Německá klasická filozofie a idealismus

Německý klasický idealismus, který se začal rozvíjet na konci 18. století, bývá považován za vrchol novověké filozofie. Osvícenské myšlenky pronikaly do politicky rozdrobeného a hospodářsky zaostalého Německa s jistým zpožděním, německý klasický idealismus však překročil hranice osvícenství v chápání rozumu tím, že zdůraznil jeho aktivní, tvořivou povahu, kterou začlenil do historického procesu.

Německá klasická filozofie a idealismus jsou spojovány s jmény KANT, FICHTE, SCHELLING a HEGEL. Představitelem materialismu v NKF je FEUERBACH (antropologický materialismus). Většinou šlo o vysokoškolské profesory, na jejichž přednášky přicházely i významné osobnosti veřejného života. První polovina 19. století bývá označována také jako zlatý věk německé kultury.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831)

Životopis

Georg Wilhelm Friedrich Hegel se narodil 27. srpna 1770 ve Stuttgartu v Německu. Byl německý filozof, představitel německé klasické filozofie. Autor systematické teorie dialektiky (Dialektika). Významně ovlivnil myšlení o státu.

Studoval na gymnáziu ve Stuttgartu, kde se seznámil s myšlenkami osvícenství a humanistického klasicismu, živo se zajímal také o dějepis, přičemž se zabýval historiky Thúkydidem a Tacitem. Později (1788) studoval filozofii a teologii na univerzitě v Tübungenu. Stýkal se zde s myšlenkami francouzské revoluce, které také aktivně propagoval v tzv. „politickém klubu“. Do tohoto klubu mimo jiné patřily debaty o potřebě nového mravního vyššího řádu v Evropě. Po studiích pracoval jako domácí učitel, později získal místo profesora na univerzitě v Berlíně. Jeho přednášky byly hojně navštěvované a sám byl mezi studenty oblíbený. Zemřel 14. listopadu 1831 v Berlíně na choleru, kterou ho nakazila jeho manželka. Ironií osudu je fakt, že jeho žena se vyléčila, on však nikoli.

Hegelova filozofie

Georg Wilhelm Friedrich Hegel byl velmi ovlivněn Immanuelem Kantem, což je patrné v jeho filozofii. Neztotožňuje se však s Kantem ve všech bodech.

Vysvětlil celý přírodní, historický a duchovní svět jako proces, tj. jako něco, co je v neustálém pohybu, ve změně a vývoji, a zároveň se pokusil dokázat vnitřní souvislost v tomto pohybu a vývoji.

Hegel vypracoval ucelenou dialektickou metodu, umožňující pochopit chod dějin, kterou však aplikoval především na vývoj idejí, myšlení a poznání – jeho dialektika má proto idealistický charakter. Vymezil základní kategorie dialektiky a stanovil její tři obecné zákony: zákon přechodu kvantity v kvalitu, zákon vzájemného pronikání a střetávání protikladů a zákon negace. Vývoj idey tedy postupuje od nižších forem k vyšším v důsledku přechodu kvantitativních změn v změny kvalitativní, přičemž zdrojem vývoje jsou rozpory. Tento vývoj se odráží i v reálném světě.

Skutečnost podle Hegela

Skutečnost je podle Hegela vytvářena naším vědomím. Celá skutečnost je vědomím a ve vědomí se i vyvíjí. Skutečnost tedy vychází z jediného principu – z věčné absolutní ideje, která se neustále vyvíjí a ze sebe tvoří další věci a jevy. Jinými slovy, veškeré bytí (duchovní či přírodní) je stupněm vývoje ducha. Hegel je absolutní idealista, protože je přesvědčen o skutečnosti, že bytí a myšlení jsou jedno a totéž. Bytí se přitom vyvíjí přes protiklady ve smyslu vzorce „téze – antitéza – syntéza“.

Hegel rozlišuje lidského ducha a božského ducha, které se později nevyhnutelně musí sloučit. Lidského ducha považuje Hegel za obraz božského ducha.

Hegel chápe Boha jako Boha, který se neustále vyvíjí – jako absolutní ideu (nejde o křesťanské pojetí Boha).

Hegelův filozofický systém tvrdí, že každý dokáže poznat podstatu světa, potřebuje jen správně uvažovat bez chybných úsudků. Protiklady je třeba chápat jako bránu, respektive přechod na vyšší stadium poznání. Podle Hegela je nezbytné znát dějiny. Dějiny jsou vlastně jisté události, které nelze chápat izolovaně, ale v rámci řetězce myšlenek, jež dějiny tvoří. Teprve dějiny nás naučí, která myšlenka byla správná či nesprávná, který úkon nezbytný či zbytečný.

Mezi nejvýznamnější díla G. W. F. Hegela patří:

Fenomenologie ducha – nejvýznamnější Hegelovo dílo, které se zabývá vysvětlením jeho filozofického systému a jeho fungování. Dočteme se v něm také o systému dějin.
Logika – v tomto díle se zabývá prvním stádiem vývoje ducha.
Filozofie přírody – v tomto díle se Hegel věnuje především antitéze, tedy druhému stádiu vývoje ducha.

Filozofie bytí

Hegel se nevěnoval pouze filozofii bytí. Už jako student byl činný v politickém klubu a zastával myšlenky francouzské revoluce. Své politické názory prezentoval ve svém díle „Zkoumání základů politické ekonomie“.

Významně ovlivnil myšlení o státu. Jeho definice státu vychází z teorie politiky založené na právech: podle Hegela je stát uskutečněním mravní ideje.

Hegel nechápe stát jako čistě instrumentální entitu, vytvořenou praktickým lidským rozumem za účelem podpory individuálních cílů, ačkoli stát obsahuje prvky „subjektivní svobody“.

Stát je nadřazen rodině i občanské společnosti. Při koncipování státu Hegel zdůrazňuje roli vůle.

Existence státu má podle Hegela především zajistit svobody jednotlivců, přičemž státem rozumí zejména politicky organizovanou společnost a je proti násilným zásahům státu.

Fenomenologie ducha

Hegelova Filozofie Ducha vychází z předpokladu, že dějiny probíhají nevyhnutelně, nikoliv náhodně, a jsou vývojem ducha. Tuto problematiku rozpracovává ve Fenomenologii Ducha – svém prvním velkém díle, které vydal v roce 1806. Fenomenologie, jak ji chápal Hegel, je nauka o tom, jak se nám věci jeví. Duch se zjevuje v dějinách (Duch není Bůh). Ducha poznáváme tak, jak se zjevuje našim myslím, tedy tak, jak se zjevuje Duchu samému sobě. Duch poznává sám sebe v průběhu dějin. Začíná jednoduchou formou vědomí, která se však v dějinách ukáže jako nedostatečná, proto se změní na jinou, a ta zase na další, až dojde k absolutnímu poznání. Vývoj vědomí je nezbytný a cílem není poznat, jak se nám svět jeví, ale poznat svět o sobě, skutečnost samu (v tom se liší od Kanta).

Nezákladnější formou vědomí je smyslová jistota – subjekt zaznamenává data přijatá smysly a má jistotu určitého „toho“, „zde“ a „nyní“. Takové poznání však je neměnné a bez univerzálních pojmů. Tato forma tedy sice představuje čisté poznání, ale je neadekvátní, proto je nezbytné nalézt univerzální pojem. Člověk nemůže jen pasivně přijímat, musí své poznatky také uspořádat, dát je do souvislostí a sjednotit. Druhý stupeň proto představuje vjem, kdy vědomí klasifikuje objekty s ohledem na jejich univerzální platnost, avšak i toto se ukáže jako nedostatečné, a tak vzniká třetí stupeň – rozvažování. To je stupeň, kdy vědomí ukládá realitě své vlastní zákony (Newtonovy zákony). Vědomí konstruuje termíny jako „hmotnost“, „síla“, které jsou neviditelné – v zásadě se snaží poznat sebe samé, reflektovat sebe samé, porozumět svým výtvorům.

Ve druhé části Fenomenologie Ducha Hegel pokračuje – po první části nazvané „Vědomí“ přichází část druhá „Sebevědomí“. Sebevědomí je takové povahy, že nemůže existovat samostatně, v izolaci, ale potřebuje nějaký kontrast, vůči kterému by se mohlo vymezit. Vymezuje se vůči vnějšímu světu a mezi sebevědomím a vnějškem panuje vztah láska – nenávist. Sebevědomí hledá pravdu a tu lze podle Hegela získat prací a přeměnou světa – sebevědomí si musí svět přivlastnit, aby jej mohlo poznat. Bez sociálních vztahů není člověk schopen sebevědomí. Sebevědomí potřebuje uznání a poznání, proto se snaží zničit jiné sebevědomí – vztah dvou sebevědomí je tedy neustálý boj, kdy jedno je vítězem, druhé poraženým, a tak vzniká vládce a ovládaný, jedno nezávislé, druhé závislé. Vzniká vztah pán – otrok, kde však pán nemůže své sebevědomí plně rozvinout, zatímco otrok v práci poznává, že má svého ducha, tvořivého ducha, kterého přetváří ke svému obrazu, a tak sebe sama poznává. Duch otroka se tak zhmotňuje, objektivizuje. Pokud se však předmět tvorby stal majetkem někoho jiného, ztratil otrok svou zobjektivizovanou esenci, do které vkládá to nejlepší ze sebe samého (tímto momentem se inspiroval Marx – kapitalismus odcizuje dělníka sobě samému a proto je nutná beztřídní společnost).

Předpokladem svobody je svobodný Duch, svoboda je řízena rozumem a cokoli, co je překážkou rozumu, je zároveň omezením svobody ducha. Duch vše kontroluje, zda je racionálně uspořádáno. Hegel tvrdí, že lidské mysli jsou propojeny, protože sdílejí univerzální rozum, jsou aspektem ducha samotného. Největší překážkou racionálního uspořádání světa je, že individua si neuvědomují, že jejich mysli jsou součástí tohoto univerzálního ducha. Pokud mají být lidé svobodní, musí si uvědomovat racionální, tedy univerzální povahu svého intelektu, a právě toto vědomí je absolutním poznáním. Hegel se tak představuje jako absolutní idealista. Naše vědomí je to, co konstiuje poslední realitu – ideu – poslední skutečností proto není hmota, ale Duch.

Duch konstruuje skutečnost

Duch konstruuje skutečnost, proto jej lze poznat absolutně. Absolutní poznání dosahujeme, když duch zjistí, že to, co se snaží poznat, je on sám. (Duch konstituuje skutečnost od počátku, ale zprvu ji považuje za něco nepřátelského, sobě protikladného, nezávislého, cizího). Teprve když duch procitne a zjistí, že skutečnost je jeho výtvorem, pak poznává skutečnost přímo a bezprostředně jako sebe sama.

Citat: „Cíl je souhrn prostředků vynaložených k jeho dosažení.“