Immanuel Kant – život, dílo a význam ve filozofii

Immanuel Kant

Immanuel Kant se narodil 22. dubna 1724 v Königsbergu ve východním Prusku (dnešní Kaliningrad v ruské exklávě) v skromných životních podmínkách rodiny sedláře. Rodina údajně pocházela ze Skotska, což naznačuje příjmení Cant, které si psal ještě Immanuelův otec. Jako chlapec byl Kant především díky své matce vychováván v duchu pietismu, což je náboženské hnutí kladoucí důraz na osobní citový zápal ve víře. Pietismus nakonec vedl mladého Kanta ke studiu teologie, které však velmi brzy ukončil a věnoval se filozofii a přírodním vědám. Jeho obrat k filozofii nastal po absolvování sedmiletého studia v městském kolégiu Fredericianum, kde se věnoval i klasickým jazykům, a když se po nástupu na univerzitu v Königsbergu v roce 1740 dostal pod vliv Martina Knutzena, profesora logiky a metafyziky. Tento profesor mu zpřístupnil svou knihovnu a otevřel mu cestu ke studiu nejen filozofie, ale i přírodních věd – matematiky a fyziky. Právě zde se Kant seznamuje s fyzikou Isaaca Newtona a jeho stoupenců. Ačkoli se na univerzitě rozmáhal pietismus, jeho vědecké vzdělání ho nakonec vedlo k nezávislému myšlení v duchu evropského osvícenství.

Učitel a pedagog Immanuel Kant

Po odchodu z univerzity byl Kant devět let soukromým učitelem v několika zámožných, šlechtických rodinách v okolí Königsbergu, během nichž si osvojil důkladné filozofické vzdělání. Poté začal přednášet na univerzitě v rodném městě, kde získal v roce 1755 docenturu a v roce 1770 profesuru logiky a metafyziky. Přednášel více než čtyřicet let nejen logiku a metafyziku, ale i přirozenou teologii, morálku, přirozené právo, matematickou fyziku, zeměpis a antropologii. Z dopisů Johanna Herdera vyplývá, že Kant byl svědomitým učitelem s výjimečným rétorickým talentem; jeho řeč přetekala bohatými myšlenkami a byla doprovázena humorem a rozmarem, což činilo z jeho poučných přednášek skvělou zábavu. Zvláště pozoruhodné se staly jeho přednášky o vzdálených zemích a národech, přestože Kant sám nikdy neopustil Východní Prusko. Kant se nikdy neoženil.

Život Immanuela Kanta

Kantův život je chudý na vnější události, vyznačuje se naopak značným stereotypem, možná i díky němu se Kant dožil v relativním zdraví vysokého věku, i když ke konci života mu zdraví výrazně ochablo. Sám si tento stereotyp vytvořil a se železnou koncentrací ho každý den dodržoval. Kantova životospráva a jeho přesný denní rozvrh odpovídaly jeho zásadám. Vždy vstával v pět hodin a okamžitě začínal pracovat. Od sedmi do devíti přednášel, následně se věnoval vlastnímu studiu, během něhož vznikla i jeho vědecká díla. Ve dvanáct hodin začínal dlouhý oběd, během něhož odpočíval a přijímal návštěvy. Po odpolední procházce v půl čtvrté se znovu ponořil do studia a ve deset hodin večer vždy odcházel spát.

Dílo Immanuela Kanta

Immanuel Kant se ve své tvorbě výrazně věnoval otázkám přírodovědy. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří například „Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes“, „O formách a principech smyslového a inteligibilního světa“, „Kritika čistého rozumu“, „Kritika praktického rozumu“ a „Kritika soudnosti“.

Již po vydání svých hlavních děl získal Kant uznání a slávu, a to i za hranicemi Německa. Byla mu udělena řada poct, avšak on sám všechny pozvání mimo rodné město odmítal. V roce 1796 se Kant vzdal aktivního vyučování a zabýval se dále studiem. Chtěl přepracovat celý systém své filozofie, přičemž ho k tomu vedly nové myšlenky Fichteho a mladých idealistů. Tento záměr však již nestihl zrealizovat. 12. února 1804 Immanuel Kant zemřel. Město, univerzita a obyvatelstvo Königsbergu mu připravily velkolepý knížecí pohřeb. Na jeho náhrobku je vyryt jeho známý výrok: „Dvě věci naplňují mysl vždy novou a rostoucí úctou, čím častěji a stálěji se jimi myšlení zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

Kritika čistého rozumu

Dílo „Kritika čistého rozumu“ má pro Kantovy dosavadní teorie a myšlenky sjednocující význam. Jde o kritiku veškerého poznání, ke kterému lze dojít „a priori“, tedy nezávisle na zkušenosti. Klade si otázku: „Jak je možný přechod od představ k věcem a co opravňuje člověka, který získal jen představy o věcech, aby o nich vyslovoval soudy?“ Podle Kanta vychází poznání člověka ze dvou pramenů – jedním z nich je zkušenost, jak tvrdí empirici. Kant však jejich teorii rozšířil o druhý pramen poznání, a tím jsou pojmy.

„Kritika čistého rozumu“ se skládá ze dvou rámcujících částí, úvodu a závěru, a ze dvou částí tvořících jádro díla – těmi jsou transcendentální nauka o elementech a transcendentální metodologie. Nauka o elementech se rovněž dělí na dvě části, a to na transcendentální estetiku, která se zabývá schopností smyslovosti, a transcendentální logiku, zkoumající schopnost myšlení. Logika se dále dělí na transcendentální analytiku a transcendentální dialektiku. Transcendentální v tomto smyslu je podle Kanta každé poznání, které se nezabývá předměty, ale způsobem našeho poznání předmětů, pokud je možno je poznat nezávisle na zkušenosti.

Poznání začíná zkušeností

Na počátku Kritiky navazuje Kant na zjištění J. Locka, že veškeré poznání začíná zkušeností. Kant však na rozdíl od empiristů zdůrazňuje, že to neznamená, že veškeré poznání pochází ze zkušenosti. Poznání a zkušenost jsou vyjadřovány v soudech a tyto soudy Kant dělí na dva druhy: soudy a priori, tj. soudy nezávislé na zkušenosti, které nabýváme ještě před ní. Dále jsou to soudy a posteriori, tedy soudy empirické, nabývané právě ze zkušenosti. Čistým rozumem myslí Kant rozum využívající čisté poznatky, tj. takové, které nevycházejí ze smyslovosti, tedy poznatky a priori. Čisté poznání – mimo empirii – je takové poznání, které splňuje dvě základní požadavky: nutnost a obecnost. Empirické poznatky se zpravidla vztahují na konkrétní objekty skutečnosti a nejsou ani nutné, tj. stálé, neměnné. Kant tedy dokázal, že poznatky nutné a obecné (apriorní) nemohou pocházet ze zkušenosti. Soud je vlastně vztah mezi subjektem a predikátem soudu, kde subjekt představuje to, o čem je soud vysloven, a predikátem je to, co se o subjektu říká.

Koule je kulatá

Podle druhu vztahu mezi subjektem a predikátem Kant rozlišuje dva druhy soudů: analytické a syntetické. V případě analytických soudů predikát neposkytuje nový poznatek ve srovnání s poznatkem, který obsahuje sám subjekt. Například ve větě: Koule je kulatá. predikát „je kulatá“ říká přesně to, co je vyjádřeno v subjektu „koule“. Subjekt totiž sám nese vlastnost kulatosti. Naopak existují syntetické soudy, tj. takové, jejichž predikát se neodvozuje ze subjektu, ale spojuje se s ním, například věta: Tato koule je železná. Predikát blíže určuje, konkretizuje subjekt „koule“, protože tento subjekt vlastnost „železnosti“ v sobě ještě neobsahuje. Koule může být jakákoli, proto je nutná zkušenost, prostřednictvím které můžeme určit predikátem, jaká koule tedy je. Analytické soudy jsou tedy vytvářeny a priori – mimo zkušenost, a syntetické a posteriori – ze zkušenosti. Kant se však zabývá i existencí syntetických soudů a priori – to znamená soudů vyplývajících ze zkušenosti, které jsou zároveň obecné a nutné. Taková je například věta: Všechno, co se děje, má svou příčinu. Syntetické apriorní věty jsou rovněž matematické, přírodovědné a metafyzické věty.

Transcendentální estetika

Hlavní otázkou Kritiky je: Jak jsou možné apriorní syntetické soudy? Tato otázka současně zahrnuje tři podotázky: Jak je možná čistá matematika? Jak je možná čistá přírodověda? Jak je možná metafyzika jako věda? Tyto otázky řeší Kant v statích o transcendentální estetice, analytice a dialektice a v rámci každé z nich zkoumá jednu ze tří poznávacích schopností: smyslovost, um a rozum. Smyslovost je schopnost vnímání, um je schopnost myslet v pojmech a soudech a rozum je schopnost vytvářet ideje, tj. pojmy rozumu. Transcendentální estetika je tedy nauka o schopnosti smyslového poznání a zkoumá, jak je možná čistá matematika nezávislá na zkušenosti. Smysly nám poskytují názory, tedy bezprostřední představy jednotlivých předmětů. Každá představa je vlastně látka důkladně uspořádaná naším vědomím v prostoru a čase. Tyto jsou nezbytnými podmínkami subjektivního rozvažování. Vše, co vnímáme, vnímáme v určitém prostoru. Představa prostoru je apriorní. Prostor nepatří k samotným předmětům, je to vlastně jen forma, pomocí které jsme schopni předměty vnímat. Předměty se nám vlastně jeví – vnímáme je zprostředkovaně přes prostor. Kant z toho vyvozuje, že nikdy nemůžeme poznat věci o sobě.

Čas a prostor

Zatímco prostor je formou vnějšího vnímání, čas je formou našeho vnitřního smyslu. Všechny naše stavy mysli (city, představy) se odehrávají v čase. Čas je podmínkou, bez níž nemůžeme mít žádnou představu. Kant zkoumal platnost těchto dvou forem v matematice. Zjistil, že prostor plně využívá geometrie, která pracuje s objekty v prostoru. Prostor je v tomto případě apriorní, avšak názory spojené s problematikou geometrie jsou vázány na zkušenost, tedy jsou syntetické. Formu času využívá aritmetika, nauka o počtech, která může vyslovovat obecné a nutné soudy mimo zkušenost, pouze na základě vnitřního názoru času. V transcendentální analytice se řeší otázka možnosti čisté přírodovědy. Transcendentální analytika je nauka o logických principech poznání předmětů. Předměty a pojmy, které vnímáme, jsou nám zprostředkovány pomocí názoru. Lidské vnímání a poznávání je výsledkem řetězovitého procesu. Smyslovost nám poskytuje názory, um udělá názor pro nás srozumitelným, tedy formuje materiál, látku, a to uspořádáním názorů. Tuto látku pak um pozvedne na pojem a jednotlivé podměty spojuje v soudy. Otázkou Kantovy transcendentální logiky je: Jak náš um vůbec dospívá k pojmům? Kant tvrdí, že každé tvoření pojmu je vlastně soudění, tedy spojování obsahů nebo znaků.

Formy soudů podle Kanta

Kant rozlišuje čtyři skupiny forem soudů, v rámci kterých vyčleňuje vždy tři podskupiny:

kvantita soudů (rozsah jejich platnosti): obecné, zvláštní, jedinečné;
kvalita (platnost nebo neplatnost soudů): kladné, záporné, nekonečné;
relace (druh vztahu): podmíněné, nepodmíněné, vylučující;
modalita (druh platnosti vztahu): domnívající se, tvrdošíjné, nutné;

Tyto formy soudů vlastně reprezentují formy našeho myšlení. Na tyto formy navazují i formy tvoření pojmů. Každá z nich představuje ekvivalent příslušný jedné z forem soudů. Formy tvoření pojmů se nazývají kategorie. Jde o následující skupiny:

kvantita: jedinečnost, mnohost, obecnost;
kvalita: skutečnost, neskutečnost, omezení;
relace: substance a akcidens, příčina a následek, vzájemné působení;
modalita: možnost – nemožnost, existence – nebytí, nutnost – náhoda.

Kategorie jako pojmy uvažování jsou nezávislé na zkušenosti. Čisté pojmy získáme spojením času, prostoru a kategorií. Toto spojení ústí do transcendentální schématu, díky němuž se poznání stane čistým myšlením. Náš um za pomoci soudnosti dokáže rozlišit, kterou z dvanácti kategorií má použít při uspořádání pojmů. Všechny tyto poznatky přispívají k objasnění otázky: Jak je možná čistá přírodověda? Zákonné uspořádání jevů nazýváme přírodou a její zákony přírodními zákony. Lidský um však spojuje jevy podle norem, které jsou v něm. Z toho vlastně vyplývá, že přírodu „vytváří“ naše myšlení, tedy že naše myšlení se neřídí podle předmětů, ale předměty si přizpůsobuje. Tento objev způsobil v dobové filozofii velký rozruch, který sám Kant přirovnával k Koperníkovu vysvětlení pohybu těles sluneční soustavy.