
Další kategorie nákladů
Z hlediska rozhodovacího procesu ve firmě rozlišujeme ještě několik dalších druhů nákladů. Jsou to tyto:
- Relevantní náklady (ovlivnitelné)
- Irrelevantní náklady
- Hraniční (přírůstkové) náklady
- Umrštěné (utopené) náklady
- Příležitostné (oportunitní) náklady
- Efektivní a neefektivní náklady
Relevantní náklady
Relevantní náklady (ovlivnitelné) jsou takové náklady, které jsou bezprostředně nutné pro uskutečnění konkrétní činnosti. Pokud se příslušná činnost neuskuteční, tyto náklady se nemusí vynaložit, jsou tedy budoucí anulovatelné náklady.
Irrelevantní náklady
Irrelevantní náklady jsou z hlediska rozhodování neovlivnitelné, jejich výše zůstává stejná při jakémkoliv rozhodnutí. Mohou to být náklady nezbytné (daně, pojištění, poplatky apod.) nebo náklady minulé (utopené).
Hraniční náklady
Hraniční (přírůstkové) náklady představují navýšení nákladů vyvolané navýšením objemu produkce o 1 jednotku produkce. Vznikají dalším vynaložením nákladů a bezprostředně navazují na jejich dosaženou úroveň.
Umrštěné náklady
Umrštěné (utopené) náklady jsou takové, které byly vynaloženy v minulosti a současné rozhodnutí je nemůže ovlivnit. Mohou to být například náklady na výzkum a vývoj, odpisy dlouhodobého hmotného majetku apod.
Příležitostné náklady
Příležitostné (oportunitní) náklady nebo náklady obětované příležitosti jsou charakterizovány jako „ušlé výnosy“, o které podnik přichází tím, že určitou alternativu nemůže z kapacitních důvodů uskutečnit. Používají se tehdy, pokud omezené ekonomické zdroje podniku neumožňují realizovat všechny alternativy, ale pouze některou z nich.
Efektivní a neefektivní náklady
Z hlediska dosažení výsledného efektu jsou některé náklady vynaloženy zbytečně (neefektivně). Může to být způsobeno například technickými nebo lidskými nedostatky, které vedly například k výrobě vadných produktů.
