Diplomatické styky
Rámec přípustné diplomatické činnosti určují mezinárodní dokumenty. Mimo jiné z nich vyplývá, že každý stát má právo využívat možnosti diplomacie a vysílat či přijímat diplomatické zástupce. Toto právo se označuje jako aktivní a pasivní vyslanecké právo (lat. jus legationis).
Smlouvy se musí plnit
Spolužití národů v současném světe regulují všeobecně uznávaná, smluvně zakotvená pravidla mírových, vzájemně výhodných a dobrých sousedských vztahů mezi státy – subjekty mezinárodního práva. Tato pravidla vycházejí z hlavní zásady: Smlouvy se musí plnit (lat. Pacta sunt servanda).
Právní normy a akty v mezinárodním právu
Mezi hlavní pravidla upravující vztahy mezi státy patří:
- Platné normy mezinárodního práva a principy mezistátních styků (svrchovaná rovnost, přátelské styky a udržení míru),
- Charta OSN, stejně jako smlouvy, které z ní vycházejí,
- Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (1961), kterou doplňují a upravují další dokumenty,
- Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (1963),
- Dohoda o zvláštních misích (1969),
- Vídeňská úmluva o zastoupení států a jejich stycích s mezinárodními organizacemi univerzální povahy (1975),
- Všeobecná deklarace lidských práv (1948),
- Úmluva o právech dítěte (1959),
- Ústavy států.
Charta OSN
Charta OSN je základní dokument Organizace spojených národů. Byla podepsána v americkém městě San Francisco dne 26. června 1945. Vešla v platnost 24. října 1945 poté, co ji ratifikovala Čínská republika, Francie, Sovětský svaz, USA, Velká Británie a většina dalších zakládajících států.
Cílem OSN je udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, řešit mezinárodní problémy hospodářského, sociálního, kulturního či humanitárního charakteru, podporovat lidská práva a svobody bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství. Členem OSN se může stát jakýkoli mírumilovný stát, který přijme závazky obsažené v Chartě. O přijetí nového člena rozhoduje Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti.
Diplomatické právo
Diplomatické styky jsou kodifikovány diplomatickým právem, což je soubor smluvních a obyčejových právních norem upravujících postavení a činnost diplomatických zástupců. Vývoj diplomatického práva má sice hluboké historické kořeny, avšak až nedávno byl formulován v moderní podobě.
Úmluva o diplomatických stycích
Mezinárodní všeobecnou platnost diplomacie nakonec kodifikovala až v roce 1961 na Vídeňské konferenci OSN o diplomatických stycích a imunitách „Úmluva o diplomatických stycích“, kterou navrhla Komise mezinárodního práva. Byly vymezeny kromě tradičních funkcí poslání zastupitelských orgánů mezi vysílajícím a přijímajícím státem také vzájemný rozvoj hospodářských, kulturních a vědeckých styků.


























