Fayolovy přístupy v managementu
Fayol charakterizoval management z hlediska přístupů. Přístupy v managementu rozčlenil na:
- osobní přístupy – například psychologicko-sociální, v nichž dominuje člověk
- neosobní – věcné přístupy – u nichž jde o věc, činnost, např. profesní, systémové a další přístupy
Osobní přístupy
Procesní přístupy
Základ procesních přístupů tvoří Fayolovy funkce plánování, organizování, koordinování, příkazování a kontroly. Tedy jeho – „správné řízení“. Podstatu těchto přístupů tvoří analytická klasifikace manažerského procesu pro univerzální, obecně platné podmínky. Cílem těchto přístupů je zajistit dílčí procesy a jejich spojení v integrovaný celek. Podstata tedy spočívá v úloze zajistit účinnost a efektivnost manažerské činnosti. Mezi hlavní představitele těchto přístupů řadíme již zmíněného H. Fayola, dále to jsou: Z. Gulich, G. R. Terry, J. D. Money, H. Koontz a další. Jejich snaha spočívá v logickém sjednocení dílčích procesů manažerské činnosti a vytvoření obecných, obecně platných doporučení v jednotlivostech i v celku.
Psychologicko-sociální přístupy
Při psychologicko-sociálních přístupech jde o analýzu lidských potřeb, chování a motivace. Představitelé se soustřeďují ze široké heterogenní skupiny psychologů a sociologů. Nejvýznamnějším je sociolog Elton Mayo a také Abraham H. Maslow. Abraham Maslow byl známý tím, že chápal člověka jako psychologický organismus, který se snaží uspokojit své životní potřeby (známá je Maslowova hierarchie potřeb). Tyto životní potřeby jsou výsledkem působení hnacích sil lidí, tedy člověka. V souvislosti s tím význam získává motivace a stimulace.
Neosobní přístupy
Systémové přístupy
U systémových přístupů je podstatou nacházení a využívání obecných, univerzálně platných postupů. Postupy pro rozvoj teorie a praxe jsou v zájmu manažerského myšlení a jednání. Systém v tomto smyslu znamená celistvost, komplexnost uvažování a chápání jevů, procesů a podstatných vnitřních i vnějších souvislostí. To, co je podstatné, je dáno účelem zkoumání. Mezi hlavní představitele systémového přístupu řadíme Chestera Barnarda, Herberta A. Simona a další.
Kvantitativní (matematické) přístupy
Kvantitativní (matematické) přístupy se začaly uplatňovat v 50. a 60. letech 20. století. Tehdy šlo o tzv. „módní vlnu“ v USA, také nazývanou inženýrskými přístupy. Často se označovaly jako exaktní přístupy, které se využívaly zejména pro vojenské účely (radarová technika, obranné operace ve vzduchu). K značné heterogenitě tohoto přístupu patří, že zahrnuje operační analýzu, tedy souhrn metod (především matematických), které slouží k řešení rozhodovacích úloh. Jejich obsahovou náplní jsou např.: strukturální analýza, matematické programování, dynamické programování, teorie her, síťové analýzy, grafy a podobně.
Empirické (pragmatické) přístupy
Empirické (pragmatické) přístupy jsou založeny na analýze a hodnocení poznatků z manažerské praxe. Empirické přístupy jsou nejrozšířenější a nejrůznorodější v americkém managementu. Podle tohoto přístupu se na základě studia a praxe řízení vytvářejí konkrétní doporučení pro manažerská rozhodování a jednání. Mezi hlavní představitele těchto přístupů řadíme F. Druckera, R. C. Davise, Toma Petersa a R. Watermana.
