V současnosti je didaktika chápána jako pedagogická disciplína, jejímž předmětem zkoumání je proces výuky jako jednota činnosti učitele (vyučování) a činnosti žáka (učení se). Zabývá se procesem výuky obecně, bez ohledu na konkrétní vyučovací předmět. Pojem didaktika je odvozen z řeckého slova „didaskien“ (didasko), což znamená učit se, vyučovat.
Oblasti didaktiky
Didaktika se zabývá několika oblastmi souvisejícími s vyučováním:
- Co učit? – obsahem a rozsahem vzdělání a vzdělávání;
- Jak učit? – metodami, zásadami a formami vyučování;
- Průběh vyučování? – interakcí mezi učitelem a žákem;
- Výsledky učebního procesu? – hodnocení, diagnostikování žáka;
- Didaktická technika? – učební pomůcky.
Předmět didaktiky
Existuje rozdíl mezi pojmy vzdělávání jako proces a vzdělání jako výsledek vzdělávání. Předmětem zkoumání didaktiky je:
- obsah vzdělávání (kurikulum)
- zkoumá se z hlediska toho, kolik má žák naučit, kolik informací má žák získat v jednotlivých předmětech, ročnících a na jednotlivých stupních a typech škol;
- zkoumá se, jak uspořádat jednotlivé informace, jak je strukturovat a jakou postupnost a návaznost zvolit, aby bylo učivo dobře pochopeno, osvojeno a využito;
- proces vyučování – cíle, metody, zásady, prostředky, organizační formy vyučování
- proces vzdělávání se zkoumá z hlediska hledání nejlepších metod, forem a prostředků používaných při vyučování;
- interakce učitele a žáků při vyučování
- zkoumá se z hlediska tvorby vztahů mezi učitelem a žáky, mezi žáky navzájem, zkoumá se styl učitele používaný při vyučování, styl učení žáků a klima při vyučování;
Úloha a cíl didaktiky
Úlohou didaktiky je:
- rozvoj vědomostí a poznatků prostřednictvím osvojení pojmů,
- vytváření a zdokonalování dovedností osvojení vědomostí,
- rozvíjení samostatného myšlení, které závisí na dobře osvojených poznatcích, systému abstraktních pojmů, problémových úloh a myšlenkových operací.
Cílem didaktiky je:
- pomáhat žákům k seberealizaci, aby mohli prožít svůj život plnohodnotně;
- nalezení takové metody, aby bylo učení radostné a vědomosti trvalé.
Historický vývoj didaktiky
V historickém vývoji didaktiky nacházíme významné milníky, které na dlouhou dobu ovlivnily nejen rozvoj didaktického myšlení, ale především i charakter vyučování.
Zásadní vliv na rozvoj didaktického myšlení měli:
- F. Qintilianus – 1. století – mnoho myšlenek o výuce, ale nepřipisuje se mu prvenství v didaktice.
- Wolfgang Ratke – 16. – 17. století – první, kdo zavedl pojem didaktika.
- Jan Amos Komenský – 1592–1670, názory na vyučování zejména v dílech: „Velká didaktika“, „Nejhospodárnější způsob vyučování jazyků“, „Orbis pictus“, „Škola hrou“. Zastánce uplatňování zásady názornosti.
- Johann Heinrich Pestalozzi – 17. a 18. století – významný přínos do didaktiky, jeho metodika pro elementární vyučování byla pro svou dobu vynikajícím úsilím předat učitelům „metodu“ jak učit – čísla, tvary, slova.
- Jean-Jacques Rousseau – 18. století – zastánce svobodné výchovy. Ve svém díle „Emil aneb O výchově“ kritizoval tehdejší vzdělávání. Byl názoru, že žáci ve škole poslouchají „slova, slova, slova“ a jsou málo nebo vůbec neaktivní. Doporučoval, aby dítě do 12 let čerpalo poznatky z prostředí, které ho obklopuje, a poté aby na jejich základě získávalo vědomosti ve škole. Je třeba říci, že jeho názor, aby se dítě začalo systematicky vzdělávat až po 12. roce, je nesprávný. Nicméně cenné je, že upozornil na dítě a jeho aktivitu. Alternativní pedagogika – konec 19. a začátek 20. století – v něm vidí svého předchůdce, myslitele, který chtěl, aby ve vyučování byl aktivní nikoliv učitel, ale dítě. Ačkoli J. J. Rousseau nebyl didaktikem, právě pro zdůraznění aktivity dítěte ho i současná didaktika vnímá jako zastánce tvořivého vyučování. Dnešní škola preferuje samostatnost, tvořivost, iniciativu, využívání poznatků získaných v mimoškolním životě apod. Tedy vše, co Rousseau zdůrazňoval.
- Johann Friedrich Herbart – 19. století (považován za zakladatele pedagogiky), jeho přínos pro didaktiku spočívá v jasnosti, asociaci, systému a metodě. Herbart doslova dal učitelům návod, jak postupovat při vyučování. Jeho stupně se uplatnily, ba uplatňují i dnes. Současnost však nepreferuje vyučování podle určitých schémat a návodů, a proto současná didaktika herbartovský model výuky odmítá. Pokud dnes někdo označí školu za „herbartovskou“, vyjadřuje tím pohled na vyučování, v němž učitel se žáky pracuje schematicky podle předem připraveného modelu vyučovací hodiny. Současní žáci jsou však rozhlédnutí, pracují s informačními médii apod., a proto musí být výuka velmi tvůrčí. Herbartovský model (vyučování podle schématu – stupňů) to nezajistí. V kontrastu s Herbartovým pojetím vyučování jsou dnes například problémové vyučování, skupinové vyučování, týmové vyučování, kooperativní vyučování apod., v nichž je důraz na aktivizaci žáků – žáci nezískávají informace pasivním poslechem učitele, ale jsou vedeni k činnostem, vzájemné spolupráci. Žáci jsou tedy nejen „objektem“, ale současně i „subjektem“ vyučování.
Didaktika na Slovensku
Slovenští a čeští pedagogové významně přispěli k rozvoji didaktiky. Jsou to zejména:
- Samuel Tešedík
- Otokar Chlup
- Václav Příhoda
- František Josef Čečetka
- Emil Stračár
- Vladimír Václavík
- Ján Velikanič
- Ladislav Mihálik
Hnutí nové výchovy
Na přelomu 19. a 20. století vznikl rozpor mezi požadavky společnosti a výsledky práce školy. Kritika školy a vyučování, hledání nových metod a forem výuky. Cílem bylo reformovat školu a vyučování, a vzniklo tzv. „hnutí nové výchovy“, činná škola, pracovní škola. Mezi představitele tohoto hnutí patří:
- John Dewey
- Maria Montessori
- Ovide Decroly
- Peter Petersen
- Rudolf Steiner
- Ellen Key
Druhy didaktik
Jednotlivé didaktiky spolu úzce souvisejí, vzájemně se ovlivňují a obohacují. Liší se svým předmětem zkoumání. „J. Bajtoš z hlediska zaměření předmětu didaktiky rozlišuje:
- všeobecnou didaktiku – zabývá se obsahem vzdělávání, metodami, zásadami, formami a prostředky vyučovacího procesu;
- speciální didaktiky – předmětové didaktiky – metodiky – zabývají se speciálními problémy vyučování jednotlivých předmětů, např. didaktika matematiky, českého jazyka, tělesné výchovy apod.;
- odborové didaktiky – zabývají se edukací v příbuzných skupinách předmětů, např. didaktika technických předmětů, didaktika přírodovědných předmětů apod. Jsou mezistupněm mezi všeobecnou didaktikou a předmětovými didaktikami;
- didaktika odborného výcviku – zkoumá edukační proces spojený s praktickou činností, často i s produktivní prací. Úzce souvisí s didaktikou odborných předmětů.“
„Didaktiku můžeme rozlišovat i podle stupně škol:
- předškolní didaktiku (pro mateřské školy),
- didaktiku základní školy,
- didaktiku střední školy,
- didaktiku vysoké školy,
- speciální didaktiku určenou k výuce a učení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami:
- nadaných,
- handicapovaných,
- znevýhodněných žáků.“
Vzájemné propojení didaktiky s ostatními vědami
Rozvoj didaktiky je podmíněn vzájemnou spoluprací s dalšími vědami, jejichž poznatky didaktika tvořivým způsobem aplikuje:
- Filozofie – poskytuje zdůvodnění a vysvětlení procesu poznání v společensko-historickém vývoji lidstva. Zákonitosti poznávacího procesu se uplatňují specifickým způsobem v samotném vyučovacím procesu.
- Psychologie a její jednotlivé disciplíny pomáhají didaktice řešit otázky učení žáků, motivace a aktivního vztahu k učení. V poslední době se v oblasti teorie a výzkumu uplatňuje tzv. psychodidaktika.
- Sociologie jako věda o společnosti a jejím vnitřním rozvrstvení poskytuje didaktice podněty k řešení psychosociálního klimatu ve třídách a školách.
- Logika jako věda o formách správného myšlení vysvětluje potřebu logického aspektu všech činností učitele směřujících k pochopení poznávané skutečnosti žáky. Požadavkům na úspěšnou práci každého učitele odpovídá znalost základních forem myšlení – pojmů, soudů, úsudků a zobecnění.
- Kybernetika, která se zabývá obecnými principy řízení a přenosem informací ve strojích i živých organismech, směřuje k pochopení vzájemného působení učitele a žáků, především využitím zpětné vazby.
- Lékařská věda stanovuje normy vhodného hygienického prostředí pro výchovně-vzdělávací proces.
Rozvoj didaktiky je tedy podmíněn potřebnou spoluprací s jinými vědami, a to nejen s klasickými (filozofie, logika apod.), ale i s nově vznikajícími (teorie řízení, management, teorie komunikace apod.).
