FINANČNÍ STRUKTURA PODNIKU, MODELY FINANČNÍ STRUKTURY

Finanční potřeby a finanční zdroje podniku

Finanční potřeby podniku můžeme z hlediska příčin jejich vzniku rozdělit na:

• Potřeby vznikající při založení podniku – při založení podniku je třeba nejprve soustředit kapitál, se kterým lze zahájit podnikatelskou činnost. Jedná se o počáteční vklad podnikatele, který tvoří základní kapitál podniku. Způsob získávání počátečního kapitálu se liší podle právní formy zakládaného podniku, přičemž s jednotlivými právními formami jsou spojeny různé podmínky a omezení pro finanční soustřeďování základního kapitálu podniku. Při zahájení podnikové činnosti však vznikají i další finanční potřeby – podnik průběžně nakupuje materiál, začíná vyrábět, vyplácet mzdy, vznikají další provozní náklady, to znamená, že začíná normální koloběh kapitálu spojený s podnikatelskou činností. Postupně se vytváří struktura majetku odpovídající charakteru podnikových aktivit. Současně dochází k zapojení cizího kapitálu do celkového kapitálu, vznikají různé krátkodobé či dlouhodobé závazky, čímž se ustaluje finanční struktura odpovídající finanční politice podniku.
• Potřeby vznikající při činnosti a dalším rozvoji podniku – další rozvoj podniku vyžaduje navýšení kapitálu. Jeho zdroji mohou být:
• dodatečné vklady vlastníků (u akciové společnosti další emise akcií, u jiných právních forem zvýšení vkladu společníků),
• vnitřní zdroje zahrnující zisk po zdanění snížený o podíly vyplácené vlastníkům, a odpisy dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku (odpisy neznamenají přírůstek kapitálu, pouze uvolnění jeho části v peněžní formě; používají se zpravidla na obnovu dlouhodobého majetku, případně spolu s dalšími zdroji uvolněnými restrukturalizací podnikového majetku k alokaci odpovídající rozvojovým záměrům podniku),
• přírůstky podnikových závazků, zejména dlouhodobých a střednědobých.

Finanční zdroje podniku lze členit z různých hledisek, přičemž každé charakterizuje určitý aspekt jejich působení v podniku.

1. Podle účelu, na který jsou určeny, podnik získává finanční zdroje jako kapitál nebo jako peníze:
   • Finanční zdroje jako kapitál – jsou určeny na zřízení, rozšíření, modernizaci nebo jiné vylepšení podniku, investují se, vkládají do podniku trvale či dlouhodobě. Podnik je obvykle získává na kapitálovém trhu.
   • Finanční zdroje jako peníze – slouží k zajištění platební schopnosti a likvidity podniku během jeho hospodaření, uspokojují pouze dočasné, zpravidla krátkodobé finanční potřeby a získávají se na peněžním trhu.
2. Z časového hlediska:
   • finanční zdroje k dispozici na neomezenou dobu (trvale) – tento charakter má základní kapitál podniku získaný původními a dodatečnými vklady vlastníků a samofinancováním,
   • dlouhodobé finanční zdroje – zdroje získávané úvěrovou formou, podrobněji členěné na dlouhodobé závazky (se splatností nad 4 až 6 let) a střednědobé závazky (se splatností 1 až 4 roky),
   • krátkodobé finanční zdroje – různé druhy úvěrových zdrojů se splatností do 1 roku.
3. Podle zdroje, z něhož do podniku finanční zdroje přicházejí:
   • externí finanční zdroje – všechny zdroje proudící do podniku od jiných subjektů, tj. všechny druhy úvěrů a půjček, dotace, ale také původní a dodatečné vklady vlastníků,
   • interní finanční zdroje – zisk po zdanění snížený o dividendy, odpisy z dlouhodobého majetku a zdroje uvolňované při změnách majetkové a finanční struktury.
4. Z hlediska vlastnictví:
   • vlastní finanční zdroje – interní zdroje, původní a dodatečné vklady vlastníků. Tyto zdroje má podnik trvale k dispozici, tvoří jeho vlastní jmění, tj. základní kapitál, fondy, v nichž se postupně kumulují vnitropodnikové zdroje věnované na jeho rozvoj (kapitálové fondy a fondy ze zisku), stejně jako nerozdělený zisk,
   • cizí finanční zdroje – zahrnují všechny druhy úvěrů, půjček a závazků (včetně stálých a nestálých pasiv), případně i nenávratnou finanční pomoc poskytovanou podniku státem, účelové fondy a nadace.

Vzájemné vztahy rozebíraných hledisek na finanční zdroje jsou znázorněny v tabulce:

Finanční struktura

Finanční struktura představuje podíl jednotlivých složek vlastního a cizího kapitálu na celkovém kapitálu, který finančně kryje majetek podniku. Statický stav finanční struktury charakterizuje pasivní strana podnikové rozvahy. Dynamiku procesu vyjadřuje podíl vlastního a cizího kapitálu na finančním krytí přírůstku podnikového majetku za určité časové období.

V souvislosti s finanční strukturou je důležité zmínit pojem kapitálová struktura – jedná se o strukturu dlouhodobých zdrojů podniku k určitému časovému okamžiku, což je součást finanční struktury.

Finanční zdroje podniku lze rozdělit do tří základních skupin:

1. VLASTNÍ ZDROJE:

1. Základní jmění – tvoří se vklady vlastníků nebo upsáním akcií v nominální hodnotě. Jedná se v podstatě o pevnou část vlastního jmění, která vzniká především při založení společnosti. Měnit se může pouze se souhlasem společníků nebo valné hromady akciové společnosti. Jeho velikost je stanovena právními předpisy (Obchodní zákoník) a měla by odpovídat trvalé potřebě vlastního kapitálu vyplývající z potřeby stálého majetku a trvalé části oběžného majetku. V případě vykázání ztráty, která se neuhradí jinou formou, dochází ke snížení základního jmění.
2. Kapitálové fondy – sem lze zařadit především emisní ážio (část uznaných vkladů, kterou se nezvyšuje základní kapitál akciové společnosti, vzniká přebytkem emisní ceny nad nominální hodnotou akcie), fondy vytvořené z darů, dotací na pořízení stálého majetku, vklady společníků, kterými se základní kapitál nezvyšuje apod.
3. Fondy ze zisku – mají charakter tzv. zákonných fondů (např. zákonný rezervní fond, který se tvoří v s.r.o. a a.s., a nedělitelný fond, který se tvoří v družstvu), nebo charakter dobrovolných fondů (vznikají na základě společenské smlouvy, stanov, rozhodnutí valné hromady apod.).
4. Hospodářský výsledek minulých let – vystupuje jako nerozdělený zisk, tedy zisk, který nebyl použit na příděly do fondů nebo na dividendy a byl převeden do dalšího období.
5. Hospodářský výsledek běžného účetního období – podléhá schvalovacímu řízení obchodní společnosti nebo družstva, proto se do doby jeho rozdělení eviduje na účtu „HV v schvalovacím řízení“. Obvykle se jeho část rozděluje i mimo podnik formou dividend, podílů na hospodářském výsledku apod.

2. CIZÍ ZDROJE:

1. Rezervy – tvoří se na vrub nákladů podniku (snižují vykazovaný zisk). Představují částky peněz, které bude podnik muset v budoucnu vydat, jedná se tedy o budoucí závazky (např. rezervy na opravy dlouhodobého majetku, na úhradu kurzových ztrát apod.). Z důvodu závazků jsou proto cizími zdroji.
2. Dlouhodobé závazky – vystupují jako závazky z obchodního styku a mají splatnost delší než 1 rok. Patří sem emitované dluhopisy, dlouhodobé zálohy od odběratelů, dlouhodobé směnky k úhradě apod.
3. Krátkodobé závazky – představují závazky vůči dodavatelům s dobou kratší než 1 rok, krátkodobé směnky k úhradě, krátkodobé zálohy od odběratelů, závazky vůči zaměstnancům, institucím sociálního zabezpečení, společníkům, státu apod.
4. Bankovní úvěry a výpomoci – zahrnují dlouhodobé úvěry se splatností delší než 1 rok, běžné krátkodobé úvěry, úvěry na eskontované směnky, stejně jako krátkodobé finanční výpomoci (emitované krátkodobé dluhopisy, komerční cenné papíry apod.).

3. OSTATNÍ PASIVA

Zachycují především zůstatky nákladů budoucích období, zůstatky výnosů budoucích období a kurzové rozdíly.

Vlivy na finanční strukturu

Finanční strukturu ovlivňuje kombinované působení řady faktorů:

• Náklady kapitálu – představují náklady podniku na získání a vázání jednotlivých složek kapitálu. Rozlišujeme:
• Náklady vlastního kapitálu – jde o podíl na zisku, který vlastník očekává a získá za vklad svého kapitálu do podniku. Požadovaná cena kapitálu je v jednotlivých podnicích odlišná vzhledem k rozdílné rizikovosti vkladu do příslušného podniku. S rostoucím rizikem rostou i náklady vlastního kapitálu, protože musí investorům kompenzovat zvýšené ohrožení jejich kapitálu.
• Náklady cizího kapitálu – úrok, který je třeba platit věřitelům. Základní úroková sazba je dána situací na finančním trhu, konkrétní výše úrokové sazby jednotlivých úvěrových zdrojů se však liší:
• podle doby, na kterou je úvěr poskytnut: obecně platí, že dlouhodobé úvěry jsou „dražší“ než střednědobé a krátkodobé, protože jsou pro věřitele rizikovější z hlediska vlastní likvidity (delší vázání prostředků) i z hlediska likvidity dlužníka (věřitel hůře odhaduje vývoj dlužníkovy situace na delší období),
• podle bonity dlužnického podniku: čím nižší hodnocení věřitelem, tím dražší úvěr (vyšší riziková prémie v úrokové sazbě).

Obecně platí, že náklady vlastního kapitálu jsou pro podnik vyšší než náklady cizího kapitálu z těchto důvodů:

• Riziko vlastníka je vyšší než riziko věřitele – věřitel vkládá prostředky do podniku na určitou předem dohodnutou dobu a po jejím uplynutí mu tyto prostředky bývají vráceny, často s jistotou zajištění. Má zaručený pravidelný úrokový výnos nezávislý na ziskovosti dlužnického podniku. Vlastník naopak vkládá prostředky na neurčitou dobu, může je získat zpět pouze prodejem podílu nebo likvidací podniku. Jeho výnos z vlastnictví není předem stanovený a závisí na hospodářských výsledcích podniku. Vlastník nese veškeré podnikatelské riziko, což vede k vyšší požadované návratnosti a tedy vyšším nákladům vlastního kapitálu.
• Úroky z úvěrů jsou součást nákladů podniku, snižují základ pro výpočet daně z příjmů. Skutečnými náklady úvěru jsou tedy úroky snížené o daňovou úsporu.

Z hlediska rozdílu nákladů vlastního a cizího kapitálu vede zvyšování podílu cizího kapitálu na celkovém kapitálu k poklesu průměrných nákladů kapitálu podniku. Tento jev se označuje jako finanční leverage.