INVESTIČNÍ MAJETEK PODNIKU, DAŇOVÉ ODPOISOVÁNÍ MAJETKU PODNIKU

Zásobování:

• představuje funkční činnost podniku, kterou začíná transformační proces
• patří do oblasti materiálového hospodářství – 3 dimenze chápání materiálového hospodářství (MH):
• a) úzké chápání MH (tzv. klasická oblast kompetencí) – obsahuje pouze činnosti obstarávání (nákup a přepravu) a skladování
• b) širší chápání MH (tzv. rozšířená kompetenční oblast) – zahrnuje také činnosti spojené s rozmístěním materiálu na místa zpracování v podniku, jakož i pohyb materiálu mezi jednotlivými místy zpracování
• c) nejširší chápání MH (tzv. rozsáhlá kompetenční oblast) – MH se ztotožňuje s hmotným tokem v podnikatelském transformačním procesu, tedy kromě již zmíněných činností zahrnuje i přípravu odbytu hotové produkce. Toto chápání MH lze prakticky ztotožnit s obsahem logistiky, přičemž logistiku můžeme členit na obstarávací (zásobovací) logistiku, logistiku výroby a logistiku odbytu.
• Předmět zásobovací činnosti je diferencován podle typu podniku. Nejčastěji se vymezují tři skupiny předmětů obstarávání:
• 1. Vstupní materiály – podílejí se na podnikovém transformačním procesu. Člení se na:
  • a) výrobkové materiály – stávají se součástí výrobku, dělí se na základní (tvoří hmotnou podstatu výrobku) a pomocný (dotvářející výrobek, např. barvy) materiál
  • b) technologické materiály – podnikové provozní materiály (mazadla, topné oleje, nástroje apod.)
• 2. Polotovary – podílejí se na kompletizaci výrobku produkovaného ve vlastním výrobním procesu, např. meziprodukty, kompletizační části, konstrukční dílce, součástky …
• 3. Obchodní zboží – nepodílejí se na kompletizaci vlastního výrobku, ale stávají se v původní podobě předmětem dalšího prodeje, např. odběratel ho požaduje v souvislosti s nákupem našeho výrobku (autorádio namontované do automobilů u výrobce aut)
• Funkce zásobování:
• obstarávání předmětů nákupu na základě zjištěných potřeb podniku
• zajištění skladování obstarvaných předmětů
• recyklace surovin – souvisí s růstem zájmu o ochranu životního prostředí. Zdůrazňuje se, že nejen komplexní zpracování surovin, ale i vícenásobné využívání různých pomocných přepravních prostředků, obalových materiálů či jiných znovupoužitelných materiálů může přispět k ekologii podnikové činnosti.
• Z těchto základních funkcí zásobování vyplývají i jeho dva základní cíle:
• zajištění materiálových potřeb (popř. potřeb obchodního zboží) = věcný cíl
• snížení nákladů podnikové činnosti = ekonomický cíl
• S zásobováním obecně souvisejí tři skupiny nákladů:
• a) přímé materiálové náklady (ceny surovin, materiálů, polotovarů …)
• b) náklady na vázaný kapitál (kalkulované úroky na cizí kapitál vázaný v zásobách)
• c) vlastní náklady procesu zásobování (mzdy personálu, dopravní náklady, skladovací náklady, náklady na obchodní jednání …)

Strategie zásobování v podniku, její funkce a dimenze

Strategie zásobování musí vycházet z existence tří subjektů (prvků) v zásobování:

• spotřebitelé materiálových vstupů – jsou to všechna místa, která spotřebovávají suroviny, materiály, náhradní součástky apod. (ve výrobním podniku jsou to výrobní pracoviště, v obchodních podnicích obchodní či prodejní místa)
• dodavatelé materiálových vstupů – výrobci nebo obchodníci
• útvar zásobování v podniku – organizační jednotka zajišťující obstarávání „materiálových vstupů“

Útvar zásobování a spotřebitelé materiálových vstupů vytvářejí společné „rozhodovací centrum“, které nazýváme odběratel, proti němuž stojí jako samostatné zájmové skupiny dodavatelé.

Mezi subjekty vznikají vztahy:

• věcné (hmotné) povahy – dodávky od dodavatelů k odběrateli, popř. vrácení materiálu z důvodu reklamace, stejně jako vrácení pomocných přepravních prostředků (palety apod.) a vratných obalových materiálů, event. jiných znovupoužitelných materiálů v rámci recyklace materiálů
• finanční (monetární) povahy – mají vždy opačný směr než věcné vztahy, zdůrazňují komplexnost zbožovo-peněžních vztahů ve všech oblastech činnosti podniku
• informační povahy – vždy vycházejí ze vztahů věcné nebo finanční povahy

Nejdůležitější funkce zásobovací strategie:

• cílová a kontrolní funkce – vytvoření střednědobého a dlouhodobého rámce orientace obchodu v MH
• harmonizační funkce – sladění protichůdných cílů (např. zájmem výroby je max. stupeň jistoty zajištění surovinami, kdežto zájmem finančního hospodářství je naopak snižování zásob a tím snížení finančních prostředků vázaných v zásobách)
• informační funkce – vychází ze vztahů k dodavatelům a místům spotřeby v podniku
• motivační a aktivizační (manažerská) funkce – aktivní působení na podnikový management

Zásobovací strategie (ZS) podniku vychází z odbytné strategie podniku, z poznatků o podmínkách výroby a dostupnosti materiálových zdrojů na obstarávacích trzích. ZS aktivně ovlivňuje rozhodování o budoucí materiálové variantě výrobku, ovlivňuje technickou, konstrukční a technologickou přípravu výroby, ovlivňuje rozhodování o využití úsporných technologií.

ZS je široký pojem a v konkrétních podmínkách se realizuje prostřednictvím prvků ZS. Prvky ZS určují postup podniku při realizaci nákupu materiálu (zásobování materiálem). Prvky ZS lze rozdělit na:

• a) prvky související s předmětem nákupu – politika množství, politika kvality a cenová politika
• b) prvky související se zdroji nákupu – způsob dodání, počet dodavatelů a prostorové rozložení dodavatelů
• c) prvky spojené s tvorbou podmínek nákupu – vytváření dodavatelských vztahů, nákupní reklama, nákupní orgány a kooperace při nákupu

Při tvorbě ZS jde o rozhodování o kombinaci prvků ZS.

ZS se vytváří především pro ty skupiny materiálů, které mají podstatný vliv na podnikové činnosti. Jako metoda odvození ZS se používá portfoliová analýza. Její kroky:

1. určení relativně homogenních skupin materiálů, které mají strategicky význam z hlediska prosperity podniku. Jako vymezující kritéria lze použít vlastnosti obstarávacího trhu a vlastnosti nakupovaných materiálů. Tato vymezující kritéria se označují jako strategické faktory podnikové prosperity. Jeden faktor by měl vztahovat k okolí podniku (např. síla dodavatelského trhu, riziko zásobování, vývoj nákladů obstarávání apod.) a druhý k samotnému podniku (např. relativní síla podniku, flexibilita podnikových potřeb apod.).
2. určení dimenzí (rozměrů) faktorů. Dimenze bývají dvoustupňové nebo trojstupňové, tzn. portfoliová matice je čtyřpolíčková nebo devíti políčková.
3. zobrazení portfoliové matice.

• O = strategie odčerpávání (úsporná ZS) – dominuje v zásobovacích situacích s nízkým tržním rizikem a vysokou flexibilitou potřeb
• I = strategie investování (zdrojově náročná ZS vyžadující další investování prostředků) – nezbytná pro situaci s vysokým rizikem obstarávání na trhu a nízkou flexibilitou potřeb
• S = selektivní ZS – používá se v situacích, kdy jsou riziko na obstarávacím trhu a flexibilita potřeb na stejné úrovni

4. zkoumání skutečného portfolia, vytváření konkrétních zásobovacích strategií pro uvedené skupiny materiálů. Snahou podniku je dostat většinu materiálů do „políček“ O – aby ušetřili náklady na obstarávání.

Metoda ABC při zpracování ZS

Vyplývá z toho, že ne všechny materiálové vstupy jsou pro podnik stejně důležité. Metoda ABC uplatňuje selektivní přístup, kterým lze určit odpovídající finanční i personální zabezpečení obstarávání jednotlivých skupin materiálů. Je založena na poznatku, že relativně malá část celkového počtu nakupovaných materiálů reprezentuje podstatný objemový (hodnotový) podíl obstarávaných materiálových vstupů.

Podle této metody se nakupované materiálové vstupy rozdělí podle jejich relativního podílu na celkové hodnotě nakupovaných materiálů na skupiny A, B a C (popř. i více skupin). Při vytváření ZS jednotlivých skupin se pak největší pozornost věnuje skupině A, která má nejvyšší hodnotový podíl na obstarávaných materiálových vstupech, neboť se předpokládá, že v této oblasti lze dosáhnout největších nákladových úspor. U skupiny C, která má relativně malý podíl, se upouští od přesného programování nákupu a často se celá předpokládaná spotřeba zabezpečuje jediným nákupem na začátku období.

Obecné zkušenosti ukazují, že skupina A představuje asi 70 – 80 % celkové hodnoty materiálových vstupů, přičemž podíl na celkovém počtu materiálových položek je pouze cca 10 – 20 %. Skupina C se naopak podílí na celkové sumě 5 – 15 % a na počtu položek 50 – 70 %.

Výběr dodavatelů (D)

Dodavatelé jsou stejně důležitými obchodními partnery jako odběratelé. Spolehliví a seriózní dodavatelé přispívají k bezproblémovému fungování podniku. Základní faktory, které je třeba brát v úvahu při výběru dodavatelů:

1. Spoľahlivost – posuzuje se zejména na základě schopnosti dodat požadovanou kvalitu a množství v požadovaném čase.
2. Poskytované obchodně-technické služby – úroveň prodeje, vystupování obchodních zástupců dodavatele, způsob platby za dodávky, možnosti reklamace.
3. Lokalizace – ovlivňuje náklady spojené s obstaráváním. Důležitý je také časový faktor – bližší dodavatel může dodávku realizovat rychleji.
4. Cena – základní obchodní podmínka, ale při výběru dodavatele ji nelze považovat za jedinou rozhodující charakteristiku. V souvislosti s vyjednáváním o ceně je nutno vyjednávat také o otázkách jako: podmínky stanovení ceny, možnosti cenových slev, platební podmínky.

Při jednání s dodavateli nesmíme opomenout ani tak důležité problémy jako: termíny dodání, podmínky dopravy, balení, dodání vzorků, podmínky reklamace, příp. jiné podmínky smlouvy a záruky jejího plnění.

Určování potřeby materiálových vstupů

Určování potřeb materiálových vstupů předpokládá existenci norem spotřeby materiálu – maximální přípustné množství spotřeby materiálu pro výrobu jednotky produkce stanovené kvality. Jde o míru výrobní spotřeby materiálu.

Normy spotřeby dělíme na:

• a) normy spotřeby základního materiálu – určují se zpravidla na jednotku výrobku
• b) normy spotřeby pomocného materiálu – vzniká zde problém určení měrné jednotky spotřeby, protože spotřeba pomocného materiálu není vždy přímo úměrná jednotce výroby

Nejznámější metody určování norem spotřeby (zejména základního materiálu) jsou:

• přepočtově-analytická – vychází z technické a technologické dokumentace
• zkusobně-experimentální – realizuje se buď jako zkušebně-laboratorní nebo jako zkušebně-provozní
• statistická – vychází z určení normy spotřeby materiálu na základě průměrné statistické spotřeby za uplynulé období

Metody pro určení potřeby materiálových vstupů:

1. Výrobková metoda – potřeba materiálu (Pm) se určuje vynásobením normy spotřeby daného materiálu na výrobek (Nv) množstvím výrobků podle výrobního programu (Qv):

   Pm = ∑ Nv × Qv, kde n = počet výrobků, na jejichž výrobu se používá daný materiál.

2. Metoda typových reprezentantů –