Investice a investování

Investice je část HDP, která se nespotřebuje v období svého vzniku, ale ušetří se, aby byla investována. Investici lze také chápat jako součet všech nákladů spojených s pořízením příslušných aktiv.

Investování představuje alokaci kapitálu do jednotlivých složek majetku. Cílem investiční politiky je příprava, výběr a realizace investičních projektů, které přispívají k růstu tržní hodnoty firmy.

Investice

Hlediska, která zohledňujeme při investici:

• ekonomické hledisko – získávání fixního kapitálu – aktiv, která zvyšují produkční potenciál podniku,
• finanční hledisko – peněžní výdaj za účelem získání hmotných případně finančních aktiv,
• účetní hledisko – peněžní výdaje a přírůstek nehmotných aktiv, která podléhají amortizaci.

Ideální investice má vysokou výnosnost, je bez rizika a co nejrychleji se vrátí. Realita: investice s vysokou výnosností jsou obvykle i vysoce rizikové.

Specifika investic

S investičními projekty souvisejí různá specifika, která komplikují rozhodování managementu i samotný proces hodnocení jednotlivých investičních projektů. Mezi tato specifika patří (Valach, 2005, 51):

1. Dlouhodobý horizont – investice ovlivňují hospodaření podniku několik let z hlediska výnosnosti i likvidity.
2. Riziko – s dlouhodobostí investice souvisí i vyšší riziko. Je náročné odhadovat příjmy a výdaje z investice na několik let dopředu, s časem roste i možnost odchylek od odhadovaných hodnot.
3. Kapitálová náročnost – investice vyžadují velké jednorázové vklady, často přesahující možnosti podniku.
4. Vyvolané investice – podnikem přijmuté investice si mohou vyžádat další investice a s nimi spojené dodatečné vysoké výdaje. Příkladem mohou být výstavba cest, čističek vody, likvidace po ukončení investice apod.

Směry investování

• Vyvolané investice: Nemají stanovenou výnosnost. Jsou vyvolány z hlediska bezpečnosti při práci, ekologie či jiných legislativních opatření.
• Do obnovy hmotného investičního majetku: Předpokládaná výnosnost: Převážná část investic směřuje do obnovy (budovy, stavby, stroje a další).
• Na snížení vlastních nákladů: Výnosnost by měla být alespoň 15 %.
• Rizikové: Nemají normovanou výnosnost, je vysoká, spojená s vysokým rizikem, např. při získání nových trhů.
• Investice, které vedou ke zvýšení příjmů (diverzifikace, integrace …).
• Podle rizikovosti:
  • s podprůměrným rizikem: výnosnost do 10 %;
  • s průměrným rizikem a výnosností 13 %;
  • s nadprůměrným rizikem s výnosností 16 %.

Investiční proces

• Výdaje na technické zhodnocení budov: zvyšují vstupní a zůstatkovou cenu a odepisují se dlouhou dobu.
• Technické zhodnocení: výdaje na dokončené nástavby, přístavby, stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace převyšující u jednotlivého hmotného majetku a nehmotného majetku 1 700 EUR za zdaňovací období…
• Opravy: zásahy, které odstraňují částečné fyzické opotřebení nebo poškození. Cíl: uvést hmotný majetek do původního nebo provozuschopného stavu.
• Rekonstrukcí budovy: zásahy, které vedou ke změně: jejího použití nebo technických parametrů; účelu použití hmotného majetku; kvalitativní změny výkonnosti hmotného majetku nebo technických parametrů.

Fáze investování

Investování má dvě fáze:

1. fáze (kratší) – probíhá výdaj prostředků a získání nových aktiv,
2. fáze (delší) – vede k získání toku příjmů ve více obdobích.

Cílem investiční politiky je příprava, výběr a realizace takových investičních projektů, které přispívají k růstu tržní hodnoty firmy.

Základní skupiny investic

Z hlediska mikroekonomické teorie je investice chápána jako rozsáhlejší peněžní výdaj, u něhož se očekává jeho proměna na budoucí peněžní příjmy během delšího časového období. Investice slouží několik let (obvykle více než 1 rok) a jsou během své životnosti zdrojem přírůstku zisku podniku, ale i břemenem, které zatěžuje jeho ekonomiku zejména fixními náklady (Sedláček, 2009, s.139).

Investice lze členit podle různých hledisek. Pro potřeby finanční teorie má významné význam členění z hlediska účetního (Kislingerová, 2010, s. 36) na

• kapitálové investice
• finanční investice

Kapitálové investice představují souhrnný pojem pro investice hmotné a nehmotné. Hmotné investice zahrnují výdaje na pozemky, budovy, stavby, samostatně movité věci apod. Nehmotné investice zahrnují výdaje na nákup licencí, softwaru, know-how, autorských práv, výdaje na výzkum a vývoj, zřizovací výdaje apod.

Finanční investice představují peněžní výdaje na nákup dlouhodobých úvěrových cenných papírů (obligace, směnky), majetkových cenných papírů (akcie, podílové listy…) a podniku poskytnuté dlouhodobé půjčky.

• Finanční investice – nákup cenných papírů, obligací, akcií, dlouhodobé uložení peněz v bance, půjčení peněz investičním a jiným společnostem s cílem získat úroky, dividendy nebo zisk.
• Kapitálové (hmotné, fyzické) investice, vytvářející nebo rozšiřující dlouhodobý hmotný majetek.
• Nehmotné investice – nákup know-how, výdaje na výzkum, vzdělání, sociální rozvoj apod.

Členění investic

Investice dělíme podle účelu na obnovovací a rozvojové investice.

Obnovovací (restituční) investice

• investice vynakládané na obnovu spotřebovaného kapitálu,
• nahrazují opotřebení konstantního kapitálu, přičemž
• objem kapitálu se v provozu nemění, mění se pouze věcná forma,
• zabezpečují jednoduchou reprodukci prostřednictvím odpisů majetku podniku.

Rozvojové (čisté – netto) investice

• představují reálnou akumulaci kapitálu,
• jsou základem rozšíření výroby. Jejich zdrojem jsou úspory,
• zvětšují objem kapitálu v podniku a ekonomice.

IB = IR + IO

• IB jsou hrubé investice
• IR jsou rozvojové (čisté) investice
• IO jsou obnovovací (restituční) investice

Investiční strategie

1. maximalizace tržní hodnoty firmy
   • nejvhodnější typ investiční strategie,
   • investor vybírá ty investiční projekty, které přinášejí růst hodnoty investice v budoucnosti, jako i růst ročních příjmů (výnosů).
2. strategie růstu hodnoty investice
   • Investor předpokládá, že v budoucnu hodnota investičních vkladů výrazně vzroste a jeho prodejem získá jednorázový značný příjem jako rozdíl mezi vloženou a tržní hodnotou v budoucnu. Taková strategie je vhodná hlavně při vyšší inflaci.
3. strategie maximalizace ročních příjmů (výnosů) z investice
   • opačná k strategii růstu hodnoty investice,
   • investor dává přednost co nejvyšším ročním výnosům,
   • nebere v úvahu růst hodnoty investice. Je vhodná při nízké inflaci, při níž se běžné roční výnosy příliš neznehodnocují a investiční vklad si v zásadě udržuje svou hodnotu.
4. agresivní strategie
   • podnik preferuje projekty s vysokým rizikem (např. v zahraničí na nepřezkoumaném trhu),
   • možnost vzniku vysokých příjmů.
5. konzervativní strategie
   • podnik postupuje opatrně, má averzi k riziku a vybírá projekty bezrizikové nebo s nízkým stupněm rizika,
   • nižší výnosnost (investice do státních cenných papírů, do zavedené výroby).
6. strategie maximální likvidity investic
   • podnik dává přednost investicím, které jsou schopné rychleji se přeměnit na peníze,
   • snaží se o co nejlikvidnější (např. krátkodobé termínové vklady, cenné papíry apod.),
   • mají menší výnosnost.

Hodnocení ekonomické efektivnosti projektů

Cílem hodnocení ekonomické efektivnosti jednotlivých projektů je podpořit:

• investiční rozhodnutí firmy: zda daný projekt přijmout nebo zamítnout;
• finanční rozhodnutí firmy: o struktuře finančních zdrojů potřebných k zajištění realizace projektu.

Při rozhodování a výběru vhodného projektu jde o splnění dvou kritérií:

• kritérium rentability: dosažení požadovaného výnosu (CASH FLOW) projektu v krátkodobém i dlouhodobém horizontu životnosti projektu;
• kritérium stability – přednost finanční stability.

Metody hodnocení efektivnosti investičních projektů

Podívejte se na základní metody hodnocení efektivnosti investičních projektů:

Statické metody

• Metody využívající rentabilitu
• Metoda doby splatebnosti
• Metody průměrných nákladů

Dynamické metody (metody založené na diskontování)

• Metoda čisté současné hodnoty
• Index ziskovosti (rentability)
• Vnitřní výnosové procento
• Metoda doby splatnosti
• Diskontovaná doba splatnosti

Hodnocení projektů na základě nákladových metod

• Statická nákladová metoda
• Metoda průměrných ročních nákladů
• Metoda diskontovaných nákladů

Statické metody

Statické metody hodnocení efektivnosti investičních projektů nereflektují časový faktor – např. doba návratnosti, průměrné roční náklady. Je možné je použít pouze tehdy, když časový faktor nemá významný vliv na rozhodování o investicích.

Teorie definuje statické metody jako metody, které neberou v potaz faktor času. Přesto jsou tyto metody oblíbené hlavně pro svou jednoduchost a srozumitelnost. V praktickém využití by však měly být spíše podpůrné, například při prvním seznámení se s projektem při potřebě rychlého vyhodnocení. Proto jsou tyto metody vhodné všude tam, kde má časový faktor na investici malý vliv. Nejčastěji se jedná o menší, časově nenáročné projekty, jejichž realizace a životnost nejsou dlouhodobé a vliv času na hodnotu projektu je tedy nízký. Důležitou roli hraje také diskontní sazba, resp. požadovaná míra výnosnosti, u které platí, že čím vyšší diskontní sazba, tím větší vliv času na investici. Jak je ilustrováno na obrázku 11, mezi statické metody řadíme metody využívající rentabilitu, metodu doby splatebnosti a metody průměrných nákladů.

Mezi statické metody hodnocení efektivnosti investičních projektů patří:

• Porovnání nákladů – metoda průměrných nákladů
• Porovnání zisku
• Výpočet rentability – metody využívající rentabilitu
• Výpočet doby splatebnosti – metoda doby splatebnosti

Dynamické metody

Dynamické metody hodnocení efektivnosti investičních projektů respektují časový faktor – například vnitřní výnosové procento. Používají se všude tam, kde se počítá s delší dobou pořízení investičního majetku a delší dobou jeho ekonomické životnosti.

Dynamické metody jsou obecně doporučovány jako základ pro posuzování ekonomické efektivnosti projektů. Odstraňují zásadní nevýhodu statických metod, které ignorují časovou hodnotu peněz.

• Nejistota budoucích příjmů, která souvisí s podstoupeným rizikem, vede k vyššímu hodnocení dnešních příjmů oproti budoucím příjmům.
• Inflace jako faktor znehodnocující kupní sílu peněz.