Nástroje pro měření a řízení rizika investice
Přiřadit portfoliu určitou hodnotu znamená měřit tržní riziko, které charakterizuje, jak moc se může odchýlit od současné hodnoty a zda je pravděpodobné, že k tomu dojde. Interpretace závisí na zvolené metrice. Dále v podkapitole si charakterizujeme přehled nástrojů pro měření tržního rizika:
- Plánování situace – jedná se o informace o hodnotě portfolia, pokud rizikové faktory dosáhnou určité hodnoty, která je stanovena uživatelem. Scénáře vývoje jsou relativní změny rizikových faktorů od současného stavu nebo od střední hodnoty. Zajímavým pojmem je také stress testing, při kterém dochází k extrémní změně rizikového faktoru.
- Mark-to-market – jde především o sledování současné tržní hodnoty portfolia, při kterém je vypracována politika limitů a stropů, do kterých lze držet otevřené pozice, nebo velmi sofistikovaná obchodní politika. Jedná se o řízení rizik spočívající v systémových řešeních, reportingu, sestavování a kontrole obchodní politiky.
- Analýza senzitivity – při této analýze se počítá změna hodnoty aktiva nebo portfolia vzhledem k dané proměnné, nejčastěji cena podkladového aktiva u derivátů a úroková míra u dluhopisů. Počítá se pomocí diferenciálního počtu v závislosti na vstupní proměnné. Jsou zde řecké veličiny (Greeks) – delta, což je první derivace podle ceny rizikového faktoru, gama, druhá derivace podle ceny rizikového faktoru, teta, která je první derivací podle jednotky času, a vega, což je první derivace podle volatility rizikového faktoru. U dluhopisů se jedná o duraci, tedy o trvání splatnosti dluhopisu vyjadřující lineární změnu ceny dluhopisu v závislosti na posunu úrokové křivky. Konvexita spolu s durací vyjadřují jemnější změny ceny dluhopisu v důsledku pohybu úrokové křivky.
- Optimalizace portfolia – může být buď aktivní nebo pasivní správa portfolia, při aktivní hovoříme o Markowitzově optimalizaci, která minimalizuje volatilitu portfolia při stanovené míře výnosů podle vztahu k riziku, pasivní správa portfolia dluhopisů je zaměřena na duraci.
- Value-at-risk (VaR) nabízí hodnotu největší možné ztráty, kterou můžeme dosáhnout vzhledem k vlastněnému portfoliu s předem danou pravděpodobností a v předem stanoveném časovém horizontu. Je to jeden z nejběžnějších nástrojů měření tržního rizika. (ŠTALMACH, M., 2007)
Jednoduchý indikátor využívaný v aktivním přístupu při řízení investice, ale také jako ukazatel aktivity trhu, je ukazatel standard deviation (směrodatná odchylka). Tento nástroj pracuje na základě denních cen zvoleného trhu a jejich aktuální odchylky. Indikátor je vypočítán na základě periody, která není pevně daná, ale můžeme ji měnit podle požadovaných vlastností potřebných pro investiční rozhodnutí. Nižší periody, ze kterých se vypočítává odchylka, se používají pro intradenní obchodování na nižších timeframech, naopak vyšší periody pro poziční obchody.
Indikátor standard deviation se zobrazuje jako samostatný graf a jeho hodnota osciluje kolem nulové hodnoty. Indikátor měří odchylku aktuální ceny od průměrné ceny. Slouží také jako vhodný doplňující nástroj pro určování momentu vstupu na trh charakterizovaného jako otevření pozice, nebo uzavření pozice a ukončení obchodu. Indikátor slouží jako ukazatel volatility daného trhu, tedy velikosti odchylky od průměrné ceny pro danou časovou periodu, a tím vyjadřuje i riziko daného trhu a tím i celkové investice. (VRÁBEL, J., 2013)
Riziko jako jeden z hlavních vrcholů investičního trojúhelníku
Investice znamenají vzdání se spotřeby, tedy současné hodnoty, pro získání určité budoucí hodnoty výnosu. Investované finanční prostředky neztrácejí svou reálnou hodnotu, pouze překonávají inflaci a tím se zhodnocují. Ne všechny investice jako budoucí hodnotu získají výnos, budoucí hodnota je nejistá. Investoři očekávají, že volně dostupné investice v případě investování na určité období dosáhnou zisku. V překladu to znamená, že příjmy, které jsou očekávané, budou vyšší než náklady na investice. Více o investičním nebo finančním trojúhelníku se dozvíte v článku Riziko finančního investování a finanční trojúhelník.
Pod pojmem investice rozumíme:
- náklady
- příjmy
- očekávání
Příjmy, náklady a očekávání
Příjmy představují celkový příjem, který je protihodnotou celkových nákladů, můžeme ho nazvat také jako peněžní částku, kterou firma získá za veškerý prodaný tovar. Pokud investice zaručují dodatečné příjmy, je to pouze tehdy, pokud jsou adresné, úspěšné, smysluplné a umožňují firmě zvyšovat objem produkce a růst výkonnosti. (MIKOVÁ, O. a kol., 2009)
Náklady představují vše, čeho se musíme vzdát, abychom získali něco jiného prostřednictvím nákupu, výměny nebo výroby. Jsou druhým klíčovým determinantem úrovně investic. Cena kapitálu, stejně jako faktory ovlivňující její výši, hrají důležitou roli při výrobě projektů.
Očekávání jsou třetím determinantem ovlivňujícím podnikatelskou důvěru; investování závisí na budoucích událostech, které je samozřejmě velmi těžké ovlivnit a dokonce i předvídat, proto se formulují určité varianty vývoje s jejich propojením na očekávané příjmy. (POLÁCH, J. a kol., 2012)
Investiční riziko
Riziko je spojeno s pojmem investování, protože není možné s jistotou dosáhnout očekávaný výsledek investování, proto je možné, že výnosnost investice bude odlišná od předpokládané výše. Při určení rizika je nutné zjistit rozptyl, tedy kolísání možného výnosu kolem nejpravděpodobnější střední hodnoty.
- Riziko cenného papíru závisí na možné variabilitě jeho výnosů, na kolísavosti a na možné změně skutečné výnosnosti oproti očekávané. Vyšší variabilitu mají například akcie, u dluhopisů lze hovořit o menších výkyvech výnosů, i když v tomto případě existuje riziko nesplácení. Kvantifikace rizika u cenných papírů musí určit pravděpodobnost, která může nastat, pokud bude dosažen očekávaný výnos z cenného papíru, a zároveň jaká může být pravděpodobnost, že výnos bude jiný, než očekáváme. Pro možné vývojové variace výnosů se odhadnou jejich pravděpodobnosti a součet všech pravděpodobností se rovná jedné.
- Úrokové riziko chápeme jako riziko ztráty z pozic klienta, které je důsledkem změny úrokových sazeb. Specifické je riziko ztráty vyplývající ze změny ceny úrokového nástroje zapříčiněné faktory vztahujícími se k emitentovi příslušného finančního nástroje a u derivátů k emitentovi příslušného podkladového nástroje.
- Akciové riziko je riziko ztráty z pozice klienta a způsobuje změny cen majetkových cenných papírů. Riziko ztráty je charakterizováno jako specifické akciové riziko vyplývající ze změny ceny akciového nástroje způsobené faktory týkajícími se emitenta daného finančního nástroje a u derivátů emitenta příslušného podkladového aktiva.
- Riziko země je riziko ztráty vyplývající z toho, že státní orgány nebudou schopny nebo ochotny splnit své závazky vůči zahraničí, a dlužníci v dané zemi nebudou schopni splnit své závazky, protože jsou rezidenty tohoto státu.
- Riziko vypořádání obchodu je riziko ztráty vyplývající z toho, že vypořádání finanční transakce nenastane podle dohodnutých podmínek.
- Riziko pákového efektu je riziko, kterému se může investor vystavit prostřednictvím obchodování na základě zálohy, kdy může investovat do finančních nástrojů ve více než násobné nominální hodnotě ve srovnání s hodnotou svých disponibilních finančních prostředků. V případě nepříznivého vývoje může nastat situace, kdy investor utrpí několikanásobně vyšší ztrátu, než by utrpěl při investici do finančních nástrojů pouze v hodnotě svých disponibilních finančních prostředků vedených na účtu. (OTP BANKA. Informace o rizicích spojených s investováním do finančních nástrojů. Dostupné na: <htttp://www.otpbanka.sk/sk/mifid/informacie-o-rizikach-spojenych-s-investovanim-do-financnych-nastrojov/>)
Finanční nebo dluhová krize
Finanční krize, která zasáhla ekonomiky Evropské unie, má svůj původ v USA. Impulzem byla krize realitního trhu, vzniklá především v důsledku poskytování rizikových hypoték skupině obyvatelstva s nižším životním standardem, kde banky nabízely půjčky s nízkými úroky. V průběhu let však úroky začaly růst a dlužníci nebyli schopni půjčky splácet. Hypoteční instituce tak neměly z čeho poskytovat další úvěry a návratnost poskytnutých půjček se stala téměř nulovou. Investice do finančního sektoru proto přestaly přicházet. Přesto lze říci, že krize, která světovou ekonomiku nejvíce zasáhla v roce 2008, se začala formovat již mnohem dříve. Začalo to liberalizací americké ekonomiky, zákonem o podpoře bank a poskytování hypotečních úvěrů etnickým menšinám. Později finanční instituce získaly povolení působit současně jako investiční i komerční banky, jakož i pojišťovny s oprávněním obchodovat s deriváty, a jejich prodej nebyl pod kontrolou žádných oficiálních orgánů, což podporovalo nekontrolovatelnou hypoteční expanzi.
Vzhledem ke snížení úrokových sazeb a prudkému nárůstu poptávky po hypotékách vzniklo riziko na realitním trhu, který se stal rizikovým a nebezpečným. Poskytovatelé úvěrů, tedy banky, se snažili rizika odbýt a začali vydávat strukturované produkty – dluhopisy. Prodávali tyto úvěry ve formě cenných papírů známých jako MBS (mortgage backed securities), které lze označit za nebezpečné a nestabilní investice. Přitom byly často hodnoceny vysokými ratingy, což vzbuzovalo zájem hedgeových fondů, bank i investičních společností. Postupně se rozšířily i do Evropy a Asie.
Vše fungovalo, ale jen do chvíle, kdy lidé byli schopni úvěry splácet. Realitní trh se však nasytit a začala klesat hodnota domů i ceny nájmů. Stouply úrokové sazby, snížila se poptávka po hypotékách a banky měly potíže splácet své závazky vůči investorům, což vedlo k rozvratu bank a chaosu.
Finanční a hospodářskou krizi lze považovat za jednu z nejvýznamnějších výzev pro udržitelnost globalizačního procesu. Přestože globalizace světové ekonomiky přinesla řadu přínosů, ne všechny země mají stejné výhody v oblasti liberalizace mobility globálního kapitálu, služeb a zboží. Hlavně díky provázanosti globální ekonomiky dochází k vzájemným negativním dopadům v době bankovních, hospodářských a měnových krizí. Zpočátku se krize vnímala jako výlučně americká, ukázalo se však, že jde o nejzávažnější celosvětovou hospodářskou krizi.
Do problémů se dostaly i velké banky, například Lehman Brothers, jehož pád 15. září 2008 se označuje jako začátek propuknutí krize. Propadly také akciové trhy. Od té doby považujeme realitně-úvěrovou krizi v USA za ekonomickou krizi.
Nejdůležitější otázky se týkaly příčin masivní hospodářské krize, důvodů, proč nebylo možné ji předem odhadnout, odpovědnosti za tuto krizi, vhodných nástrojů hospodářské politiky ke zastavení krize a řešení jejích dopadů, do jaké míry mohou balíčky hospodářských stimulů ovlivnit budoucí chování podniků i jednotlivců a především vnímání rizik. Nejzásadnější otázkou zůstává, co je třeba udělat, aby se podobná krize již neopakovala. Vlády jednotlivých zemí se shodly, že jsou nezbytné mimořádné zásahy do ekonomiky, aby bylo zastaveno prohlubování hospodářského poklesu a alarmující růst nezaměstnanosti. Přesto dosavadní snahy vlád naznačují, že hospodářská politika je bezradná, neboť k viditelnému zastavení krize zatím nedošlo. (LUNGOVÁ, M., 2011) (TIRUNEH, M., a kol., 2009)
Dopad krize na vnímání rizika a měnová politika
Krize měla, má a bude mít další dopad na jednotlivé země. Abychom mohli lépe zhodnotit dopad krize, musíme charakterizovat vnímané riziko. Před pádem bank se objevovaly teorie některých finančních expertů o tom, co by mohlo nastat, nikoho však nenapadlo, že dopad bude tak zásadní. Nízká pravděpodobnost výskytu rizika a málo pravděpodobných faktorů dalo investorům falešnou jistotu, a proto se eliminace rizika soustředila do jiných oblastí.
Pády významných institucí a toxická aktiva prohloubily nedůvěru na finančních trzích. Banky si přestávaly navzájem půjčovat peníze, což vedlo k neočekávaně velkému růstu referenčních sazeb. (Finanční krize. Dostupné na: <www.investujeme.sk/vsetko-o-krize-dopad-na-svetove-hospodarstvo.html>)
Vývoj měnové politiky a různá opatření přímo odrážejí snahu subjektů elimin
