Na základě Smlouvy o Evropské unii se 1. ledna 2002 začalo praktické každodenní používání společné měny – EURO.
Myšlenka vytvoření Evropského měnového systému vznikla na konci šedesátých let. Smlouva o ES původně nazývala novou měnu ECU (European Currency Unit – Evropská měnová jednotka). ECU sloužila jako zúčtovací jednotka mezi členskými státy od zavedení evropského měnového systému. Nová měna byla rozhodnutím nejvyšších představitelů států a vlád v prosinci 1995 pojmenována EURO. Výhodami tohoto názvu jsou jeho krátkost a možnost napsat jej stejným způsobem ve všech evropských jazycích. Euro (€) se dělí na 100 centů.
Aby se omezily technické potíže spojené s přechodem na euro na minimum, prvním krokem EMU je fixace kurzů měn zúčastněných zemí, čímž se každá národní měna stává jednoduchým vyjádřením společné měny. Na základě jednomyslného rozhodnutí Rady ministrů hospodářství a financí byly fixovány kurzy měn zúčastněných států k 1. lednu 1999. V tomto okamžiku se částečně přeměnily na euro pouze veřejné půjčky. Euro je však možné používat již k platbám šekem nebo při převodu peněz. Od 1. ledna 2002 se začnou používat evropské bankovky a mince. Během šesti měsíců bude možné používat euro i národní měny zároveň, ale od 1. července 2002 se euro stane v zemích zúčastněných na EMU jediným zákonným platidlem.
Přechod na euro znamená měnovou konverzi, nikoli měnovou reformu. Veškeré měnové částky znějící na národní měny členů EMU se přepočítávají na euro, jejich skutečná hodnota se však nemění. Po zahájení EMU měnovou politiku EU určuje Evropská centrální banka, která je politicky nezávislá a jejímž prvořadým cílem je udržení stability měny. Měnové nástroje, které bude mít Evropská centrální banka k dispozici, jsou připravovány institucí, která jí předchází – Evropským měnovým institutem (EMI).
Členy EMU je 12 zemí EU, na EMU se zatím nezúčastňují Velká Británie, Dánsko a Švédsko.
