Institucionální uspořádání finančního trhu

Institucionální uspořádání finančního trhu má vytvářet podmínky pro alokační a operační efektivnost.

a) Alokační efektivnost finančního trhu

• finanční prostředky jsou alokovány k jednotkám s nejvyšším rizikově očištěným výnosem. Hodnota výstupu jedné jednotky nemůže vzrůst, aniž by nedošlo ke snížení výstupu jiné jednotky = Pareto optimum.
• vyžaduje, aby všechny informace byly reflektovány v ceně finančních nástrojů. Pokud tomu tak není, finanční trh může vysílat falešné signály, což vede k nesprávným rozhodnutím ze strany emitentů či investorů.

b) Operační efektivnost finančního trhu

• přenos finančních prostředků při co nejnižších nákladech. Nízké náklady alokace finančních prostředků přispívají k růstu výstupů na jednotku vstupů.

V ekonomice jde o maximalizaci agregace bohatství, která vyžaduje, aby alokační i operační efektivnost finančních trhů byla co nejvyšší.

2 základní kanály alokace:

a) Soukromý finanční trh (privátní)

finanční prostředky jsou přerozdělovány od přebytkových jednotek (investují své úspory) k deficitním jednotkám (emitují krátkodobé a dlouhodobé cenné papíry). Efektivnost alokace je zvyšována asistencí investičních bank, bez přítomnosti dalšího zprostředkovatele.

b) Zprostředkovatelský finanční trh

zde vystupuje finanční zprostředkovatel – banka, pojišťovna, investiční či penzijní fond, které emitují sekundární cenné papíry (např. pojistné smlouvy). Transakce zahrnuje dvě oddělené, avšak simultánní operace:

1. zprostředkovatel emituje sekundární finanční nástroje, které nakupují přebytkové jednotky,
2. zprostředkovatel nakupuje primární finanční nástroje emitované deficitními jednotkami.

Alokace prostřednictvím těchto kanálů je v různých zemích odlišná. V Evropě dominují zprostředkovatelské finanční trhy (bankovní trhy), privátní trhy se začaly více rozvíjet až ve druhé polovině 80. let.

V Kanadě, USA a Japonsku jsou významné privátní finanční trhy, avšak i tam proniká zprostředkovatelský finanční trh.

Privátní trhy v SR a ČR představuje zprostředkovatelský finanční trh – finanční prostředky jsou alokovány bankami, přičemž privatizace přispěla k alokaci také přes privátní finanční trhy.

Zprostředkovatelský finanční trh má charakter bankovního trhu.

Privátní finanční trhy jsou běžně označovány jako trhy cenných papírů.

Funkce trhu cenných papírů

• umožňuje vládě (deficitním jednotkám) získat finanční prostředky pro financování jejích aktiv,
• alokuje kapitál do oblastí produktivnějšího využití,
• vytváří motivy pro tvorbu úspor domácností,
• formuje kontinuální ceny finančních nástrojů, které jsou signály pro ekonomické subjekty,
• umožňuje alokovat riziko vzhledem k očekávaným peněžním tokům z finančních instrumentů,
• snižuje náklady finančních transakcí,
• umožňuje výkon vlastnických práv.

Trh cenných papírů

Ve vyspělých zemích disponují volnými finančními prostředky zejména domácnosti (až 60–70 % ze všech volných zdrojů), které svůj přebytek poskytují zprostředkovatelům nebo spravují ve vlastní režii prostřednictvím cenných papírů.

Rozsáhlé vyspělé trhy zprostředkovávají finanční toky od domácností (věřitelů) k firmám a veřejnému sektoru (dlužníkům). Úspory se umisťují buď do reálného, nebo finančního kapitálu. Na základě ziskové motivace investorů dochází k alokaci tam, kde se očekává nejvyšší výnos při zohlednění rizika.

Funkce trhů cenných papírů

• realizují realokaci dříve nasbíraného kapitálu,
• umožňují přeměnu méně likvidního majetku na hotovost. Prostředky se liší podle stupně likvidity a disponibilnosti,
• skutečně zde fungují ceny, kurzy a úrokové sazby cenných papírů, které jsou neustále aktualizovány, tvoří souřadnicový systém relevantní a závazný pro rozhodování domácností a firem,
• rozhodujícími faktory pro rozhodování domácích a zahraničních subjektů jsou ceny, kurzy a úrokové sazby. Ekonomické subjekty přizpůsobují své chování měnícím se tržním podmínkám.

Význam trhů cenných papírů

1. umožňují diverzifikaci majetku mezi velký počet finančních nástrojů a tím snižují riziko investora,
2. snižují transakční náklady, k nimž patří:
• vyhledávací náklady – explicitní, vynaložené na zveřejnění zájmu koupit/prodat finanční nástroje,
• implicitní náklady – související s hodnotou času při hledání protistrany transakce,
• informační náklady – vynaložené na ocenění vnitřní hodnoty finančních nástrojů,
3. zásadně vyvíjejí tlak na management, aby jednal v zájmu akcionářů s cílem maximalizovat tržní cenu akcií.

Kritika finančních trhů ve vyspělých zemích

• Někteří teoretici, jako například Summers, považují rozvinuté privátní finanční trhy za zdroj rizika – kritizují nárůst spekulativních obchodů, vychylování tržních cen akcií od jejich vnitřních hodnot a chybné alokace kapitálu v ekonomice.
• Berle a Means upozorňují na problém oddělení řízení od vlastnictví.
• Z těchto poznatků vychází Jensen a jeho teorie zastoupení – doporučuje privatizaci akcií prostřednictvím změn regulace finančních trhů, které by umožnily rozsáhlejší odkupy akcií managementem společností nebo zrušení omezení na maximální podíl institucionálních investorů v jednotlivých akciových společnostech.

Struktura trhu cenných papírů

Trh cenných papírů představuje systém ekonomických vztahů a institucí, které zprostředkovávají alokaci a realokaci volných finančních prostředků prostřednictvím cenných papírů a finančních derivátů.

Podle druhu:

• primární trh – místo emise nových cenných papírů. Emitent získává prostředky na stanovenou dobu, nákup pro investora neznamená trvalé vlastnictví cenných papírů,
• sekundární trh – dochází k redistribuci kapitálu, emitent zde prodává práva spojená s cennými papíry,
• burzovní trh – organizovaný způsob setkávání účastníků, probíhá na burzovním parketu (prezenční burza) nebo elektronicky (elektronická burza). Obchody probíhají podle burzovních zákonů a pravidel s přesně stanovenými podmínkami,
• mimoburzovní trh – obchody přímo mezi bankami, firmami a investory.

Podle instrumentů:

• trhy akcií – umožňují majitelům akcií vyvíjet tlak na management, jehož cílem je maximalizace výnosu,
• trhy dluhopisů – státní, bankovní, podnikové dluhopisy s pevnou či pohyblivou úrokovou sazbou,
• trhy finančních derivátů – opce, finanční futures, swapy, jejich význam rychle roste nejen ve vyspělých zemích, ale i v rozvojových ekonomikách.

Podle času:

• peněžní trh – krátkodobé operace a umístění finančních prostředků, charakteristický zejména pro vztahy mezi centrálními a komerčními bankami, brokerskými firmami,
• kapitálový trh – dlouhodobý kapitál s dobou splatnosti delší než jeden rok.

Podle teritoria:

• národní trh – obchodují se finanční instrumenty domácích emitentů podle místních pravidel,
• zahraniční trh – zahraniční emitenti, cenné papíry denominované v měně země, kde jsou obchodovány, podle místních pravidel,
• eurotrhy – eurofinanční instrumenty emitované v zahraničí v jiné měně než je měna země, kde jsou obchodovány.