Kurt Lewin a model silového pole
Amerického psychologa Kurta Lewina lze pokládat za průkopníka v teorii řízení změn. Vypracoval model silového pole, ve kterém je změna charakterizována jako stav nerovnováhy mezi hybnými silami (tlaky ve prospěch změny) a odpůrnými silami (tlaky proti změně). Naopak změna nemůže nastat, pokud jsou síly v rovnováze. Co je podstatou Lewinovy teorie řízení změn?
Hybné síly
Mezi hybné síly změn podle modelu silového pole patří:
- Nový personál
- Měnící se trhy
- Krátčí životní cykly výrobků
- Měnící se postoje k práci
- Internacionalizace a globalizace trhů
- Sociální transformace
- Rostoucí konkurence
- Nové technologie
Odpůrné síly
Mezi odpůrné síly změn podle Lewinova modelu silového pole patří:
- Ze strany jednotlivců:
- Obavy z neúspěchu
- Ztráta postavení
- Setrvačnost (zvyk)
- Strach z neznáma
- Ztráta přátel
- Ze strany organizace:
- Síla kultury
- Neměnnost organizační struktury
- Nedostatek zdrojů
- Smluvní závazky
- Organizační směrnice a vnitropodnikové předpisy
Fáze procesu změny
Základní fáze procesu změny při implementaci strategie
Implementace strategie představuje složitý proces plný změn. Změna je přechod z jedné báze či úrovně na jinou bázi nebo úroveň. Tento přechod se uskutečňuje postupně jako série organizačních, technologických, personálních nebo psychologických událostí. Má tedy charakter procesu. Lewin rozdělil proces změny do 3 základních fází: rozmrazení, změna, opětovné zmrazení. Rozmrazení nastává tehdy, když se dospěje k poznání, že současný stav nevyhovuje. To znamená, že současná organizační struktura a technologie jsou neúčinné nebo dovednosti pracovníků či jejich postoje jsou nepřiměřené.
Rozmrazení mimořádně stimuluje vznik krizí. Změna se uskuteční jako reálný přechod podniku a jeho pracovníků do nového, adekvátnějšího stavu. Opětovné zmrazení nastává po realizaci změny, když nově vzniklé chování, postoje nebo organizační struktury musí být stabilizovány, aby se staly trvalou součástí systému.
Stupeň účasti operačních vedoucích na tvorbě strategie
Strategická rozhodnutí jsou často centralizovaná. Ale ani v takových situacích vliv podřízených není zanedbatelný: potřebné informace pro uskutečnění rozhodnutí pocházejí z velké části od nich a někteří spolupracovníci mohou informačním způsobem nebo příležitostně vyjádřit svůj názor. Avšak v těchto podnicích je špatně využívána schopnost pracovníků, jejich motivace a realizace resp. implementace strategie je komplikována.
Úplná decentralizace postupu také není lepší. Když chceme uskutečnit dlouhodobý záměr, je třeba disponovat časem a mít volnou mysl. Ovšem operativní řídící pracovník je často zatížen každodenními problémy. Nejde v tomto případě nutně o dobrou strategii: chybí někdy strategická představivost a příliš se zaměřuje na výkonnost z krátkodobého hlediska.
M.-J. Avenier navrhuje, aby se operační řídící pracovníci účastnili definice strategických záměrů, ale bez toho, aby v této fázi převzali odpovědnost za konečná rozhodnutí, a aby definované strategie byly prezentovány řídícím pracovníkům instituce a byly použity k uskutečnění plánů a programů činností, které se jich týkají.
Typologie postojů k realizaci strategie Jean Paul Escaffre
Podle toho, zda se jednotlivec připojuje k projektu nebo se mu staví na odpor, může být zpracována typologie postojů. Charakteristickou črtou zastánců krajních názorů (spojenců a odpůrců) je, že jsou jednoznační ve svých názorech: jsou rozhodně pro nebo proti. Jean Paul Escaffre tvrdí, že jejich jistota je v souladu s jejich hodnotami týkajícími se projektu (spojenci) nebo naopak jsou v rozporu s nimi (odpůrci). Dezorientovaní mohou být zařazeni mezi extrémní názory. Jsou přesvědčeni o nutnosti projektu, ale jeho hodnoty jsou v rozporu s jejich vlastními.
Nezúčastnění představují často důležitou skupinu, kterou je třeba přesvědčit, pokud má být zajištěn úspěch projektu. Jean Paul Escaffre uvádí, že nezúčastnění mají „různorodý, individualizovaný a nevyhraněný systém hodnot“, který vyjadřuje málo pravděpodobnou stabilitu názorů a složité působení na jednotlivce. Názory, které se nacházejí mezi uvedenými postoji (kooperující, váhající a oponenti), se ukazují jako výchozí bod pro nezúčastněné a reciproční: vytvářejí mezi nimi váhavost z hlediska používaných způsobů přesvědčování.
