DIVIDENDOVÁ POLITIKA AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, DIVIDENDOVÉ TEORIE

Jedním z nejdůležitějších finančních výsledků podniku, vyjadřujícím úspěšnost a efektivitu podnikatelské činnosti, je zisk. Z hlediska zdrojů financování potřeb podniku je zisk významnou formou interního financování. Rozsah financování ze zisku (tzv. samofinancování) závisí především na platných úpravách rozdělování zisku. Vykázaný zisk se zpravidla dělí na úhradu daní, výplatu dividend a samofinancování podniku. V souladu se stanovami společnosti a ustanoveními Obchodního zákoníku kapitálová společnost rozděluje vykázaný čistý zisk za účetní období následovně:

1. příděly fondům:
   • zákonný rezervní fond – tvoří se minimálně ve výši 5 % z čistého zisku až do dosažení výše rezervního fondu stanovené ve stanovách, nejméně však do výše 20 % základního kapitálu
   • sociální fond – tvoří se podle kolektivní smlouvy na příslušný rok. Příděl je stanoven procentem z objemu mzdových prostředků.
   • zvláštní rezervní fond – společnost jej může tvořit například na krytí očekávaných ztrát z nedobytných pohledávek
2. ostatní použití zisku:
   • úroky z obligací – v případě, že společnost emitovala obligace, úroky z nich musí být zahrnuty do ostatního použití zisku
   • dividendy – část zisku, kterou podle rozhodnutí valné hromady společnost přiděluje vlastníkům (akcionářům). Jedná se o příjem akcionáře, vyplývající z vlastnictví majetku společnosti.
   • tantiémy – vyplácejí se členům orgánů společnosti, tj. členům představenstva a dozorčí rady
3. nerozdělený zisk – ta část dosaženého finančního výsledku, která zajišťuje financování rozvoje společnosti

Významnou oblastí rozdělení zisku a finančního rozhodování vůbec jsou dividendy a dividendová politika podniku.

DIVIDENDA

Pochází z anglického slova „dividend“, které v matematických operacích označuje číslo, které je dělitelné jiným číslem. Odtud vychází původní význam tohoto termínu ve finanční oblasti, tj. část zisku, která se v určité formě dále rozděluje jednotlivým akcionářům. Ve finanční praxi se pod pojmem dividenda rozumí výše vypláceného podílu na zisku připadající na 1 akcii.

Členění dividend:

1. podle druhu akcie, na kterou je dividenda vyplácena:
   • běžná (kmenová) dividenda
   • prioritní dividenda – může mít různé diferencované formy v závislosti na zvláštnostech práv spojených s vlastnictvím prioritních akcií
2. podle způsobu, jakým jsou dividendy distribuovány:
   • dividendy vyplácené v hotovosti
   • dividendy v nepeněžní podobě, a to buď jako akciové dividendy nebo majetkové dividendy (ve formě nepeněžního majetku společnosti)
3. z hlediska pravidelnosti vyplácení dividend:
   • řádná dividenda – vyplácí se měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo ročně (časové intervaly výplaty dividend jsou diferencovány podle jednotlivých zemí a společností). Termín „řádná dividenda“ vyjadřuje očekávání společnosti, že bude moci poskytnout vyhlášené výplaty dividend i v budoucnu.
   • dodatečná dividenda – platba, která se v budoucnu možná nebude opakovat
   • speciální dividenda – platba, jejíž opakování je vysoce nepravděpodobné
   • likvidační dividenda – vyplácí se akcionářům při zániku společnosti. Představuje výši likvidačního zůstatku společnosti, která zůstala po uspokojení všech věřitelů. Touto dividendou se vlastně vrací vložený kapitál, a proto není zdaňována jako příjem.

Mnoho zahraničních společností využívá tzv. plány na automatickou reinvestici dividend. Tyto plány umožňují akcionářům ponechat si své hotovostní dividendy ve společnosti a automaticky je reinvestovat do nákupu dalších akcií. Další alternativou může být zpětný odkup akcií. Tato možnost se využívá tehdy, když společnost disponuje vysokou finanční hotovostí a nemá pro ni vhodné uplatnění. Nakoupené akcie společnost opět prodá, když potřebuje hotovost. V akciových společnostech v ČR se zatím tyto možnosti nevyužívají. Dosud se vyplácejí pouze hotovostní dividendy, a to jednou ročně. Nevyužívají se plány na reinvestici dividend.

DIVIDENDOVÁ POLITIKA

Určuje, kolik z vytvořeného zisku je výhodné a podnikatelsky správné ponechat ve společnosti a kolik vyplatit na dividendách, a následně stanovuje také výši dividendy připadající na jednotlivé druhy akcií. Při formování dividendové politiky společnosti musí její tvůrci brát v úvahu řadu faktorů, které lze shrnout do čtyř skupin:

1. Legislativní faktory – zákony a obecně platné právní předpisy, kterými stát stanovuje podmínky, jež musí společnost respektovat při tvorbě a realizaci své dividendové politiky. Patří sem zákony a předpisy upravující zejména tyto oblasti:
   • stanovení finančních zdrojů, ze kterých lze dividendy vyplácet – ve většině zemí lze dividendy vyplácet z čistého zisku dosaženého v běžném roce i z nerozděleného zisku minulých let. V naší legislativě tuto oblast upravují účetní předpisy a daňové zákony tím, že stanovují tu část vlastního kapitálu, jejíž použití na výplatu dividend není zakázáno. Jsou to ostatní fondy tvořené ze zisku, hospodářský výsledek v schvalovacím řízení (zisk) a nerozdělený zisk minulých let.
   • zásady rozdělení zisku – legislativa pouze stanovuje postup (pořadí) úhrad, resp. přídělů ze zisku (placení daní, příděly do rezervního fondu, sociálního fondu apod.). Rozdělení zisku v akciové společnosti upravuje Obchodní zákoník, účetní předpisy a daňové zákony.
   • daňové zákony – dividendy se zdaňují podle zákona o dani z příjmů. Sazba daně činí 15 %, daň se vybírá srážkou u zdroje, a nelze uplatnit žádné náklady. Akcionář tedy obdrží dividendu již zdaněnou.
   • definice pojmu nezákonná dividenda – jde o dividendu vyplacenou z nepovolených zdrojů nebo pokud se společnost v důsledku výplaty dividend stane platebně neschopnou. Za vyplacení takové dividendy je zpravidla odpovědná a může být i trestně stíhána správní rada společnosti. Naše legislativa pojem nezákonné dividendy výslovně nevymezuje.
   • ochrana práv menšinových akcionářů – menšinoví akcionáři mohou podat žalobu u soudu, jestliže bylo přijato tzv. absurdní dividendové rozhodnutí vynucené jedním nebo několika akcionáři, kteří vlastní většinu akcií společnosti.
2. Finanční faktory – zahrnují výši dostupných zdrojů určených na výplatu dividend a výši peněžních prostředků (hotovosti) společnosti. Průnik těchto faktorů tvoří horní hranici, do které mohou být hotovostní dividendy vyplaceny. Manažeři společnosti odpovědní za dividendová rozhodnutí však musí s ohledem na finanční faktory brát v úvahu také další limity dané cíli finanční politiky firmy, jako jsou určité hodnoty ukazatelů likvidity, finanční a kapitálové struktury apod.
3. Objektivní faktory – lze sem zařadit:
   • životní cyklus společnosti – mezi výplatou dividend a jednotlivými fázemi vývoje společnosti existuje úzká souvislost. Na počátku má společnost zájem o růst základního kapitálu, expanze firmy je tím podmíněna. V této fázi se vyplácejí (pokud vůbec) relativně malé dividendy. Vytvořené zisky se reinvestují do strojů, zařízení a pracovního kapitálu. Když společnost dosáhne úrovně zralosti, může si dovolit větší podíly ze svých zisků na výplatu dividend, protože v této fázi se snižují investiční příležitosti. Snížení investičních příležitostí však současně znamená zpomalení růstu firmy s přechodem do fáze poklesu vyplácených dividend.
   • velikost společnosti – malé společnosti podstatně více pociťují nedostatek finančních zdrojů na investice a zvýšení pracovního kapitálu než velké společnosti. Je to důsledek zejména působení zákona klesajících výnosů z rozsahu a omezených možností získat finanční zdroje na finančním trhu. Z tohoto důvodu malé společnosti zadržují větší procento zisku na rozvoj a vyplácejí menší dividendy.
   • míra inflace – inflace znehodnocuje finanční zdroje společnosti. Platí to především o odpisových nákladech, které zpravidla nestačí na jednoduchou reprodukci stálých aktiv. Nedostatek krátkodobých finančních zdrojů je způsoben jejich zaostáváním za růstem krátkodobých aktiv. Důsledkem je, že společnost musí zadržovat více zisku na krytí investičních potřeb a zvýšení pracovního kapitálu, a méně zisku použít na výplatu dividend.
4. Subjektivní faktory – představují názory a přístupy manažerů a akcionářů společnosti k tvorbě dividendové politiky a investiční a spotřebitelské preference akcionářů. Názory na koncepci dividendové politiky manažerů a akcionářů bývají často protichůdné. Vyplývá to zejména z rozdílných přístupů k rozvoji společnosti (krátkodobé versus dlouhodobé cíle), z zainteresovanosti manažerů na tomto rozvoji, jejich lepší informovanosti o průběhu reprodukčního procesu, stejně jako z vazby mezi rozhodnutími manažerů a jejich praktickými důsledky. V společnostech, kde převládají akcionáři s vysokými investičními preferencemi, bude dividenda v poměru k dosaženému zisku nižší, zatímco v společnostech, kde jsou v převaze akcionáři s nižšími investičními preferencemi, bude naopak relativně vyšší.

Počátky DIVIDENDOVÉ TEORIE jako samostatné oblasti podnikových financí lze sledovat na začátku 50. let. Podle přístupu k řešení základní otázky – jak dividendová politika ovlivňuje hodnotu společnosti – se postupně vyprofilovaly tyto dividendové teorie:

• pro-dividendová teorie – v 50. letech převládal názor, že vhodnou dividendovou politikou lze ovlivnit tržní hodnotu společnosti. Tento názor byl podpořen zejména statistickým zjištěním silné závislosti mezi dividendovým podílem a P/E koeficientem (tj. poměr tržní ceny akcie k čistému zisku na 1 akcii). Vyplýval z něj závěr, že čím vyšší je dividendový podíl, tím vyšší bude P/E koeficient.
• teorie dividendové neutrality – v 60. letech Miller a Modigliani prokázali nepodstatnost dividendové politiky ve světě bez daní, transakčních nákladů a dalších tržních deformací. Na základě svých analýz dokázali, že volba dividendové politiky nemá vliv na hodnotu společnosti.
• anti-dividendová teorie – v 70. letech Farrar a Selwyn dospěli k názoru, že optimální dividendová politika je taková, kdy se dividendy nevyplácejí vůbec. Argumentovali daňovou nevýhodou vyplývající z vyššího zdanění osobních příjmů ve srovnání se zdaněním kapitálových výnosů. Z toho vyplývá, že vyšší dividenda vyvolává nižší tržní cenu akcie.

Jednotlivé teoretické školy se odrážejí v konkrétním typu dividendové politiky, který může být:

• STABILNÍ DIVIDENDOVÁ POLITIKA – vychází z teorie dividendové neutrality. Spočívá v udržování stálé výše dividendy na 1 akcii. Zvýšení dividendy management zpravidla schválí pouze v případě, že má jistotu, že zvýšená dividenda bude udržitelná i do budoucna. Naopak snížení dividendy ovlivňuje zejména obava z „informačního obsahu dividendy“, tj. že snížení dividendy investoři vnímají jako signál o zhoršení hospodaření společnosti.
• PASIVNÍ REZIDUÁLNÍ POLITIKA – vychází z anti-dividendové školy. Jejím principem je využití vytvořeného zisku prioritně na financování investičních projektů. Pouze tehdy, pokud společnost nemá možnost investovat s rentabilitou vyšší než jsou náklady ztracených příležitostí průměrného akcionáře, použije zbývající zdroje na výplatu dividend.
• DIVIDENDOVÁ POLITIKA ZALOŽENÁ NA FIXNÍ VÝŠI DIVIDENDOVÉHO PODÍLU – vychází z pro-dividendové školy. Společnost se rozhoduje o zvýšení či snížení dividendy na 1 akcii v závislosti na vývoji čistého zisku připadajícího na dividendu.