Finanční řízení podniku

Vývoj a současné pojetí moderního finančního managementu

Těžištěm finančního managementu je realizace podnikatelských příležitostí, které se nacházejí uvnitř i vně podniku.
Konstrukce a zaměření finančního managementu významně ovlivňuje teoretický přístup k pochopení úkolů a cílů podniku. V zásadě rozlišujeme:
a) participační přístup – založený na teorii účasti. Podnik představuje organizační spojení zájmových skupin: pracovníků, manažerů, vlastníků, věřitelů, dodavatelů, odběratelů. Tento přístup neupřednostňuje žádnou z těchto skupin zvlášť a vyžaduje, aby management vyváženě zajišťoval jejich zájmy.
b) vlastnický přístup – vychází z priority subjektů, které do podniků vkládají kapitál jako základ jejich fungování v podmínkách tržní ekonomiky.
Podstatě teorie ekonomické efektivnosti (TE) odpovídá vlastnický přístup.

Management lze chápat jako otevřený systém poznatků o specifické činnosti manažerů potřebné k dosažení stanovených cílů. Pojem management má čtyři významy. Můžeme na něj nahlížet jako na: proces, profesi, vědní disciplínu a umění.
Z hlediska předmětu finančního managementu budeme management považovat za proces, tj. soubor aktivit nezbytných k dosažení cíle.

Finanční management

Finanční management je subjektivní ekonomická činnost zabývající se získáváním potřebného množství peněz a kapitálu z různých zdrojů, tj. financováním, alokací peněz do různých forem nepeněžního majetku, tj. investováním, a rozdělováním zisku se cílem maximalizace tržní hodnoty vlastnického majetku podniku.
Finanční management chápaný jako řízení finančních procesů v podniku v podmínkách tržního hospodářství zahrnuje činnosti, tedy obsah finančního managementu tvoří čtyři základní aktivity:
– finanční plánování – hlavní úlohou je formulovat finanční cíle podniku vycházející ze základního cíle podnikatelské činnosti,
– finanční rozhodování – zahrnuje strategická a operativní rozhodnutí,
– organizování finančních procesů – každodenní činnost, která zabezpečuje důsledné uplatňování přijatých finančních rozhodnutí v podniku,
– finanční analýza a kontrola – hodnotí stupeň dosahování finančních cílů v uplynulých obdobích (analýza ex post) a identifikuje vývoj budoucího finančního zdraví podniku (analýza ex ante).

Z těchto čtyř základních činností lze odvodit tři základní úkoly finančního managementu, které mají nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní rozměr:
– získávání potřebného kapitálu – financování,
– efektivní alokace kapitálu – investování, což zahrnuje vyhledávání a hodnocení jednotlivých podnikatelských projektů,
– rozdělování finančních výsledků.

Finanční management je subsystémem komplexního systému – firemního managementu. Z úkolů finančního managementu a jeho strukturování vyplývá postavení finančních manažerů v podniku. Jsou funkčně specializovanými manažery – specialisty – zastoupenými na všech úrovních řídící hierarchie podniku.
V malých firmách plní úkoly finančního manažera obvykle jedna osoba, ve větších firmách jsou to různé strukturované finanční útvary.
Ve velkých firmách, kde je odděleno vlastnictví od řízení, se i v oblasti finančního řízení objevuje problém rozdílných zájmů vlastníků a manažerů. Řešení problému agentury je navzdory různým používaným metodám stále aktuální otázkou podnikového řízení.

Bezprostřední řízení podniku ovlivňují:

a) vnitřní faktory
b) vnější faktory:
– úroveň celkové ekonomické aktivity odvětví, státu – prognóza reálného HDP, fáze ekonomického cyklu, ve které se nachází, vývoj poptávky,
– finanční politika státu – dotační, celní a daňová politika,
– konkurenční prostředí – struktura trhu, počet a síla konkurentů podniku,
– legislativní prostředí – úroveň a stabilita legislativního prostředí, kvalita zákonů,
– situace na trhu práce – počet a kvalifikační struktura pracovních sil,
– měnová politika – v souvislosti s globalizačními procesy, intervencemi na devizových trzích,
– situace na peněžním a kapitálovém trhu – slovenský finanční trh je nelikvidní a netransparentní,
– finanční revoluce.

Finanční revoluce

Její charakteristiky lze vyjádřit následujícími pojmy:
a) globalizace (internacionalizace) – zintenzivňující se proces mezinárodních pohybů peněz a kapitálu způsobený expanzí mezinárodního obchodu s výrobky a službami, rozvojem nadnárodních společností a mezinárodních joint-ventures a zejména rostoucím vzájemným propojením zemí prostřednictvím kapitálových trhů. Globalizace přináší podnikům:
– možnost získat dodatečný kapitál na zahraničních trzích,
– sjednocení podmínek pro získávání úvěrů,
– možnost investovat v zahraničí.
Na druhé straně globalizace finančních trhů znamená, že regionální finanční krize rychle ovlivňují finanční systém celého světa, čímž se zvyšuje nestabilita finančních trhů a rizikovost financí podnikatelské sféry.
b) deregulace – znamená postupnou liberalizaci právních a jiných předpisů upravujících finanční procesy v jednotlivých státech, přináší:
– výhodu – rozšiřuje možnosti autonomního finančního rozhodování podniku,
– nevýhodu – rostoucí odpovědnost finančních manažerů za správnost přijatých rozhodnutí.
c) sekuritizace – přesun peněz a kapitálu od subjektů vytvářejících úspory k subjektům, které je mají nedostatek, se stále více uskutečňuje prostřednictvím cenných papírů. V důsledku toho roste aktivita podniků v oblasti emisí jednotlivých druhů cenných papírů a finančního investování.
d) intelektualizace – úspěchy v oblasti financí přestávají být jen otázkou zkušeností a tržního instinktu, ale stále více jsou podmíněny teoretickou přípravou.
e) nové technologie – postupy zlepšující, urychlující a zlevňující realizaci finančních procesů. Jejich rozvoj je úzce spojen s úspěchy v oblasti elektroniky, informatiky a komunikačních systémů.
f) prohlubování problémů veřejných financí – většina států pracuje s deficitními státními rozpočty, v důsledku čehož roste státní dluh, což představuje jeden z nejvážnějších problémů světových financí.
g) rozvoj finančních inovací – nejdůležitějším a nejrychleji se rozvíjejícím typem finančních inovací jsou finanční deriváty – produkty, jejichž hodnota je odvozena od nějakého primárního aktiva. Vznikly kvůli nárůstu rizik v mezinárodním podnikání a umožňují rozložit riziko na jiné ekonomické subjekty. Finanční deriváty umožňují špekulativně využít příležitosti k dosažení zisku.

Struktura finančního řízení

– zajištění finančních zdrojů při založení podniku,
– volba optimální finanční struktury,
– řízení a financování oběžného majetku,
– investování peněžních prostředků do fixního majetku a finančního majetku,
– rozdělování podnikatelského zisku s ohledem na dividendovou, dotační a odpisovou politiku,
– finanční analýza – analýza likvidity, rentability, úrovně financování,
– finanční plánování tvorby a využití interních a externích zdrojů,
– využívání zahraničního kapitálu k financování podnikových potřeb,
– finanční řízení při reorganizaci, sanaci a zániku podniku.

Finanční rozhodování

Je proces výběru optimální varianty získávání peněz podnikatelského kapitálu a jejich využití z hlediska základních finančních cílů podnikání s přihlédnutím k různým omezujícím podmínkám.

Typy dlouhodobého finančního rozhodování:
– rozhodování o celkové výši potřebného kapitálu,
– rozhodování o struktuře podnikatelského kapitálu,
– rozhodování o struktuře podnikatelského majetku,
– rozhodování o investování podnikatelského kapitálu (věcné nebo finanční),
– rozhodování o rozdělení zisku podniku po zdanění.

Typy krátkodobého finančního rozhodování:
– rozhodování o velikosti a struktuře jednotlivých složek oběžného majetku,
– rozhodování o optimální formě krátkodobého kapitálu.

Fáze finančního rozhodování

1. vymezení finančního problému a finančního cíle,
2. analýza informací a podkladů pro rozhodování,
3. stanovení různých variant řešení – které jsou reálné z hlediska definovaných cílů,
4. určení kritérií pro výběr optimální varianty – hlediska, podle nichž se posuzuje vhodnost varianty z hlediska dosažení cíle. Kritéria musí navazovat na finanční cíle; kritériem může být i finanční cíl nebo je někdy možné cíl vyjádřit více kritérii – rentabilitou, likviditou, cash flow, strukturou majetku,
5. určení optimální varianty – hodnocení podle základního cíle s přihlédnutím k danému riziku. Optimální varianta při obvyklém riziku nejlépe naplňuje stanovený finanční cíl. Výběr optimální varianty je proveditelný na základě různých exaktních metod,
6. realizace vybrané varianty a její ověření z hlediska cíle.

Finanční politika podniku

Souhrn zásad, opatření a nástrojů, které podnik využívá za účelem dosažení základního cíle podnikání a ovlivňování hospodářských procesů. Konkrétní provádění finančních činností, které podle vedení nejlépe přispívá k dosažení cíle. Konkrétní způsob řízení a realizace finančních činností.

Obsah finanční politiky podniku:

– formulování cíle, který je třeba dosáhnout,
– volba finančních nástrojů, jimiž se má zabezpečit dosažení finančního cíle,
– realizace přijatých opatření,
– systematická analýza účinnosti nástrojů a opatření a na jejím základě rozhodování o nápravách či změnách.

Typy finanční politiky podniku:

– dividendová – určení způsobu, na základě něhož bude podnik rozdělovat zisk,
– dluhová – vychází z faktu, že v podniku existuje dluhové financování, stanovuje optimální strukturu cizích a vlastních zdrojů = minimalizaci nákladů,
– likvidní – podnik musí likviditu řídit, tj. plánovat, kontrolovat a hodnotit,
– úvěrová,
– účetní a odpisová.

Formulování základního finančního cíle podnikatelské činnosti

Je jednou z rozhodujících otázek podnikového hospodaření a dlouhodobě je předmětem diskuzí a vývoje názorů.
V současnosti je za základní finanční cíl podnikatelské činnosti považována maximalizace tržní hodnoty podniku pro vlastníky s respektováním omezení vyplývajících ze zájmů dalších účastníků podnikání.

Mezi nejdůležitější dílčí finanční cíle podniku patří:
– likvidita – schopnost proměnit hodnoty v peníze jako nejlikvidnější aktivum,
– platební schopnost (solventnost) – znamená, že podnik má vždy dostatek pohotových platebních prostředků k pravidelnému a včasnému plnění splatných závazků,
– rentabilita – vyjadřuje ziskovost; podnik je rentabilní, pokud dosahuje zisku, tj. pokud jeho výnosy převyšují náklady,
– stabilita – znamená schopnost – při neustále se měnících vnějších i vnitřních podmínkách podnikové činnosti – zabezpečovat požadovanou úroveň likvidity a rentability.

Faktory ovlivňující podnikovou finanční politiku

1. Cíl podnikatelské činnosti obecně a na jeho základě formulované konkrétní dílčí finanční cíle.
Integrálním cílem podnikatelské činnosti je maximalizace tržní hodnoty firmy, která je současně rozhodujícím cílem finanční politiky podniku. V tržní hodnotě podniku se totiž odráží výše dividend vyplácených akcionářům, stejně jako zisk ponechaný na financování dalšího rozvoje podniku, upevňování postavení podniku na trhu, stabilita jeho výsledků a celkový růst goodwillu firmy.

Mezi nejdůležitější dílčí finanční cíle patří:
a) likvidita – schopnost převést hodnoty na peníze, jež jsou nejlikvidnějšími aktivy. Charakterizuje předpoklady podniku plnit své platební závazky v budoucnosti. Zajištění likvidity znamená mít takovou strukturu finančních zdrojů, aby jednotlivé majetkové složky získaly v průběhu svého koloběhu peněžní podobu dříve, než jsou splatné závazky, které tyto majetkové složky kryjí. Likvidita tedy zabezpečuje budoucí platební schopnost firmy. Trvalá platební schopnost je nezbytnou podmínkou přežití podniku v tržní ekonomice, je základem důvěry akcionářů, dodavatelů a věřitelů a základní charakteristikou dobré pověsti firmy.
b) rentabilita – vyjadřuje ziskovost. Podnik je rentabilní, pokud dosahuje zisku. Rentabilita je poměr mezi ziskem a kapitálem, který byl potřebný k jeho dosažení.
c) stabilita – schopnost podniku dlouhodobě vytvářet a i přes neustálé změny v podmínkách činnosti udržovat žádoucí vztah mezi jednotlivými složkami majetku a finančními zdroji jejich krytí. Je to v podstatě trvalé zajištění zvolené úrovně likvidity. Udržování finanční stability předpokládá pružnost a schopnost operativně reagovat na změny v potřebě kapitálu a na změny podmínek finančních trhů.

Dílčí finanční cíle jsou úzce provázané a vzájemně se ovlivňují. Z dlouhodobého hlediska není možné zajišťovat platební schopnost podniku bez žádoucí úrovně likvidity. Tu nelze dosáhnout, pokud není podnik rentabilní, a bez těchto předpokladů není myslitelná dlouhodobá finanční stabilita.

2. Stav a předpoklad vývoje ekonomického okolí podniku.
Ekonomické okolí zahrnuje všechny subjekty, orgány a organizace, s nimiž podnik ve své činnosti přichází do styku. Všechny složky tohoto ekonomického okolí jsou svým chováním