FINANČNÍ HOSPODAŘENÍ PODNIKU
Podniková činnost sestává ze tří částí: zásobování, výroba a prodej výkonů. Tento proces může probíhat pouze tehdy, jsou-li k dispozici finanční prostředky v určitém množství, struktuře a čase. Finanční stránka transformačního procesu je spojena s oběhem peněz, při kterém podnik vstupuje do peněžních vztahů s jinými subjekty. Úkolem peněžních vztahů je umožnit pohyb zboží mezi výrobcem a zákazníkem, zpětný tok peněz, stejně jako další toky peněz mezi podnikem a ostatními subjekty.
Finance zahrnují tři vzájemně propojené oblasti:
– peněžní a kapitálové trhy (tzv. makrofinancování)
– investování, tj. rozhodování o směru vložených finančních prostředků
– podnikové finance
Zde se budeme zabývat pouze podnikovými financemi – ty zobrazují pohyb finančních prostředků, kapitálu a finančních zdrojů, při kterém se podnik dostává do různých kvantitativních a kvalitativních peněžních vazeb s ostatními podnikatelskými subjekty, zaměstnanci a státem.
Ve vztahu k charakteristice financí podniku je možné vymezit také FINANČNÍ ŘÍZENÍ podniku, které plní čtyři hlavní úkoly:
– získávat kapitál pro běžné i budoucí potřeby podniku a rozhodovat o jeho struktuře
– rozhodovat o alokaci finančních zdrojů
– rozhodovat o rozdělení zisku
– zaznamenávat, analyzovat, kontrolovat a řídit hospodářskou stránku činnosti podniku, tj. finanční výkazy, finanční prognózování a finanční plánování
FINANČNÍ POLITIKA PODNIKU představuje konkrétní uskutečňování finanční činnosti, které podle názorů managementu nejlépe přispívá k plnění podnikových cílů. Finanční politika zahrnuje:
– formulaci cílů, které mají být dosaženy
– volbu finančních nástrojů a opatření, jimiž má být zajištěno splnění cílů
– důslednou realizaci přijatých opatření
– systematickou analýzu účinnosti nástrojů a opatření a na jejím základě rozhodování o jejich úpravách či změnách
Podnikovou finanční politiku ovlivňují dva základní faktory:
1. Cíl podnikatelské činnosti obecně a na jeho základě formulované konkrétní dílčí finanční cíle
Integrálním cílem podnikatelské činnosti je maximalizace tržní hodnoty firmy, a tento cíl je zároveň i rozhodujícím cílem finanční politiky podniku. Tržní hodnota podniku totiž odráží jak výši dividend vyplácených akcionářům, tak výši zisku ponechávaného na financování dalšího rozvoje podniku, upevňování postavení podniku na trhu, stabilitu jeho výsledků a obecný růst goodwillu firmy.
Mezi nejdůležitější dílčí finanční cíle podniku patří zpravidla tyto tři:
a) Likvidita – schopnost proměnit hodnoty na peníze, představující nejlikvidnější aktiva. Charakterizuje předpoklady podniku plnit své platební závazky v budoucnosti. Zajistit likviditu podniku znamená mít takovou strukturu finančních zdrojů, aby jednotlivé majetkové složky v procesu svého oběhu získaly peněžní formu dříve, než jsou splatné závazky, které tyto majetkové složky finančně kryjí. Likvidita tedy zajišťuje budoucí platební schopnost firmy – podnik má vždy tolik pohotových platebních prostředků, aby mohl běžně a včas hradit své splatné závazky. Trvalá platební schopnost je nezbytnou podmínkou přežití podniku v tržní ekonomice, je základem důvěry akcionářů, dodavatelů a věřitelů a základní vlastností dobré pověsti firmy.
b) Rentabilita – vyjadřuje ziskovost. Podnik je rentabilní, pokud dosahuje zisku. Rentabilita je poměr mezi ziskem a kapitálem, který byl nutný k jeho dosažení.
c) Stabilita – schopnost podniku dlouhodobě vytvářet a přes stálé změny v podmínkách činnosti udržovat žádoucí vztah mezi jednotlivými složkami majetku a finančními zdroji jejich krytí. Jde o trvalé zajišťování zvolené úrovně likvidity. Udržování finanční stability předpokládá pružnost, schopnost operativně reagovat na změny v potřebě kapitálu a na změny podmínek finančních trhů.
Dílčí finanční cíle spolu úzce souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Z dlouhodobějšího hlediska není možné zajistit platební schopnost, pokud podnik nedisponuje požadovanou úrovní likvidity. Tu nelze dosáhnout, pokud podnik není rentabilní. A bez těchto předpokladů není myslitelná dlouhodobá finanční stabilita.
2. Stav a předpoklady vývoje ekonomického prostředí podniku
Ekonomické prostředí – všechny subjekty, orgány a organizace, s nimiž podnik ve své činnosti přichází do styku. Všechny články tohoto ekonomického prostředí svým chováním ovlivňují dva vzájemně propojené faktory:
a) ekonomická politika státu – rozhodujícím nástrojem státu je státní rozpočet (daňová, celní a dotační politika, státní zakázky, exportní povolení apod.). Druhým významným centrem ekonomické politiky státu je emisní banka (regulace měnového kurzu, systém povinných rezerv obchodních bank, stanovení diskontní sazby, operace na volném trhu, podmínky bankovního dozoru a další)
b) vývoj hospodářství a jeho konjunktury – z hlediska podniku se stav konjunktury projevuje přímo jako poptávka po výrobcích a službách, která určuje hranice, v nichž se může vyvíjet objem podnikové činnosti. Stav a vývoj ekonomiky se nepřímo odráží i v dalších skutečnostech mimo působnost podniku, ale vysoce ovlivňujících jeho finanční hospodaření, například inflace a její tempo, stav na finančních trzích a jejich očekávaný vývoj, situace na trhu práce apod.
FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ představuje konkrétní obsah procesu formování a realizace finanční politiky podniku. Jedná se o proces začínající formulací problému a končící volbou optimální varianty řešení. Rozhoduje se o otázkách spojených s činností podniku z hlediska pohybu kapitálu, peněz, pohledávek a závazků.
V procesu finančního rozhodování se uplatňují dva základní přístupy, které se doplňují a do značné míry prolínají. Jsou to:
a) zisk – likvidita – podnik se snaží každým svým rozhodnutím přispět ke zvýšení podnikového zisku jako základní podmínky růstu vlastního kapitálu. Volí tedy takovou variantu řešení, která slibuje nejvyšší přírůstek zisku primárně z dlouhodobého a sekundárně z krátkodobého hlediska. Jednotlivé varianty jsou však různě rizikové. Obvykle vyšší ziskovost souvisí i s vyšším rizikem, proto finanční rozhodnutí je vždy kompromisem: podnik volí řešení, které přináší nejvyšší přírůstek zisku při míře rizika, kterou je ochoten akceptovat.
b) likvidita – rentabilita – vychází ze skutečnosti, že aktiva s vysokou mírou likvidity obvykle přinášejí nízký výnos nebo zisk. Finanční rozhodnutí proto znamená vybírat optimální složení podnikového majetku a optimální strukturu zdrojů jeho finančního krytí tak, aby bylo dosaženo co nejvyšší ziskovosti při zvolené úrovni likvidity.
Z uvedeného vyplývá, že při finančním rozhodování jsou v centru pozornosti tři základní kriteriální faktory: ziskovost, riziko a likvidita. Při volbě určité úrovně likvidity převezme podnik zároveň určitou míru rizika vzniku platební neschopnosti, která je zásadní součástí celkového podnikatelského rizika. Bez ohledu na zvolený přístup musí finanční rozhodnutí vždy respektovat i princip flexibility (pružnosti) podnikových financí. Finanční rozhodnutí musí zajistit, že podnik bude schopen na různé události v ekonomickém okolí či ve vlastním podniku pružně finančně reagovat a čelit tak nepříznivým vlivům, anebo naopak využít nabízené příležitosti a tím zabezpečit svou stabilitu.
ZÁKLADNÍ KATEGORIE VYUŽÍVANÉ PŘI FINANČNÍM ROZHODOVÁNÍ PODNIKU
1. Peněžní toky hotovosti (cash flow)
Jsou klíčovou kategorií zejména při rozhodování o otázkách platební schopnosti a likvidity podniku a při všech typech investičních rozhodnutí. Používají se ve dvou významech:
– brutto cash flow – veškeré peněžní příjmy a výdaje podniku za určité období
– netto cash flow – kladný zůstatek běžných peněžních příjmů a výdajů, tedy peněžní zdroje, které není třeba momentálně vynakládat na běžné zabezpečení reprodukce podnikatelské činnosti, o jejichž využití může podnik rozhodovat z dlouhodobého hlediska. Zahrnuje čistý zisk, odpisy, případné položky časového rozlišení, změny stavu zásob, pohledávek a krátkodobých dluhů, případně se upravuje o další (jednorázové a nepravidelné) pohyby peněžních prostředků.
Plánování, sledování a analýza cash flow je ústředním bodem zájmu podniku. Přebytek peněžních příjmů nad výdaji a přiměřená rezerva pohotových platebních prostředků k překlenutí případných krátkodobých výkyvů jsou předpokladem jeho platební schopnosti. Velikost a časové rozložení netto cash flow vyvolané realizací investičního záměru představuje základní informaci pro posouzení jeho efektivnosti.
2. Úroková míra
Úrok jako kategorie spojená s úvěrovým vztahem představuje cenu za užívání peněz. Je to peněžní částka vyjádřená procentní sazbou z objemu dluhu, kterou dlužník platí za dobu trvání dluhu. Úroková míra zahrnuje několik složek:
– čistý nebo netto úrok – základní složka úrokové míry zajišťující rovnováhu mezi poptávkou po penězích a jejich nabídkou; jeho výše se plynule přizpůsobuje situaci na finančních trzích a odráží jejich vývoj
– úhrada nákladů spojených s poskytnutím úvěru a jeho správou – liší se podle jednotlivých forem úvěrů; u většiny úvěrů jejich výši reguluje konkurence mezi obchodními bankami
– odměna věřitele za nesení rizika – je značně diferencovaná a odráží tři skutečnosti ovlivňující rizikovost úvěru:
– hodnocení (rating) bonity dlužníka vycházející z externí analýzy potenciálního dlužníka
– doba, na kterou je úvěr poskytován – čím delší doba splatnosti, tím větší riziko
– likvidita pohledávky, možnost její obchodovatelnosti (s tím souvisí možnost věřitele získat peníze ještě před uplynutím splatnosti pohledávky jejím prodejem)
– inflační prémie – kompenzuje znehodnocení pohledávky v důsledku inflace; její výše je určena očekávanou mírou inflace v hospodářství
– míra zdanění úrokového výnosu věřitele – čím vyšší je zdanění, tím vyšší bude i průměrná úroková míra v ekonomice
Vzhledem k míře inflace a zdanění úrokového výnosu rozlišujeme:
– nominální úrokovou míru – míru stanovenou smlouvou mezi věřitelem a dlužníkem jako zhodnocení konkrétních depozit a dluhů
– reálnou úrokovou míru – nominální úrokovou míru očištěnou o vliv zdanění a inflace; představuje tu část nominální úrokové míry, která skutečně zůstane jako reálný příjem věřiteli. Můžeme ji vyjádřit takto:
iR = ( iN * (1 – D) – F ) / (1 + F)
kde:
iR – reálná úroková míra
iN – nominální úroková míra
D – daňová sazba
F – míra inflace
Finanční trhy pracují se třemi základními úrokovými sazbami:
a) diskontní sazba emisní banky – úroková sazba, za kterou centrální banka poskytuje úvěr obchodním bankám. Její zvýšení působí deflačně, zatímco její snížení obecně zlevňuje úvěry a stimuluje podnikatelskou aktivitu ekonomických subjektů.
b) mezibankovní úroková sazba – sazba, za kterou si krátkodobě půjčují obchodní banky navzájem. Velké obchodní banky ve významných finančních centrech tuto úrokovou sazbu denně publikují. Na jejím základě se tvoří mezinárodně používané sazby vycházející z měnových trhů, například LIBOR (London Interbank Offered Rate), FIBOR (Frankfurt), NIBOR (New York), TIBOR (Tokio), BRIBOR (Bratislava) apod.
c) prime rate – nejnižší úroková sazba, kterou aplikují obchodní banky při poskytování krátkodobých úvěrů prvotřídním, tj. prosperujícím a finančně zdravým klientům.
Úroková míra se v podnikovém financování používá při určování ceny kapitálu, stanovování hodnoty podniku jako celku, výpočtu základu tržní ceny cenných papírů, investičních rozhodnutích a řešení mnoha dalších dílčích problémů.
