Metody, techniky a modely tvorby finančního plánu
Žádná metoda nevede k vytvoření optimálního finančního plánu, ale všechny se pro tento cíl kombinují. Známé jsou tyto metody tvorby finančního plánu:
1. globální metoda – tradiční metoda finančního plánování. Vychází z vypracovaných věcných částí plánu, jako je plán prodeje, výroby, investic, lidských zdrojů … Z těchto vychází potřeba finančních prostředků a výše vytvářených finančních zdrojů. Její nevýhodou je však pasivní funkce.
2. metoda postupného sestavování rozpočtů – uplatňuje se v krátkodobém finančním plánu (ročním, čtvrtletním a měsíčním finančním plánu). Rozpočty se porovnávají s původním návrhem finančního plánu a uvádějí do vzájemného souladu, čímž vzniká reálný variant finančního plánu.
3. metoda poměrových finančních ukazatelů – podstata spočívá ve využití vybraných poměrových finančních ukazatelů a předpokládaných tržeb při plánování struktury aktiv, finanční struktury a kapitálové struktury. Poměrové ukazatele vystupují jako vzorové hodnoty, které chce podnik v budoucnu dosáhnout.
4. analýza bodu zvratu – zkoumá změnu velikosti zisku a prodejní ceny výrobků na základě rozložení fixních nákladů na různý objem prodeje či činnosti.
5. metoda procentuálního podílu na tržbách – vychází z předpokladu fixního poměru mezi jednotlivými položkami finanční rozvahy a celkovým objemem tržeb. Odpovídá na otázky:
– jaká aktiva a v jaké struktuře by měl podnik mít v plánovaném období, aby zajistil předpokládaný růst tržeb?
– kolik kapitálu potřebuje podnik na investice a v jaké struktuře?
– kolik finančních prostředků se vygeneruje ze zisku?
6. regresní metoda – zatímco metoda podílu na tržbách považuje poměr mezi položkami rozvahy za fixní, tato metoda zohledňuje statisticky ověřenou skutečnost jejich proměnlivého poměru.
7. finanční modely – zde se využívají především matematické modely, a to:
a) simulační modely – pomáhají finančnímu manažerovi sestavit plánované finanční výkazy v několika alternativách podle zadaných předpokladů. Jelikož jde o různé varianty, nevýhodou těchto modelů je, že neposkytují informace o optimální struktuře finančního plánu.
b) optimalizační modely – pomáhají manažerovi hledat nejlepší řešení při určitých předpokladech nebo vnějších omezeních. Známé jsou například Hamiltonův model (řeší optimalizaci portfolia), Longerův model (využívá se při investičních rozhodnutích ve vazbě na dividendovou politiku a emisi akcií), Sheltonův model, Francisciho model, Warrenův model, Carletův model …
