Mezinárodní systémy řízení výroby: americký, japonský a evropský přístup

Při dnešním mezinárodním podnikání musí podnik přizpůsobit své nástroje podmínkám světového trhu a zároveň zpětně čerpat z mezinárodních zkušeností použitelné poznatky pro rozvoj vlastního řízení výroby.

Manažerské systémy se všude formovaly pod vlivem rozdílných podmínek, a proto se liší. Mezi typické manažerské druhy patří:

• a) americký management výroby – vyznačuje se individualismem, racionalitou a pragmatismem.
• b) japonský management výroby – je protikladem amerického, je korporátní, participační a partnerský.
• c) západoevropský management výroby – kombinace amerického a japonského s důrazem na sociální aspekty.

Japonsko

Japonský management výroby charakterizují následující skutečnosti:

• rozvinutý zpracovatelský průmysl a přitom chudé surovinové zdroje. Japonský management výroby se orientuje na strategii výroby především inteligentních výrobků vysoké kvality,
• mimořádná pozornost věnovaná zákazníkům,
• organizační a řídicí pružnost (autonomní vnitřní divize), která přináší tržní pružnost a dává příležitosti množství dalších vedoucích pracovníků rozvíjet své schopnosti a začít podnikat,
• společná koordinace, spojování výhod centralizace, např. poměrně vysoká míra centralizovaných zásahů státu (Ministerstvo zahraničního obchodu a průmyslu – MITI, jehož pokynům se japonské firmy většinou dobrovolně podřizují),
• metody neustálého sjednocování vůle všech pracovníků v podniku – ringi systém – široká účast na spolurozhodování, která se realizuje formou oběhu návrhu rozhodnutí ve všech odděleních, která se k dané otázce vztahují, až do dosažení sladěného stanoviska. Tato praxe je sice zdlouhavá a náročná, zjednodušuje však koordinaci následné realizace. Současně umožňuje využít moudrost celého kolektivu, stimuluje skupinovou spolupráci a poskytuje možnost seberealizace všem schopným pracovníkům. Jde o řízení zdola nahoru (Bottom Up Management), které na rozdíl od amerického řízení shora dolů (Top Down Management) začíná sběrem nápadů a končí konsenzem,
• systém trvalého pracovního poměru (lifetime employment) spojený s principem seniority,
• pětiúrovňový vzdělávací systém, který zahrnuje:
  1. školský systém,
  2. státní systém dalšího vzdělávání vedoucích pracovníků,
  3. vnitropodnikový systém přípravy manažerů i dalších zaměstnanců,
  4. vysílání vzdělávání prostřednictvím rozhlasu a televize (univerzity v éteru),
  5. systém sebevzdělávání,
• pružná a racionální adaptace světových poznatků vědy a techniky.

Charakteristika novodobých systémů řízení výroby:

Benchmarking

Metoda založená na porovnávání vlastních ukazatelů s konkurenty, případně s nejlepšími podniky v oboru, která umožňuje rychle získat nejlepší manažerská řešení prostřednictvím exkurzí a studia osvědčených poznatků z předních firem. Důležitý je výběr vhodného podniku pro komparativní analýzy, metoda získávání poznatků a jejich adaptace do řízení vlastní firmy.

Just In Time (JIT)

Optimální řízení výroby by mělo zajistit produkci bez zásob, bez chyb a bez ztráty zákazníků. JIT navazuje na systémy založené na plánování výroby (MRP systém). Podstatou JIT je vyrobit a dodat v přesně stanoveném čase požadované množství výrobků v požadované sortimentní struktuře, předem určené kvalitě, na stanovené místo určení, konkrétnímu zákazníkovi, za předem kalkulovanou cenu. Tím je zajištěna prosperita výrobce i spokojenost zákazníka. Jde o ucelený a zároveň flexibilní manažerský systém, který se soustředí na plánování celého logistického řetězce a nikoliv na operativní zásahy do výroby. Je to autoregulační řídicí systém. Základní principy a předpoklady konstrukce JIT jsou:

1. Synchronizace výrobního procesu (věcná i časová),
2. Propojení předvýrobních, výrobních, obslužných i povýrobních procesů,
3. Využití výpočetní techniky ve všech výrobních i řídicích činnostech,
4. Uplatnění modulové a buněčné organizace,
5. Integrace celého výrobního systému na bázi CIM či jeho novějších verzí,
6. Aplikace logistiky,
7. Syntéza hmotných, informačních a finančních toků.

Kanban

Japonská verze JIT – manažerský systém řízení v podstatě bez zásob a skladů, podle konkrétních požadavků zákazníka a hlavně přesně na čas. Zatímco v americkém systému je výroba „tlačena“ shora přes rozpis až na nejnižší jednotky (autokratický přístup, push strategie), japonský systém využívá participační princip – strategii tahu (pull). To znamená, že je vybudován tak, aby postupně vznikla hierarchie zdola nahoru až k přesnému a včas uspokojenému finálnímu poptávkovému požadavku. Vše se „vytahuje“ konečným odběratelem, takže se nevyrábí nadbytek, ale jen přesně tolik, kolik absorbuje finální produkce. Řízení je organizováno jako dvojitý, ale opačný tok, kde z výstupů zpět postupuje informační tok (fakticky pomocí kanbanů – kartiček na kontejnerech, krabicích, paletách apod., na kterých je označen obsah) a z jeho podnětu opačným směrem postupuje výrobní (materiálový) tok v dopravních dávkách až do výrobní finality. Jedná se o synchronizovaný proces bez neustálých operativních zásahů vedoucích pracovníků. Iniciativní podněty jsou realizovány průběžně v každé fázi autonomně s respektem k finálním komerčním potřebám poptávky. Nevýhodou je přesun mnoha dopravních a skladovacích nákladů z výrobců na dodavatele, subdodavatele a veřejný sektor, a také ekologické negativní dopady.

Kaizen

Manažerský systém založený na filozofii neustálých, malých, postupných zlepšení všude a ve všem. Je postaven na třech hlavních principech:

1. zdokonalovat pomocí vlastních zdrojů,
2. vycházet z vlastních možností a dispozic,
3. čerpat vlastní prostředky, náklady a jiné reality.

Obsahově je Kaizen charakterizován pěti „S“:

1. Systém ve všem,
2. Systémová organizace,
3. Systematické udržování čistoty, obsluha, údržba, bezpečnost,
4. Průběžná kontrola,
5. Okamžité odstraňování ztrát.

Výhodou tohoto systému je, že menší inovační změny vyžadují menší investice a představují nižší riziko neúspěchu.

Lean production

Výroba bez všeho nepotřebného (štíhlá výroba). Jde o razantní snížení prostoru, času, chyb i nákladů ve výrobě. Nejedná se pouze o samotnou výrobu, ale o celou firmu i její vnější infrastrukturu. Subsumuje v sobě poznatky CIM, JIT, Kaizen a TQM (Total Quality Management). Je maximálně orientována na zákazníka, úzce s ním i s dodavateli spolupracuje a komunikuje. Charakteristická je decentralizace, autonomnost výrobních jednotek, vysoká profesionalita pracovníků, vysoká kvalita, bezchybnost a spolehlivost, týmová práce, flexibilní výroba, dobře uspořádaný a přehledný informační systém a kvalitní management.

Expertní systémy (ES)

Manažerské systémy s podporou výpočetní techniky obsahují:

1. Bázi znalostí – soubor všeobecných znalostí z dané oblasti,
2. Bázi dat – aktuální informace o daném problému, získané z odpovědí uživatele,
3. Inferenční mechanismus – jádro expertního systému, které využívá bázi znalostí a dat k vytvoření aktuálního modelu problému a hledá řešení,
4. Vysvětlující systém – pomocné algoritmy, umožňující uživateli sledovat rozhodování, celý proces řešení a systém získávání znalostí.

Rozdělení expertních systémů:

• Podle obecnosti struktury:
  • problémově orientované – pouze pro určitou oblast,
  • prázdné – nezávislé na problému, bez báze znalostí,
  • všeobecné nástroje pro tvorbu prázdných ES,
  • hotové (uzavřené) aplikace ES.
• Podle charakteru řešených úkolů:
  • diagnostické – obsahují předem vytvořené variantní řešení a na základě porovnání s projevy vybírají nejvhodnější,
  • plánovací – vytvářejí nová řešení.

Další zahraniční systémy a nové trendy:

• Reengineering (přestavba procesů),
• Return on Quality (návrat ke kvalitě),
• Renginering (radikální obnova),
• Turnaround (opakování obratu),
• Budování tzv. dutých korporací, tj. firem, které prodávají výrobky pod svým jménem, ale nevyrábějí je samy. Například Nike, Benetton. Hlavní náplň práce těchto firem spočívá v návrhu, modelování a marketingu, přičemž vlastní výrobu zadávají externím firmám podle teritorií s největším odbytem, aby ušetřily na dopravě a skladování,
• Agile Manufacturing (agilní výroba) – zaměřená na rychlou rekonfiguraci výrobků, výrobních procesů, softwaru, zaměstnanců, organizační struktury a celého řízení výroby. Navazuje na štíhlou výrobu a zajišťuje úspěch i v nejistých a turbulentních podmínkách,
• Budování trvalých mezifiremních vazeb, společné vytváření produktů (Comakership), společné navrhování (Codesign).

Pružné výrobní systémy

Pružné výrobní systémy představují technologii, která umožňuje snižování nákladů na jednotku výroby a zvyšování kvality při současném zdokonaleném řízení a zajištění vyšších výnosů. Tyto systémy tvoří jeden nebo více počítačů, jejichž úkolem je přenos řídicích příkazů, příkazů k realizaci dopravy, kontrola aktivit na několika pracovištích i systém řízení materiálových toků. V současnosti jsou pružné výrobní systémy nejefektivnější výrobní systém zajišťující zvýšenou konkurenceschopnost v průmyslu.

V současné době rozlišujeme tři stupně pružné automatizace definované následovně:

• a) Pružná výrobní jednotka (Flexible Manufacturing Unit – FMU) – tvoří ji jeden stroj schopný pracovat částečně samostatně,
• b) Pružná výrobní buňka (Flexible Manufacturing Cell – FMC) – tvoří ji dva nebo více strojů. Všechny operace řídí počítač prostřednictvím přímého číselného řízení (DNC – Direct Numeric Control),
• c) Pružný výrobní systém (Flexible Manufacturing System – FMS) – sestává ze dvou nebo více pružných výrobních buněk propojených automatickým dopravním systémem. Celý systém řídí centrální počítač (DNC).

Základní charakteristiky pružných výrobních systémů:

• automatizovaný výrobní systém pro obrábění středně sériové výroby při minimálním čase nastavení,
• je tvořen řadou NC strojů propojených automatickým systémem manipulace s obrobky a nástroji,
• je řízen centrálním počítačem,
• automaticky vykonává tyto funkce: plánování výrobní činnosti, výběr dílčích programů, přepravu palet, automatické měření.

Aspekty pružnosti:

1. Schopnost systému přizpůsobit se změnám vyráběného sortimentu výrobků nebo jeho rozšíření,
2. Schopnost systému rozšířit počet typů vyráběných součástek,
3. Schopnost systému rychle reagovat na nové požadavky na vlastnosti výrobků nebo měnící se pracovní postupy.

Podle způsobu uplatnění těchto vlastností rozlišujeme následující úrovně pružných systémů:

1. Nepružná automatizovaná výroba – úzce specializovaná, vázaná na jeden výrobní program,
2. Automatizované stroje a zařízení – použitelná pouze při vysokých nákladech,
3. Automatizovaná řešení založená na pevném programu – program je zadáván pomocí vyměnitelných nosičů (NC stroje),
4. Automatizovaná řešení s možností volby několika programů – neřeší však optimalizační úlohy,
5. Automatizovaná řešení, která na základě zadaných údajů samostatně rozhodují o pracovních postupech, optimalizují je a kontrolují – řízená centrálním počítačem.

Skutečná pružnost výrobních systémů je dána počtem reálných změn (přestavování) strojů, náklady spojenými s těmito činnostmi a časem potřebným k uskutečnění nezbytné změny.

Hlavním cílem zavádění pružné automatizace je růst produktivity práce, zlepšení kvality výrobků, uvolnění pracovních sil a snížení fyzické zátěže či psychického vyčerpání, snížení nákladů, snížení rozpracovanosti výroby a zásob.

Konkrétní typy pružných výrobních systémů:

• CAD – Computer Aided Design – počítačem podporovaná konstrukce, zahrnující