Daň
Daň je platba fyzických nebo právnických osob, která je vynutitelná, nevratná, zpravidla neúčelová, zákonem stanovená a pravidelně se opakující, kterou vybírá stát a orgány místní samosprávy ve prospěch veřejných rozpočtů a účelových fondů k úhradě veřejných výdajů ve předem určené výši a s přesně stanoveným termínem splatnosti.
Daňová teorie a politika
Daňová teorie a politika je jednou z hlavních a rozhodujících oblastí problematiky státního rozpočtu. Daň představuje nejdůležitější část rozpočtových příjmů. Stát pomocí nich soustřeďuje prostředky na úhradu svých potřeb. Daňová teorie a politika představují rozsáhlou oblast politiky státního rozpočtu, která je středem ekonomického zájmu vzhledem ke svému významu pro stát a společnost. S daněmi jsou spojeny mnohé teorie, ale i rozdílné přístupy.
Definice daně se vyskytují od dob feudální společnosti. Tomáš Akvinský ve 13. století charakterizoval daň jako dovolenou loupež. Církev zase tvrdila, že neplacení daně je těžký hřích. Hobbes v 17. století řekl: „daň je cena za vykoupení míru a cena za ochranu života“. Později se daň chápe jako výměna, při které stát dodává služby a daňník za ně platí. „Daně jsou to, co platíme za civilizovanou společnost.“ – O. W. Holmes.
Charakteristika daní
Na daň se můžeme dívat ze dvou hledisek, a to z formálně-právního přístupu a ekonomicko-finannčního přístupu. Formálně-právní přístup definuje daň jako povinnou, zákonem stanovenou platbu, která je neúčelová a neekvivalentní, již daňové subjekty odvádějí do příslušného veřejného rozpočtu.
Podle ekonomicko-finannčního přístupu jde o finanční vztah mezi státem a daňovým subjektem. Na základě tohoto vztahu získává stát příjmy do státního rozpočtu pro plnění svých cílů. Daň se v současnosti vnímá ze tří hledisek:
- Daň je povinná, nevratná platba do veřejných rozpočtů, která je ukládána jako povinnost daňovým subjektům na základě obecně platných zákonů bez zvláštní protislužby. Daně jsou považovány za vnucené břemeno a stát se nemůže spoléhat na dobrovolné placení daní ze strany daňových subjektů. Proto musí mít vytvořený donucovací mechanismus, kterým se zajistí, že daňová povinnost bude splněna. Na základě nevratnosti daně nelze očekávat žádnou přímou protislužbu a její reciprocitu.
- Daně jsou příjmem pro veřejné rozpočty. Daně představují největší, nikoli však jediný zdroj státního rozpočtu.
- Daně jako nástroj tržní ekonomiky zabezpečují přesun finančních prostředků ze soukromého sektoru do sektoru veřejného. Jsou regulačním a stimulačním nástrojem, který může ovlivňovat tržní ekonomiku daného státu.
Pod prvky daňové techniky rozumíme finančně-právní opatření, která musí obsahovat každá daň a poplatek. Představují formální náležitosti daňových zákonů. Prvky daňové techniky dělíme na základní a doplňkové.
Daňovník
Daňovník je osoba (fyzická nebo právnická), které je uložena daňová povinnost.
Daňová povinnost
Daňová povinnost může být vymezena dvěma způsoby:
- přímé daně – jednoznačné a přesné vymezení daňovníka v zákoně, například daň z příjmů fyzických osob, daň z nemovitostí apod.
- nepřímé daně – není možné v zákoně stanovit konkrétního daňovníka. U nepřímých daní vystupují dvě osoby, daňovník a plátce daně.
Plátce daně
Plátcem daně je fyzická nebo právnická osoba, která musí ze zákona odvést vybranou daň.
Předmět daně
Předmětem daně je příjem (výnos) z činnosti daňovníka a z nakládání s majetkem daňovníka. Daňový objekt má být přesně kvantifikovatelný a má charakterizovat daňovou schopnost daňovníka. Podle objektu rozlišujeme tři skupiny daní:
- daně z příjmů – předmětem daně jsou příjmy – mzda zaměstnance, zisk podniku, příjem z kapitálového majetku apod.,
- daně z majetku – předmětem daně je majetek – movitý, nemovitý,
- daně z prodeje nebo spotřeby – předmětem daně je prodej nebo spotřeba zboží a služeb.
Základ daně
Základ daně je kvantifikované vyjádření předmětu daně, jehož cílem je určit celkovou sumu zdanitelného objektu. Jeho způsob výpočtu je stanoven v příslušném daňovém zákoně. Základ daně je možné z ekonomických nebo sociálních důvodů ovlivnit pomocí odečitatelných položek. Po takové úpravě nazýváme základ daně upraveným daňovým základem.
Daňová sazba
Daňová sazba je posloupnost kroků, pomocí kterých z daňového základu stanovíme daňovou povinnost. Vhodným výběrem daňové sazby můžeme zajistit splnění stanovených cílů. Rozlišujeme tři základní druhy sazeb:
- pevná sazba daně je stanovena absolutní částkou za daňovou jednotku. Používá se zejména u těch daní, kde je předmětem daně majetek nebo spotřeba. Tato sazba nereflektuje růst cenové hladiny, protože nereaguje na změny v hodnotě daňového základu.
- pohyblivá sazba daně se nejčastěji vyjadřuje procentní sazbou z daňového základu. Používá se zejména u majetkových daní a daně z přidané hodnoty. Pohyblivé sazby mohou mít charakter proporcionální, progresivní nebo degresivní:
- proporcionální sazba daně – je stejnou procentní sazbou daně pro jakýkoli daňový základ. Daň roste stejným tempem jako daňový základ,
- progresivní sazba daně – čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je daňová sazba. V praxi se používá několik pásem daňových základů, kdy pro každé pásmo platí jiná sazba daně,
- degresivní sazba daně – čím vyšší je daňový základ, tím nižší sazba daně. Důvodem pro takovou sazbu může být podpora podnikání a ekonomického růstu, avšak v ČR a ve světě se taková sazba běžně nepoužívá.
- kombinovaná forma sazby daně vzniká kombinací pevných a pohyblivých sazeb.
Nezdanitelné minimum
Nezdanitelné minimum představuje částku, která nepodléhá zdanění. Uplatňuje se ze sociálních nebo úsporných důvodů.
Odečitatelné a připočitatelné položky
Odečitatelné a připočitatelné položky snižují nebo zvyšují daňový základ. Pomocí nich lze do daňového systému začlenit sociální, ekologické a jiné nástroje.
Daňové úlevy
Daňové úlevy představují částky, o které je snížena daň. Tyto úlevy se odečítají od vypočtené výše daně.
Osvobození od daně
Osvobození od daně znamená osvobození od daňové povinnosti platit daň v konkrétních případech stanovených zákonem. V daňových systémech se používají věcné (předmět zdanění je úplně nebo částečně osvobozen), prostorové (zóny, ve kterých se uplatňuje daňové zvýhodnění) a časové (doba, po kterou se daňové zvýhodnění nebo osvobození uplatňuje) vymezení osvobození od daně.
Předpis a výběr daně
Předpis a výběr daně musí být zajištěny takovou technikou, aby byly uskutečněny s co nejnižšími náklady zdanění. Předpis a výběr daně se realizují:
- daňovým přiznáním – daň si vypočítá a odvede sám daňovník,
- daňovým výměrem – správce daně stanoví daňovníkovi výši daně,
- daní vybíranou srážkou – daň je vybírána u zdroje osobou, která předmět zdanění vyplácí.
Zdaňovací období
Zdaňovací období je období, za které se zdaňuje, a musí být v souladu s účetním obdobím (zpravidla kalendářním rokem). Pro zajištění plynulosti příjmů pro stát jsou daňovníci v průběhu tohoto období povinni platit zálohy na daň buď v měsíčních, čtvrtletních, pololetních nebo ročních intervalech (v závislosti na výši daňové povinnosti daňovníka).
