Jean-Jacques Rousseau
- Narození: 28. červen 1712, Ženeva (Švýcarsko)
- Úmrtí: 2. červenec 1778, Ermenoville (Francie)
- Hlavní zájmy: vzdělávání, politika
- Vlivy: Machiavelli, Hobbes, Descartes, Malebranche, Locke
- Ovlivnil: Wollstonecraftovou, Hegela, Rawlse
- Známý výrok: „Svoboda je poslušnost vůči zákonům, které jsme si stanovili.“
Hlavní díla
- Rozprava o umění a vědách
- Rozprava o původu a základech nerovností mezi lidmi
- Emil
- Společenská smlouva
- Dopisy psané z hory
- Vyznání
Hlavní myšlenky
- Člověk je z přírody dobrý: příčinou zkaženosti a neřesti je společnost.
- V přirozeném stavu se jedinec vyznačuje zdravou sebeláskou. Sebeláska je provázena přirozeným soucitem.
- Ve společnosti sebeláska upadá v odvetnou pýchu, která usiluje pouze o dobré mínění ostatních a způsobuje, že jedinec ztrácí kontakt se svou pravou přirozeností. Ztráta vlastní pravé přirozenosti pak pokračuje ztrátou svobody.
- Společnost sice kazí lidskou přirozenost, zároveň však představuje možnost jejího zdokonalení v mravnosti.
- Vzájemný styk mezi lidmi vyžaduje přeměnu přirozené svobody na mravní svobodu. Tato přeměna se zakládá na rozumu a zajišťuje půdu pro teorii politického práva.
- Ve spravedlivé společnosti je přirozená svoboda vůle jednotlivce nahrazena vůlí obecnou. Taková společnost vychází ze společenské smlouvy, v níž se každý jedinec vzdává svých přirozených práv, aby vytvořil novou kolektivní osobu, nejvyššího vládce, archu obecné vůle.
- Jedinec nikdy svou svobodu neztrácí, ale v obecné vůli ji znovu objevuje. Obecná vůle vždy jedná s cílem dobra společnosti jako celku.
Životopis Jean-Jacques Rousseaua
Jean-Jacques Rousseau byl osvícenec, sociolog, politický myslitel, teoretik pedagogiky. Neabsolvoval žádnou univerzitu, vzdělání získal samostudiem. Studoval filozofii, matematiku, hudbu, dějepis, zeměpis, astronomii, jazyky a další obory. Po příchodu do Paříže navázal kontakty s filozofy a literáty a podílel se na vydávání Encyklopedie. Patřil k nejvlivnějším myslitelům v dějinách lidstva. Tvrdil, že člověka původně „ušlechtilého divocha“ pokazila civilizace a společenské instituce a že vláda se má řídit přímo vůlí lidu.
Politická filozofie
Prosadil se jako politický filozof. Tvrdil, že všichni lidé se rodí svobodní a rovnoprávní a že spravedlivý stát musí chránit důstojnost všech svých občanů bez ohledu na jejich rodinný původ a společenské postavení. „Člověk se rodí svobodný a všude je v řetězech,“ napsal ve svém nejslavnějším díle Společenská smlouva, kterou vydal v roce 1762. Rousseau hájil práva obyčejných lidí proti dědičným výsadám. Stal se proto spolu s Voltairovou hlavní postavou osvícenství, hnutí, které kritizovalo stavovské výsady menšiny a usilovalo o skončení mystifikace náboženství a předsudků, a jejich nahrazení racionálním úsudkem.
Život Jean-Jacques Rousseaua
Rousseaua nejprve vyučoval otec, později však méně šťastně teta se strýcem. Ve věku 16 let utekl ze Švýcarska a stal se tajemníkem a společníkem zámožného katolického filantropa Louise de Warense, což mu umožnilo dokončit vzdělání. Mohlo se tak živit – v Lyonu a později v Paříži – jako domácí učitel, skladatel, dramatik, hudebník a spisovatel. Kromě filozofických prací psal romány, poezii, opery, ale také práce o botanice, hudbě a vzdělávání. V roce 1750 v Dijonu získal cenu akademie za práci Rozprava o uměních a vědách, v níž tvrdil, že vědy a umění mají daleko k tomu, aby podporovaly štěstí a ctnost; ve skutečnosti lidi pouze kazí. V rozpravě o původu a základech nerovností mezi lidmi (1755) pak již píše o ničivých důsledcích společnosti na přirozený stav ušlechtilého divocha.
Jeho názory vyprovokovaly Voltairovu kritiku a staly se příčinou jejich hořkých vzájemných sporů. V roce 1752 Rousseau vydal dvě nejznámější díla: román Emil, v němž předkládá svou teorii vzdělávání, a filozofickou práci Společenská smlouva. Obě vyvolaly ve Francii i ve Švýcarsku tak prudkou polemiku a odpor, že musel odejít nejprve do Pruska a později do Anglie. V Anglii se setkával s Humem, ale mentálně byl stále nestabilnější a jeho paranoidní chování nakonec zničilo jejich přátelství. V roce 1768 se nelegálně vrátil do Francie, kde krátce poté, co napsal Vyznání, v roce 1778 zemřel. Vyznání jsou překvapivě upřímnou autobiografickou prací, která vyšla až po jeho smrti v roce 1782.
Deismus: deista Rousseau
Pokud jde o filozofickou orientaci, byl deistou. Kriticky se stavěl proti oficiálnímu náboženství, avšak odmítl i ateismus a materialismus.
Ve sporu s nimi vycházel ze tří principů:
- Za prvé připouštěl existenci jisté vůle, která uvádí do pohybu vesmír a oživuje přírodu.
- Za druhé zákonitosti přírody odvozoval od nejvyššího rozumu.
- Za třetí duši považoval za nehmotnou substanci.
Podle Rousseaua jsou Bůh a hmota dva věčné principy, které existují vedle sebe:
- Bůh je aktivní
- Hmota pasivní
Protože Bůh hmotu nestvořil, nemůže ji ani zničit. I člověk se skládá ze dvou principů:
- Z hmotného těla
- Z nehmotné duše
Názory na poznávání
Ve své koncepci poznání vycházel z empirismu. Získané poznatky odvozoval z pocitů, které považoval za pasivní, zatímco usuzování za aktivní. Pocity jsou pravdivé, zatímco usuzování, neboli myšlení, často vede k omylům – proto dával přednost pocitům a citům před rozumem. Na rozdíl od francouzských osvícenců, kteří uznávali sílu lidského rozumu, kultury a civilizačních výtvorů, Rousseau vyzdvihoval přírodu, lidský cit a vůli. Ke kultuře se stavěl kriticky a považoval ji za příčinu úpadku mravů a zdroj lidského neštěstí. Člověk je dobrý jen v přirozeném stavu, v němž jedná v souladu se svými city a vrozenými sklony. Jen v tomto stavu je možná rovnost mezi lidmi. Když se lidé rozdělí na chudé a bohaté, na otroky a pány, přirozená svoboda zaniká a místo přirozené náklonnosti se rodí egoismus.
Nerovnost mezi lidmi vede k boji o moc, legalizuje útlak a jejím důsledkem je popírání přirozených zákonů. Podle Rousseaua tedy kultura a civilizace nevedou k morálnímu zdokonalení člověka, ale naopak, brzdí jeho přirozený rozvoj. Rousseau však ví, že úplný návrat k přirozenému stavu již není možný, a tak ani zcela neodmítá samotnou kulturu. Podporuje však takovou kulturu a civilizaci, která odpovídá přirozenému rozvoji jednotlivce a lidské společnosti. Ve své tvorbě se Rousseau věnoval především sociálně-politickým problémům. Zkoumal příčiny vzniku sociální nerovnosti mezi lidmi, aby nalezl způsob, jak ji odstranit. Svůj názor na vznik státu a jeho uspořádání shrnul v práci Společenská smlouva.
Rozprava o umění a vědách
Rozprava o umění a vědách je strhujícím odsouzením novodobé společnosti. Snad právě díky tomu, jak vznikla, je zajímavější svou vzletnou rétorikou než pečlivou argumentací. Rousseauova hlavní teze zní, že ctnost se nachází „zažraná do srdce“ každého člověka. Žádný zvláštní dohled není třeba, a tak pokrok daný rozvojem umění a věd nijak nepřispívá ke zlepšení mravnosti. Naopak, pravý opak je pravdou. Ctnost najdeme častěji u obyčejného pracujícího člověka než u filozofa či umělce. Problém podle Rousseaua spočívá v tom, že jakmile společnost dosáhne úrovně volného času nezbytného k provozování umění a filozofie, její členové jsou chyceni do zdání a klamu. Potřeba se dobře jevit se stává důležitější než pravda a lidé jsou odváděni od poctivosti, kterou vykazují primitivnější, přirozené společnosti.
Rozprava o umění a vědách jasně ukazuje Rousseauovo vlastní vnímání rozdílu mezi Paříží a Ženevou. Současně tak zavádí jeho metodu analýzy, totiž hledání odpovědí na filozofické otázky v sobě samém. V druhé rozpravě se tyto dva rysy objevují znovu, avšak tentokrát v kontextu tradičních argumentů o „přirozeném stavu“.
Přirozený jev a přirozenost člověka
Termíny „přirozený stav“ a „přirozenost člověka“ sehrály v politických a morálních diskusích osmnáctého století prominentní roli. Byl to „věk rozumu“ – řada filozofů kritizovala společnost a vládu a snažila se zajistit své kritice racionální a empirický základ odkazem na přirozenost. Cílem bylo obhájit oprávněnost určitého typu vlády jeho spojením s lidskou přirozeností, to znamená s definujícími znaky lidských bytostí. K odhalení takových podstatných rysů bylo třeba uvažovat, jací lidé byli v „přirozeném stavu“, který údajně panoval před vznikem organizovaných vlád.
Chaos
Většina myslitelů té doby se shodovala, že každá oprávněná vláda se musí opírat o souhlas ovládaného lidu, ať už skutečný nebo tichý. Samozřejmě se výrazně lišili ve svém chápání lidské přirozenosti a v pojetí přirozeného stavu, a proto i v určování vlád, které považovali za nezbytné a spravedlivé. Například Hobbes tvrdil, že přirozený stav je stavem války. Lidé jsou od přírody svobodní a sobečtí, a především usilují o přežití. V přirozeném stavu zájem každého jedince ohrožuje a je ohrožován zájmem každého druhého člověka. Výsledkem je nesnesitelný chaos. Lidé však nejsou pouze sobečtí, ale také rozumní. Aby byl dosažen mír a zajištěno přežití, každý jednotlivec je ochoten vzdát se určitých přirozených práv a svobod a podřídit se zákonům nejvyššího vládce, jehož hlavní odpovědností je udržovat zákon.
Rozprava o nerovnosti
Rousseauova Rozprava o nerovnosti je částečně kritikou Hobbesových názorů. Tam, kde se Hobbes pokoušel legitimizovat existující vlády, Rousseau podává odsouzení. Stejně jako Hobbes dokazuje, že lidé jsou od přírody svobodní a sobečtí. V tomto případě je však sobectví doprovázeno přirozeným soucitem, který brání lidem vzájemně si ubližovat. Přirozený stav není stavem války, ale stavem velké lhostejnosti. Existují přirozené rozdíly síly a inteligence, avšak ve spojení s přirozenou svobodou jsou nepodstatné. Významné se stávají až v rámci společnosti. Tehdy se totiž lidé začínají navzájem porovnávat. Objevuje se ješitnost, pýcha a pohrdání, čímž začíná zkaženost lidí společností, jak je popsáno v první Rozpravě. Rousseau ukazuje, že lidé se při prvních pokusech o vybudování vlády dopouštějí chyb a klamou. Jejich osudnou chybou je, že se vzdávají svobody pro iluzi její ochrany. Místo získání ochrany se stávají otroky. Původem nerovnosti je soustředění se na to, co je zdánlivé. Nerovnost pak vede ke ztrátě svobody. Oběma kroky se lidé vzdalují své původní přirozenosti.
V těchto prvních dvou dílech se objevuje několik zásadních témat. Lidé jsou z přirozenosti dobří, zatímco společnost je kazí. Nejhorší zkažeností je ztráta svobody způsobená společenskou nerovností. Svobodou se v té době zabývalo mnoho myslitelů, přičemž někteří badatelé si povšimli, že Rousseauův důraz na její spojitost s rovností je neobvyklý. Neobvyklé jsou na jeho argumentech také vyzdvihnutí pocitů, přesněji vůle a rozumu.
Emil
Pokud je tedy v Rozpravách zahájena Rousseauova kritika společnosti, jeho následující díla, Emil a Společenská smlouva, nabízejí řešení zachycených problémů. Rousseau psal obě knihy téměř současně. <
