Finanční trh, jeho podstata, funkce, nástroje
Tržní ekonomika, její formování a celkové fungování jsou založeny na působení trhu. Trh představuje procesy prodeje a nákupu mezi jednotlivými ekonomickými subjekty na finančně-ekonomickém základě. Je to významná oblast ekonomiky určité země i soustavy zemí. Trh lze členit z různých hledisek, obvykle se však člení na:
– trh zboží a služeb
– trh výrobních činitelů (půda, práce a kapitál)
– finanční trh
– informační trh (trh patentů, licencí apod.)
– trh ideologií (knihy, noviny, umělecké výstavy apod.)
Finanční trh je považován za vrchol ostatních trhů, protože na rozdíl od jiných je trhem univerzálním – jeho zdroje a prostředky jsou univerzálně využitelné ve všech oblastech. Ve vyspělých tržních ekonomikách finanční trh odráží prosperitu či neúspěšnost hospodářského vývoje jednotlivých podniků, odvětví i národní ekonomiky jako celku, je citlivým barometrem mezinárodně-ekonomických i mezinárodně-politických procesů. Jeho význam neustále roste. V současných podmínkách internacionalizace hospodářského života a nerovnoměrného ekonomického rozvoje umožňuje příliv zahraničního kapitálu, využívání přírodního bohatství, zdrojů pracovních sil, usnadňuje přístup k levným a nevyužitým výrobním činitelům, což nakonec vede ke zvýšení efektivity výroby.
Na finančním trhu se soustřeďuje nabídka a poptávka po finančních nástrojích – peněžním kapitálu, platebních prostředcích, cenných papírech, předkupních právech, warrantech, derivátech, valutách, devizách, drahých kovech, pojistné ochraně apod. Toto soustředění se realizuje převážně prostřednictvím finančních zprostředkovatelů, kteří zajišťují vzájemné propojení všech ekonomických subjektů působících na finančním trhu – orgánů veřejného sektoru, podnikatelského sektoru, obyvatelstva i mezinárodních a nadnárodních institucí. Výsledkem setkání nabídky a poptávky po nástrojích finančního trhu jsou ceny těchto finančních nástrojů, které nabývají podob úroku, kurzu cenných papírů, ceny opcí, předkupních práv, valutového a devizového kurzu, pojistného apod.
Vyplývající z předchozích úvah lze finanční trh definovat jako trh, na němž finanční zprostředkovatelé prostřednictvím finančních nástrojů zajišťují pohyb krátkodobého, střednědobého a dlouhodobého kapitálu mezi jednotlivými ekonomickými subjekty v národním i mezinárodním měřítku. Tato definice finančního trhu zdůrazňuje 3 základní aspekty:
– systém finančních nástrojů
– systém finančních institucí
– mechanismus, který zajišťuje transformaci peněžních přebytků jednoho sektoru ekonomiky na financování potřeb deficitu sektoru ekonomiky
Další definice finančního trhu:
a) Mishkin – finanční trh je systém ekonomických nástrojů, institucí a vztahů, který soustřeďuje, rozmísťuje a přerozděluje peněžní prostředky mezi ekonomické subjekty na základě nabídky a poptávky.
b) Maness – finanční trh je mechanismus, prostřednictvím něhož plynou úspory jednoho sektoru ekonomiky do jiného sektoru ekonomiky.
c) Ross – finanční trh je trh, který umožňuje jednotlivcům a podnikům půjčovat si a vypůjčovat.
d) Novotný – finanční trh je derivátem trhu půjčkového kapitálu a trhu akciového kapitálu, resp. představuje samostatnou formu existence těchto dvou trhů.
e) Beneš a Musílek – na finančním trhu se soustřeďuje nabídka a poptávka peněz a kapitálu, utváří se jeho cena, za kterou jsou subjekty finančního trhu ochotné realizovat finanční operace a transakce. Finanční trh přesněji vyjadřuje jednotu krátkodobých a dlouhodobých transakcí v reprodukčním procesu moderní ekonomiky.
f) Blake – finanční trhy jsou místa, kde se investiční produkty utvářejí a převádějí, resp. systémy, jimiž se tato činnost uskutečňuje.
g) Rose – finanční trhy umožňují tok úspor (pocházející především z domácností) k těm jednotlivcům a institucím, které potřebují na své výdaje více finančních prostředků, než kolik je jim poskytováno z jejich současných příjmů. Finanční trhy jsou srdcem finančního systému (jde o soubor trhů, institucí, zákonů, regulací a technik, prostřednictvím kterých jsou obchodovány finanční nástroje po celém světě), určují objem disponibilního úvěru, podněcují spořivost, utvářejí úrokové sazby a ceny cenných papírů.
h) Vlachynský – finanční trh je systém vztahů, institucí a nástrojů, které umožňují soustřeďovat, rozmísťovat a znovurozdělovat dočasně volné finanční prostředky mezi ekonomické subjekty na základě vztahu nabídky a poptávky.
Teorie finančního trhu vychází z formulace základních podmínek tohoto trhu a možností, které daná společnost i ekonomika vytváří pro působení finančního trhu. Obecně se uvádějí 3 základní předpoklady existence a fungování finančního trhu:
– motivace individuálního spoření a jeho stimulace
– možnost investovat dočasně získané peněžní prostředky
– odpovídající instituce, které podporují investování
Finanční trh může plně a bez překážek fungovat pouze tehdy, jsou-li tyto základní podmínky splněny.
Vznik volných finančních zdrojů je charakteristickým rysem vyspělé tržní ekonomiky. Vždy v ní působí subjekty s příjmy vyššími, než je částka potřebná na financování jejich běžné spotřeby. Rozdíl mezi běžným příjmem a spotřebou nazýváme úsporami. Nejdůležitějšími tvůrci úspor jsou domácnosti (jejich příjmy převyšují běžné výdaje), dále i podniky (pokud jejich výnosy převyšují náklady) a také vláda (přebytek státního rozpočtu). Finanční trh umožňuje efektivní převod zdrojů od přebytkových subjektů k finančně deficitním subjektům, tj. finanční trh plní tyto úkoly:
– soustřeďování dočasně volných zdrojů peněžních prostředků
– rozmísťování (alokace) volných zdrojů tam, kde je jejich využití nejefektivnější – pružné přesouvání kapitálu z odvětví do odvětví
– znovurozdělování volných zdrojů – přeměna úspor na investice
SYSTÉM FINANČNÍCH NÁSTROJŮ
Systém finančních nástrojů, prostřednictvím kterých je zajišťován přesun volných peněžních prostředků z přebytkového sektoru ekonomiky do deficitního sektoru ekonomiky, je velmi bohatý. Patří sem vklady, úvěry, zvláštní formy úvěrů (faktoring, forfaiting, leasing) a v stále větší míře cenné papíry.
a) Historický náčrt vzniku cenných papírů
První cenné papíry vznikly v alexandrijské době – bankéři vydávali vkladatelům písemná potvrzení o vkladu a dlužníci potvrzovali své závazky vystavením a podepsáním dluhopisů. Ve středověku dochází k dalšímu rozvoji cenných papírů – objevují se tzv. generální listiny – emitenti cenných papírů (např. papežové, knížata, králové apod.) se zavazovali svým věřitelům splatit úvěr včetně úroků, přičemž je bylo možné v případě potřeby prodat jiné osobě. Ve 12. století vznikla i první směnka a od tohoto století se datuje také vznik nejstarších akcií. Rozhodující význam v rozvoji cenných papírů měl vznik a rozvoj kapitalismu. Přispělo k tomu zdokonalování techniky bankovních operací, deficitní financování státního dluhu a rozvoj akciové formy podnikání, která se značně rozšiřovala od přelomu 19. a 20. století.
V Československu bylo financování formou vydávání cenných papírů značně rozšířené do roku 1945. Na základě dekretu prezidenta z roku 1945 byly téměř všechny cenné papíry ponechány v povinné úschově příslušným peněžním ústavům. Peněžní reformou v roce 1953 došlo ke zrušení všech pohledávek a závazků z domácích cenných papírů, nezasažené zůstaly pouze závazky Československého státu vůči zahraničí. V letech 1967–1969 došlo k částečným pokusům o rozvoj trhu cenných papírů, např. emisí bankovních obligací či státních dluhopisů. V tomto období vznikaly i akciové společnosti, zejména v oblasti podniků zahraničního obchodu, avšak nebyly vydávány akcie. Po roce 1989 dochází k obnově trhu cenných papírů. V důsledku kupónové privatizace vznikaly akciové společnosti, které emitovaly akcie. Stát, města, obce, banky a podniky postupně emitují obligace a vznikají i další cenné papíry peněžního a kapitálového trhu.
Právní rámec, který upravuje cenné papíry v ČR v současnosti, tvoří následující zákony:
– šekový a směnečný zákon
– devizový zákon
– zákon o dluhopisech
– obchodní zákoník
– zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby
– zákon o burze cenných papírů
– zákon o investičních společnostech a investičních fondech
– zákon o cenných papírech
– zákon o bankách
– zákon o České národní bance
– zákon o daních z příjmů
b) Podstata cenných papírů
Ekonomické subjekty se o cenné papíry zajímají minimálně ze dvou důvodů:
a) jsou nástrojem, prostřednictvím kterého mohou získat peněžní prostředky na financování svých potřeb
b) jsou jednou z možností investování volných peněžních prostředků, spekulací i hedgingu (zajištění)
Podstatným znakem cenných papírů bez ohledu na jejich druh či podobu (listinnou nebo dematerializovanou) je záznam o peněžní pohledávce nebo o majetkových právech, případně o dalších právech s nimi spojených. Cenné papíry kromě toho, že potvrzují majetková práva nebo peněžní pohledávku vlastníka na určité plnění vůči tomu, kdo cenný papír emitoval, jsou nositeli právního nároku, pro něž je vznik, existence, převod a zánik v zásadě nenahraditelné. Jednoduše řečeno, cenný papír je legální reprezentací práva na získání očekávaného budoucího prospěchu za stanovených podmínek.
Majitel listinného cenného papíru nemůže požadovat bez něj uspokojení svých nároků a emitent může odmítnout plnění závazku, pokud není předložen cenný papír. Pokud byla listina zničena nebo ztracena, je nutné ji vyplatit a vystavit náhradní listinu. Zaknihovaný cenný papír nelze předložit při uplatnění práva, protože existuje pouze jako záznam v zákonem stanovené evidenci. Kvalifikovaným způsobem prokázat jeho existenci je možné výpisem z této evidence. Rozdíl mezi listinným cenným papírem a výpisem z evidence je v tom, že výpis je pouze důkazový doklad, který pokud je zničen nebo ztracen, nemusí být vyplacen, ale vystaví se pouze nový výpis. Práva spojená se zápisem nejsou totiž totožná s tímto výpisem, ale pouze s příslušným zápisem.
c) Podoba cenných papírů
Cenné papíry mohou mít:
1. LISTINNOU PODOBU – listinné cenné papíry se skládají z:
– pláště – plášť je hlavní listina cenného papíru. Obligátní náležitosti pláště pro jednotlivé druhy cenných papírů vymezují zvláštní zákony.
– kupónového archu zakončeného talonem – kupónový arch obsahuje 10–20 kupónů (poukázek na výnos z cenného papíru). Kupóny všech cenných papírů upravuje zákon o cenných papírech. Údaje, které kupón obsahuje:
– druh, emitent a číselné označení cenného papíru, ke kterému byl vydán
– výši výnosu nebo způsob jeho určení
– datum a místo uplatnění práva na výnos
Talon (obnovovací list) slouží k vyzvednutí kupónového archu po vyčerpání kupónů starého archu. Talon je legitimní lístek – není cenným papírem (na rozdíl od pláště a kupónů).
Zákonná úprava cenných papírů v České republice nemá ustanovení, která by předepisovala tvar nebo grafickou úpravu listinných cenných papírů. Tyto kompetence jsou ponechány na rozhodnutí emitentů. V minulosti byl vzhled otázkou prestiže – návrhy byly dílem nejlepších a nejznámějších umělců, kdeže už kvalita zhotovení vedla k posílení důvěry v solidnost společnosti, a naopak.
Listinné cenné papíry, které jsou uschovány v centrálním depozitáři, se označují jako imobilizované cenné papíry. Imobilizace cenných papírů existuje v zemích s dlouholetou tradicí listinných cenných papírů (např. v Německu) a je považována za postupný přechod k dematerializované podobě. Tato forma vyžaduje vysoké náklady na bezpečnou dopravu do centrálního depozitáře a dobře střežené prostory pro úschovu. Operace s imobilizovanými cennými papíry se realizují převody na účtech obdobně jako u dematerializovaných papírů.
2. DEMATERIALIZOVANOU PODOBU – jsou uloženy v paměti počítače, v ČR jsou zaknihovány ve Středisku cenných papírů. Dematerializovaná podoba cenných papírů znamená značné úspory nákladů spojených s tiskem na zvláštním papíře se zvláštním dozorem tisku, ochranou proti ztrátě, zničení, krádeži, správou, úschovou, obchodováním apod., zajišťuje vyšší transparentnost – ztěžuje praní špinavých peněz, obcházení daňových povinností, umožňuje přehled o velikosti vlastnických podílů, zvyšuje rychlost a bezpečnost procesu vypořádání obchodů atd. Na druhé straně dematerializovaná forma cenných papírů vyžaduje vysoké nároky na vybavení kvalitní výpočetní technikou a jsou s ní spojena určitá rizika, která při techn
