Karl Heinrich Marx
Karl Heinrich Marx (1818–1883) byl německý filozof, ekonom, historik, novinář a ideolog dělnického hnutí. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval koncepci materialistického pojetí dějin, tedy dějin založených na ekonomických zákonech. Klasické zpracování problematiky tříd předkládá ve svém díle, jehož koncept se stal výchozím bodem pro pozdější autory věnující se tématu, ať už následovníky, či kritiky.
Karl Marx předkládá první ucelenou podobu sociální stratifikace – společenského rozvrstvení. Podle něj je společnost rozdělena do dvou antagonistických skupin – buržoazie a proletariátu. Podstatou sociální stratifikace je vertikální materiální nerovnost způsobená rozdílným vztahem k výrobním prostředkům, která se přenáší i do roviny vědomí a idejí. Na spodním konci této vertikály stojí dělnická třída, která si vědoma svých nevýhod ve společnosti kolektivně hájí své zájmy vůči buržoazii.
Ve svých teoriích marxisté usilovali dokázat, že ve společnosti existuje veřejný konflikt, který lze odstranit pouze nastolením komunistické společnosti, především na základě zrušení soukromého vlastnictví a společenských tříd. Jeho vliv byl obrovský jak na vědeckém, tak i politickém poli a jeho myšlenky se staly inspirací pro řadu směrů na levicové části politického spektra. Díla: Kapitál 1, Kapitál 2, Kapitál 3, Teorie nadhodnoty – abstrakce, dedukce, historické a dialektické metody.
Friedrich Engels
Třídní koncept však není Marxovou autorskou myšlenkou, ale už před ním ho používali historici přechodu z feudální k moderní společnosti (Keller 2005). Ještě dříve než samotný Marx publikoval ucelenou studii o životě dělníků v tehdejším průmyslově orientovaném městě jeho intelektuální spolupracovník Friedrich Engels. Jeho knihu The Condition of the Working Class in England from 1844 lze bezpochyby označit za vyčerpávající analýzu sociálních podmínek v industriální společnosti.
Text upozorňuje na společensky i environmentálně destruktivní dopady vztahu přírody a průmyslové výroby, potažmo společnosti, typické degradací životního prostředí v industriálním městě. Obyvatelé těchto míst jsou vystaveni nepříznivým životním podmínkám nerovnoměrně, a to v neprospěch dělnické vrstvy, nucené žít v prostředí, které negativně působí na jejich zdraví a život, v porovnání s buržoazií sídlící v čistých okrajových částech města.
Engels kritizuje společnost orientovanou na výrobu a zisk za to, že vede k vytvoření nerovných tříd, viní ji také za vznik sociálních problémů ve městě. Negativně se vyjadřuje k technologickým inovacím ve výrobě, umožňujícím zvýšení objemu produkce, ale také větší vykořisťování přírody a devalvaci lidské práce, vedoucím k dalšímu zhoršení životních podmínek dělníků (Clark, Foster 2006).
Marxistická ekonomická teorie
Karl Marx a jeho teorie hodnoty vysvětloval, že pracovní síla dokáže vytvořit vyšší hodnotu, než jakou sama má. Rozdíl si přivlastňuje kapitalista (akumulace kapitálu). Roste vykořisťování dělníků, avšak zároveň i zvětšování bohatství malé části společnosti, které lze odstranit sociální revolucí. Dílo Kapitál, pokračovatelé Engels, Lenin.
- Abstraktní a konkrétní práce
- Zboží je podle marxistů dialektickou jednotou užitné a směnné hodnoty, v níž se projevuje hodnota
- Práce je cílevědomá účelná činnost, která přetváří statky k uspokojování potřeb. Pracovní síla je schopnost člověka pracovat, souhrn fyzických a duševních vlastností. Marx je odlišoval.
- Hodnotou práce vyjadřujeme hodnotu statků na její reprodukci
- Není možné vyloučit krize – vykořisťování dělníků
- Marx vnáší do dějin princip věčného konfliktu. Základní vlastností řádu je konflikt různých tříd. Ve chvíli, kdy se konflikt vyhrotí až do krajnosti, dojde k revoluční přeměně celé společnosti. Konflikt zůstává, jen nabývá jiné podoby.
- Sociální revoluce – přeměna kapitalismu na socialismus, odstranění protichůdných zájmů kapitalistů a dělníků
- Podle Marxe je jediným a nevyhnutelným rozuzlením tohoto věčného konfliktu nastolení komunistické společnosti.
- Teorie nadhodnoty: Hodnota = kapitál + pracovní síla + půda
Marxův materialismus
Vědomí člověka je podle Marxe podmíněno jeho bytím. Jako materialista je přesvědčen, že způsoby produkce materiální stránky života podmiňují politické, sociální a duchovní oblasti společnosti. Základ společenského života tedy tvoří výrobní vztahy, do kterých člověk vstupuje při produkci materiální stránky své existence, odpovídající úrovni rozvoje výrobních prostředků. Nad ekonomickou strukturou společnosti pak stojí společenská nadstavba ve formě práva a politiky.
Buržoazní a kapitalistická společnost představuje jednu z fází historického vývoje společenských uskupení, pro něž jsou typické proměnlivé způsoby výroby, směna a výrobní vztahy (Engels, Marx 1982).
Podle Marxe jsou základním atributem dějin všech dosavadních společenských zřízení antagonistické vztahy soudobých tříd, které vedou ke konfliktům. Kapitalistická společnost a pro její podobu klíčový kapitalistický výrobní způsob nahradily feudální společenské zřízení. Výroba materiálních statků se z manufaktur, soustřeďujících jednotlivá řemeslná odvětví, přesunuje do velkých industriálních továren.
Kapitalisté a proletáři, dělnická třída
Průmyslová velkovýroba vyžaduje a zakládá nové typy výrobních vztahů, založených na dělbě práce a vztahu k výrobním prostředkům. V situaci, kdy jsou všechny společenské vztahy zjednodušeny – podle Marxe doslova degradovány na peněžní vztahy – proti sobě v moderní společnosti stojí dvě velké třídy:
- na jedné straně vlastníci výrobních prostředků – buržoazie či kapitalisté,
- a proti nim stojící proletariát – dělníci, kteří mohou, a nemající jinou možnost k zachování vlastní existence dokonce musí na pracovním trhu nabídnout pouze svou práci, přeměněnou na zboží (Engels, Marx 1952, 1982).
Řady proletářů postupně rozšiřují i příslušníci středních vrstev, kteří již nejsou schopni konkurovat velkým průmyslníkům a kapitalistům (Engels, Marx 1982). Přidaná hodnota získaná prací dělníka je přivlastňována vlastníkem výrobních prostředků a vytváří tak soukromé vlastnictví formou kapitálu, zatímco odměnou pracovníka je pouze mzda (Marx 1980).
Dělnická třída je tedy společenskou vrstvou, která na svých bedrech nese veškeré břímě kapitalismu, aniž by užívala jakékoliv výhody tohoto systému (Engels, Marx 1952). Třída se dokonce vůči jednotlivci osamostatňuje a situuje ho, nezávisle na jeho vůli, do takových životních podmínek, které jsou pro ni typické.
Boj o moc
S ohledem na prvořadý význam zajištění materiální stránky života jedince, který lze dosáhnout prostřednictvím práce, se na poli výrobních vztahů a dělby práce odehrává boj o moc. V prostředí kapitalistického způsobu dělby práce z tohoto boje vítězně vychází buržoazie, držící v rukou opratě výrobních prostředků. Centralizace majetku ve formě výrobních prostředků do rukou malého počtu jedinců nese také centralizaci politické moci, projevující se v oblasti společenské nadstavby formou vládnoucích idejí (Engels, Marx 1982). Legitimita těchto idejí, pod nimiž se skrývá touha prosadit zájmy vládnoucí skupiny obyvatel – buržoazie – je zajišťována v rámci státu.
Základna a nadstavba
Pojmy základna a nadstavba patří k nejdůležitějším konceptům marxismu. Německý filozof Karl Marx rozděluje společnost na ekonomickou základnu a ideologickou nadstavbu. Představuje teorii vyjadřující souvislost mezi sociálně-ekonomickými a ideologickými vztahy v určité společnosti. Podle ní ekonomická struktura převažuje nad ideologií.
Tyto pojmy jsou základem historického materialismu, který chápe historický vývoj jako vztah mezi výrobními vztahy a výrobními silami. Tyto vztahy tvoří základnu, která je nenahraditelná. Nadstavba zakrývá reálné rozpory mezi třídami, jež vedou k třídnímu boji a diktatuře proletariátu. Pokud nastane změna společenského zřízení, stará základna a nadstavba jsou nahrazeny novými. Jde však pouze o přetvoření původních vztahů, nikoli o kompletní přeměnu na nové.
Základna
Základna se považuje za výchozí bod, základ společnosti. Vycházejíc z myšlenek historického materialismu, že nejdůležitější je ekonomika a výroba, základnu tvoří výrobní vztahy, materiální výroba, ekonomické vztahy mezi třídami a vlastnické vztahy. Často se proto vyskytuje i s přívlastkem ekonomická základna. Důraz je kladen na ekonomickou základnu, avšak postupně dochází k akceptaci role nadstavby ve společnosti.
Nadstavba
Nadstavba představuje návaznost na společenskou základnu. Výrobní procesy jsou rozhodující pro její základní povahu. Tvoří ji souhrn politických, právních, morálních, kulturních a náboženských idejí. Projevuje se také ve filozofii a umění. Jednotlivé složky nadstavby působí na sebe navzájem, ale i na základnu. Nadstavba je pouze sekundární a nemůže fungovat, pokud ekonomická základna neexistuje či nefunguje. Nepředstavuje jen pasivní odraz základny, ale stejně jako ona působí na historický vývoj.
Vztah základny a nadstavby
Základna určuje charakter nadstavby. Stejně jako základna působí na nadstavbu, tak i nadstavba ovlivňuje základnu, avšak vliv základny převažuje. V ortodoxním marxismu je jejich vztah přísně jednosměrný, tedy pouze základna ovlivňuje nadstavbu.
Marx a Quesnay
Marxovou celoživotní prací je dílo Kapitál. Podstatu díla Kapitál, tedy základní zákonitosti objevené Marksem, lze demonstrovat na protikladu, kterým jeden ze zakladatelů politické ekonomie François Quesnay trápil své oponenty, a ti mu nikdy nedokázali odpovědět.
Quesnayova otázka: „Uznáváte, že čím více nákladů nebo nákladné práce lze bez újmy na výrobě uspořit při výrobě průmyslových výrobků, tím výhodnější jsou tyto úspory, protože snižují cenu výrobku. A přesto se domníváte, že výroba bohatství, která pochází z práce průmyslníků, spočívá ve zvětšení směnné hodnoty jejich výrobků?“ – Lidsky přijatelně bychom tuto otázku mohli položit asi takto: „Proč kapitalisté neustále snižují hodnotu, přestože jim jde právě o tuto hodnotu?“
Marxova odpověď: „Absolutní hodnota zboží je sama o sobě kapitalistu, který ho vyrábí, lhostejná. Kapitalistu zajímá pouze nadhodnota, která váže ve zboží a dá se při prodeji realizovat. Realizace nadhodnoty zahrnuje sama o sobě nahrazení předpokládané hodnoty. Protože však relativní nadhodnota roste přímo úměrně s rozvojem produktivních sil práce (produktivitou), zatímco hodnota zboží klesá nepřímo úměrně stejnému rozvoji (produktivě), protože tentýž identický proces zlevňuje zboží a zvyšuje nadhodnotu, kterou obsahují, řeší se tak záhada, proč se kapitalista, kterému jde pouze o výrobu směnné hodnoty, neustále snaží snížit směnnou hodnotu zboží.“
Kapitalisté tedy nechtějí, ale musí neustále snižovat hodnotu, až tato teoreticky dospěje k nule. Zboží se tak stává v nastupující komunistické společenské formaci dostupným každému: každému podle potřeb! Hodnota tedy není totožná s cenou. Vývoj ceny pouze pozvolna kopíruje vývoj hodnoty. Zatímco hodnota je nepřímo úměrně určována produktivitou, cenu v kapitalismu určuje trh.
