FINANČNÍ DERIVÁTY A JEJICH UPLATNĚNÍ V PODNIKU
Finanční deriváty – finanční produkty, jejichž hodnota je odvozena (derivována) od hodnoty primárního finančního nástroje. Primárním finančním nástrojem mohou být úrokové sazby (krátkodobé, dlouhodobé), cizí měny, cenné papíry, burzovní indexy, cena komodit apod. Finanční deriváty jsou tedy finanční produkty nebo operace, které umožňují v daném okamžiku zafixovat, resp. dohodnout kurz nebo cenu, za kterou může být podkladové aktivum koupeno nebo prodáno k určitému budoucímu datu. Rozhodujícím předpokladem uzavření obchodu s deriváty jsou rozdílná tržní očekávání partnerů kupně-prodejního vztahu (jeden z partnerů očekává růst ceny podkladového aktiva, druhý její pokles).
Finanční deriváty se začaly rozvíjet na světových trzích počátkem 70. let. K jejich značnému rozvoji dochází v 80. a 90. letech v důsledku zvýšené finanční a cenové nejistoty na finančních trzích (růst inflace, zvýšený pohyb úrokových sazeb, přechod od pevných k pohyblivým devizovým kurzům). K hlavním motivům jejich vzniku a rozvoje patří:
– zajištění se proti možným finančním rizikům (hedging)
– spekulace za účelem dosažení zisku (trading)
– arbitráž
– zabezpečování portfolia cenných papírů
Mezi základní finanční deriváty patří forwardy, financial futures a opce.
FORWARDY
Forwardy – dohody mezi dvěma stranami, které stanoví podmínky obchodu, jenž se uskuteční mezi těmito stranami k nějakému budoucímu datu. Jedná se o smluvně vyjádřenou dohodu, jíž se kupující (investor) zavazuje koupit a prodávající (vypisovatel) zavazuje prodat určité podkladové aktivum v určeném budoucím termínu (v den expirace) za cenu stanovenou v den uzavření smlouvy. Obě smluvní strany mají tedy povinnost splnit podmínky kontraktu, tzn. prodávající má povinnost dodat podkladové aktivum ve stanoveném čase, množství a ceně, a kupující má povinnost jej převzít. U forwardových kontraktů mezi smluvními stranami zpravidla nedochází k žádné peněžní výměně až do okamžiku plnění smlouvy.
Výhody – forward je „šitý na míru“ obou smluvních stran, tj. podmínky uzavření kontraktu nejsou standardizované, závisí pouze na vůli smluvních stran, proto se s forwardy obchoduje přímo mimo burzovní trh, a to buď bez, nebo se zprostředkovateli (kteří mohou přebírat odpovědnost za serióznost partnerů, za což mohou požadovat jisté záruky). Jedná se tedy o volnost co do předmětu obchodu, ceny, termínu dodání, způsobu vypořádání a dalších podmínek.
Nevýhody – forward nemůže být zrušen bez dohody obou smluvních stran a zpravidla ani převeden na třetí osobu. Mají tedy nízkou likviditu (tj. možnost prodat forward jinému zájemci před datem splatnosti) a obchodovatelnost. Navíc není lehké, aby se sešli dva partneři, jejichž podmínky kontraktu jsou shodné. Dále, jelikož jde jen o dohodu mezi dvěma partnery, neexistuje garance, že jedna ze stran splní své závazky. Čím větší budou cenové rozdíly na promptním trhu v porovnání s forwardovým kontraktem, tím vyšší je pravděpodobnost, že jeden z partnerů dohodnuté podmínky poruší. Proto je velmi důležité prověřit důvěryhodnost svého partnera.
V současnosti se nejčastěji používají forwardy na finanční nástroje, přičemž původně forwardové kontrakty vznikaly i na komodity. Ty vznikly již ve 12. století v Evropě, především v Itálii a Nizozemí. Později se centrum forwardových kontraktů přesunulo do Londýna a následně do Chicaga.
FINANCIAL FUTURES (FUTURITY)
Futures jsou vlastně formalizované a standardizované forwardy. Future lze definovat jako smlouvu mezi dvěma partnery, která jim dává právo a současně povinnost koupit nebo prodat k standardizovanému datu v budoucnosti standardizované množství určitého podkladového aktiva za předem dohodnutou termínovou cenu. S futures se obchoduje výlučně na specializovaných burzách, přičemž každá burza určuje komodity, resp. finanční aktiva, na která uzavírá futures, dále stanovuje minimální objem kontraktu (větší kontrakty mohou tvořit pouze násobky minimálního objemu), rovněž termíny splatnosti, expirační dny a závazně stanovuje další podmínky. Předmětem standardizace financial futures jsou zejména:
– měsíc dodání (na světových burzách bývá obvykle březen, červen, září a prosinec)
– den plnění smlouvy
– poslední den obchodování
– identita – typ finančního nástroje, resp. komodita
– velikost (objem) kontraktu
– realizační cena
– formální náležitosti
Financial futures se nejčastěji uzavírají na krátkodobé i dlouhodobé úrokové sazby, akcie, měny a akciové indexy.
Výhodou standardizace je likvidita a obchodovatelnost kontraktů financial futures. Navíc, na rozdíl od forwardů, futures zavádějí několik novinek:
1. Instituce vypořádacího střediska (clearingové centrum) – vypořádací středisko, tj. burza, která zprostředkovává obchodování s futures, garantuje splnění všech kontraktů. Je smluvní stranou každé transakce (existují tedy pouze vztahy prodávající – burza a burza – kupující) a zasahuje do všech transakcí. Odděluje tedy prodávajícího a kupujícího tím, že mezi ně vstupuje jako prostředník.
2. Systém přepočtu na trhu (marking to market) – vypořádací středisko předchází rizikům nesplnění kontraktů používáním systému denního přepočtu. Na rozdíl od forwardů, kde se zisky nebo ztráty realizují jednorázově při splatnosti kontraktů, u futures se zisky nebo ztráty z účetní změny ceny kontraktu vypořádávají denně. Součet denních zisků nebo ztrát financial futures se rovná celkovému zisku nebo případné ztrátě kontraktu.
3. Zálohové platby (zajištění, kolaterál, depozit, marže) – ztráty vzniklé následkem cenových změn se hradí z počáteční zálohy, kterou musí obě strany složit na začátku kontraktu. Výše počáteční zálohy je určena maximální možnou denní ztrátou z kontraktu a situací na trhu. Ztráty jednotlivých stran se kryjí z počáteční zálohy a zisky se připisují jejich straně. Pokud se účet zálohy dostane pod určitý limit – tzv. hranici udržovací zálohy, musí být okamžitě doplněn tzv. variačním depozitem.
4. Systém cenových limitů – omezuje pohyb ceny kontraktu během obchodního dne na stanovené pásmo, jehož střed tvoří vyrovnávací cena z konce předcházejícího dne.
5. Vypořádání kontraktů – je možné několika způsoby:
– fyzická dodávka (efektní obchod) – skutečné dodání podkladového aktiva kupujícímu, který zaplatí prodávajícímu účetní cenu
– peněžní vyrovnání ke dni splatnosti kontraktu (diferenční obchod) – na rozvinutých trzích okolo 1 % obchodů (zejména u futures na měny a zlato)
– reverzní obchod (zaměnný obchod, netting, offset) – nejčastější způsob (až 98 %). Jde o otevření přesně opačné pozice, např. kupující prodá stejný kontrakt, nebo naopak, kupující koupí stejný kontrakt. Zaměnný obchod odpovídá původní transakci co do předmětu obchodu, počtu kontraktů a doby splatnosti, pouze cena může být (a zůstává zpravidla) odlišná.
Základní rozdíly mezi forwardem a futuritou lze shrnout do tabulky:
| Forward | Futures |
|———————————|———————————|
| obchoduje se mimo burzu | obchoduje se na burze |
| nestandardizovaný kontrakt | standardizovaný kontrakt |
| termín splatnosti podle dohody | termín splatnosti určuje burza |
| vztah k partnerovi kontraktu | vztah k burze |
| platba k termínu splatnosti | průběžné vyrovnávání |
| nevyžaduje kolaterál | vyžaduje kolaterál |
OPCE
Opce – právo (nikoli povinnost, na rozdíl od forwardů a futures) koupit nebo prodat určitý instrument k určitému datu za předem dohodnutou (realizační, bazickou) cenu k určitému budoucímu datu, případně před tímto datem. Podle toho rozlišujeme:
– evropské opce – lze je realizovat pouze ke dni splatnosti
– americké opce – lze je realizovat kdykoli před datem splatnosti během životnosti opce
– asijské opce – vyskytují se méně často, je možné je realizovat v určitém časovém rámci během doby splatnosti (např. u tříměsíční opce kdykoli po uplynutí jednoho měsíce od jejího vydání)
Opcní obchody se uzavírají na různé nástroje – akcie, měny, obligace, euroměnové depozita, burzovní indexy apod.
Cena opce představuje prémii, kterou platí investor vypisovateli opce. Touto platbou získává nejen právo koupit nebo prodat, ale i právo od smlouvy odstoupit, tj. nechat opci propadnout. Vypisovatel opce nedisponuje právem od smlouvy odstoupit a na výzvu investora ji musí splnit. Investor zaplatí prémii do 2, případně 3 dnů po uzavření obchodu prodávajícímu. Prémie může být vyjádřena procentuálně nebo absolutní částkou za jednotku. Výše opční prémie závisí především na:
– cenové úrovni dané transakce ve vztahu k aktuální tržní ceně finančního nástroje (tj. běžné tržní ceně podkladového aktiva k době uzavření smlouvy, stejně jako realizační ceně)
– časovém období do vypršení opční smlouvy
– volatilitě finančního nástroje (určuje se na základě směrodatné odchylky očekávaných výnosů aktiva)
– dalších faktorech například bezrizikové úrokové sazbě v čase uzavření kontraktu, očekávaném toku dividend během životnosti opce
Riziko u opcí není rovnoměrně rozděleno mezi prodávajícího a kupujícího. Kupující nese malé riziko, protože v nejhorším případě nechá opci propadnout a ztratí pouze opční prémii a transakční náklady. Pro prodávajícího je riziko vysoké. Prémie obecně roste úměrně pravděpodobnosti realizace opčního obchodu.
Opce mohou být:
– standardizované – obchodují se na specializovaných opcních nebo termínových burzách. Kromě primárního trhu s nově vydávanými opcemi existuje i sekundární trh, kde se obchoduje se stávajícími opcemi.
– nestandardizované – obchodují se mimo burzu, jejich emitenty jsou především obchodní a investiční banky, dále makléřské firmy nebo specializované společnosti. Jde o tzv. OTC (over-the-counter) kontrakty. Jejich výhodou je možnost přizpůsobit obsah smluv speciálním požadavkům klientů, zejména co do doby splatnosti. Nevýhodou je, že případné zrušení opční smlouvy vyžaduje souhlas původního smluvního partnera, což bývá značně problematické.
Z hlediska charakteru obchodu rozlišujeme dva základní typy opcí:
1. Koupní opce (call option) – dává držiteli právo (nikoli povinnost!) koupit od prodávajícího dohodnuté množství předmětného aktiva za fixní cenu (tzv. realizační, uplatňovací cena) ve sjednané lhůtě. Kupující opce předpokládá růst ceny předmětu opce, zatímco vypisovatel očekává stabilitu nebo pokles ceny.
Investor kupuje koupní opce za účelem:
– dosažení pákového efektu (leverage) – cena opce je podstatně nižší než cena akcií. Nákupem koupních opcí získá investor možnost výrazného zisku při růstu ceny akcií. I malý nárůst může znásobit cenu opce.
– omezení rizika v porovnání s promptním nákupem finančních nástrojů
– zabránění blokování kapitálu
– realizace zisku ze zhodnocení ceny opce nebo budoucího růstu cen finančního nástroje
– zajištění ceny pro budoucí nákupy
Důvody pro vypisování koupních opcí:
– dosažení zisku na stabilizovaném trhu
– zvýšení zisku z vlastních finančních nástrojů při mírném růstu cen na trhu
– vyrovnání očekávaného poklesu cen na trhu
Grafické znázornění pozice kupujícího a prodávajícího koupní opce je zrcadlové, protože zisk jednoho představuje ztrátu druhého:
zisk
pozice vypisovatele koupní opce
ZC ZC + p vývoj ceny finančního nástroje (spotová cena)
pozice držitele (kupujícího) koupní opce
ztráta
ZC – základní (realizační) cena (bod zvratu)
ZC + p – základní cena + opční prémie (mrtvý bod)
Ze schématu je patrné, že možná ztráta investora je omezena výší prémie, možný zisk (při růstu ceny aktiva) je neomezený. Potenciální zisk vypisovatele je omezen výší opční prémie (při poklesu ceny investor opci neuplatní), ale ztráta (při růstu ceny opce) je neomezená.
Koupní opce má pro investora hodnotu tehdy, když je realizační cena nižší než spotová cena podkladového aktiva v okamžiku expirace opce – v tomto případě říkáme, že opce je „v penězích“ (in the money). Pokud je realizační cena rovna spotové ceně v okamžiku expirace, je opce „na penězích“ (on the money). Když je realizační cena vyšší než spotová cena, je opce „mimo peníze“ (out of money). V případech „na penězích“ nebo „mimo peníze“ má opce pro investora nulovou hodnotu.
