Niccolò Machiavelli
Niccolò Machiavelli (Niccolò Macchiavelli) (* 3. 5. 1469 – † 21. 6. 1527) byl italský renesanční politik, prozaik, básník, dramatik, historik a vojenský teoretik. Niccolò Machiavelli se narodil v roce 1469 ve Florencii jako druhý syn právníka Bernarda di Niccolò Machiavelliho. Jeho mládí je poměrně nejasné, do historie vstoupil až v roce 1498, kdy se stal předsedou a sekretářem tzv. Rady desáté – orgánu Florentské republiky, pověřeného diplomatickými a vojenskými úkoly. Ačkoliv neměl skutečné pravomoci, během čtrnáctiletého výkonu této funkce měl možnost dobře se seznámit s politikou tehdejších italských státníků a sledovat, jak vládci prosazují svoji moc.
Machiavelliho politická kariéra skončila v roce 1512 po návratu rodu Medici k moci. Ti odstranili republikánský režim, Machiavelli byl obviněn z příprav spiknutí a po propuštění z vězení byl vyhnán z Florencie. Zbytek života žil v ústraní na svém sídle u San Cassiano a úplně se věnoval literatuře. Svých politických ambicí se sice nevzdal, avšak ty již nedošly naplnění ani v roce 1527, kdy byla opět ve Florencii obnovena republika.
Machiavelli byl zakladatelem moderní historiografie. Ve svém hlavním historickém díle Florentské letopisy zovšeobecnil historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost. Vytvořil teorii silného státu nezávislého na církvi. Vycházel ze vzoru římské republiky (Vládci a státy) a ze zkušeností florentské republiky a rozdrobené Itálie na přelomu 15. a 16. století. Předpokládal, že společnost nepodléhá Boží vůli, přirozeným zákonům ani touze lidí po blahobytu, lid však neumí své zájmy uplatňovat, proto je nezbytný silný stát s obratným panovníkem v čele (Vladař – 1513).
Jako politik objevil Machiavelli autonomii politické morálky, nezávislé na etice a náboženství. Úspěch státu je pro něj prvořadý, k dosažení politických cílů lze použít jakékoliv prostředky. Je po něm pojmenován i machiavellismus (který však vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho učení), zjednodušeně politická zásada „účel světí prostředky“, kdy se ve jménu „velkých cílů“ přehlížejí morální, právní a jiné principy a používají se jakékoliv prostředky podle situace.
Díla Niccola Machiavelliho
Historická díla
- 1506/1509 – Rozhovory o prvních deseti knihách Tita Livia
- 1521 – O vojenském umění
- 1521/1525 – Dějiny Florencie
Komedie
- 1520 – Mandragora
- Clízie
Ostatní díla
- 1499 – Discorso sopra le cose di Pisa
- 1502 – Del modo di trattare i popoli della Valdichiana ribellati
- 1502 – Del modo tenuto dal duca Valentino nell’ammazzare Vitellozzo Vitelli, Oliverotto da Fermo, etc. (Popis metod použitých místodržitelem Valentinem při zavraždění Vitellozzo Vitelliho, Oliverotta da Fermo a dalších)
- 1502 – Discorso sopra la provisione del danaro
- 1506 – Decennale primo
- 1508/1512 – Ritratti delle cose dell’Alemagna
- 1509 – Decennale secondo
- 1510 – Ritratti delle cose di Francia
- 1513 – Vladař (vydáno posmrtně roku 1532)
- 1515 – Belfagor arcidiavolo, román
- 1520 – Discorso sopra il riformare lo stato di Firenze
- 1520 – Sommario delle cose della città di Lucca
- 1525 – Frammenti storici
Vladař
Dílo Vladař Niccola Machiavelliho je věnováno osobě panovníka. Předkládá charakteristiku ideálního panovníka, jeho vlastností a způsoby vlády. Vychází z předpokladu, že každý člověk je mocichtivý a hříšný. Prostřednictvím Vladaře se Machiavelli snaží dát Lorenzu Medicejskému sílu a znalosti, jimiž by ovládl a sjednotil celé Itálie. Tento spis je vlastně jakousi učebnicí o fungování moci. Dnes v něm však můžeme najít také rady, jak by se měl člověk chovat, aby byl úspěšný.
Patnáctá kapitola O lidských vlastnostech, které přinášejí chválu nebo hanbu
„Mnozí si vytvořili představu republik a panství, jaké nikdo nikdy ve skutečnosti neviděl a nepoznal. Mezi skutečným způsobem života a tím náležitým je totiž tak veliký rozdíl, že kdo kvůli náležitému životu opustí skutečný, jde spíše ke své záhubě než ke spáse. Vyznavač dobra musí mezi mnoha zly nutně padnout. Pokud se chce proto vladař udržet, musí se naučit schopnosti nebýt dobrý a kromě toho musí ovládnout umění tuto schopnost uplatňovat, nebo neuplatňovat, jak to okolnosti vyžadují. Proto nebudu hovořit o ideálních vlastnostech vladaře, ale o skutečných, jakými jsou v řeči označováni na svou chválu nebo hanbu všichni lidé, a vladaři zvláště, neboť ti mají nejvyšší postavení. Tak někoho považují za štědrého, jiného za lakomce, jednoho za dobrouka, druhého za hrabivce, tohoto za krutého, toho za soucitného, jednoho za věrolomného, druhého za věrného, někoho za zženštilého a malodušného, jiného za neohroženého a odvážného, toho za lidského, toho zase za namyšleného, proti chlípnému je cudný, přímého prefíkaný, nepřístupného přístupný, vážného lehkomyslný, zbožného bezbožný a tak dále.
Určitě mi každý řekne, že není chvalitebnější než vladař, který by měl ze zmíněných vlastností všechny dobré. Životní okolnosti však člověku neumožňují shromáždit v sobě všechny dobré vlastnosti a držet se jich. Vladař musí být proto natolik obezřetný, aby se uměl vyvarovat hanebných cností, které by ho připravily o stát, a aby se měl podle možností na pozoru i před ostatními. Ty mu však lze v nezbytném případě odpustit. Ať však neváhá dopouštět se hanebných nectností, bez nichž by sotva dokázal zachránit stát. Pokud totiž vše dobře zvážíme, některé skutky mohou vypadat jako ctnostné, přesto mohou přivést ke zkázě, jiné zase jako nectnostné a přitom vladařům přinášejí bezpečí a blahobyt.“
Analýza díla
Autor zde nehovoří o ideálních vlastnostech vladaře, ale o skutečných vlastnostech. Vladař musí být natolik obezřetný, aby se uměl vyvarovat hanebných cností, které by ho připravily o stát. Dobrý vladař nesmí být štědrý, ba musí být až lakomý a před lidem nesmí vzbuzovat dojem člověka žijícího v přepychu. Nejlepší vládce je takový, který i za válek nezvyšuje daně, ale válku vede z úspor z minulých let nebo z válečné kořisti; k tomu Machiavelli dodává, že „dávat z cizího neubírá na tvé pověsti, naopak, přidává; dávat ze svého, to ti jedině škodí.“
Každý vladař si má přát, aby ho lidé považovali spíše za soucitného než za krutého. Nový vladař však většinou nemá jinou možnost než si vynutit respekt, než být krutým. Vyvstává tedy otázka, co je lepší – budit lásku, nebo strach. Nejlepší je obojí, ideální vladař musí být milován a zároveň vzbuzovat respekt a autoritu.
Správný vladař má vzbuzovat respekt, nesmí však být nenáviděn a pohrdán. To dosáhne, pokud bude dodržovat pravidlo, že lidem nesmí sahat na majetek a čest, protože jinak se bouří. Do čela povstání se dostávají spiklenci. Pokud je vladař milován lidem, povstání nenalézá odezvu a spiklenci se musí bát nejen trestu od vladaře, ale i hněvu lidí. Vladař by však měl pověřovat trestáním jiné a sám by se měl omezit jen na udělování milostí.
Velký vladař se stává velkým díky svým vítězstvím nad nepřáteli, a tak mnozí soudí, že vladař, jakmile nastane příležitost, má vůči svým nepřátelům podnikat kroky. Machiavelli tvrdí, že správnost tohoto kroku závisí na konkrétních situacích, ale ne vždy je vhodné mít nepřátele na každé straně. Každé knížectví má pevnosti, které slouží k obraně proti nepřátelům. Když však nový vladař nastoupí na trůn, lid jej zprvu vnímá jako nepřítele a on by mohl pevnosti využít. Pokud chce mít vladař náležitou vážnost, získá ji nejlepšími činy a dobrým příkladem. Dále se musí vladař přidat k nějakému názoru, protože správný vladař musí být někomu přítelem a někomu nepřítelem, protože pokud to neudělá, lid získá pocit nejistoty. Přátelé (spojenci) by měli být slabší než on, neboť v případě vítězství by se mohl stát jejich zajatcem.
Závěr
Machiavelli se tímto dílem snaží vysvětlit fungování moci. Její fungování pak očišťuje od náboženských a mravních hodnot, protože dochází k závěru, že moc se řídí pouze logikou. Můžeme se pokoušet toto Machiavelliho dílo odsoudit jako nemorální, ale jeho logický a analytický přístup je zcela nezbytný. Podobný přístup, jaký Machiavelli popisuje ve svém díle, se dnes objevuje i v oblasti public relations a marketingu a nikdo jej nepovažuje za nemorální. Protože je dnes více než jasné, že to tak musí být. Stejně jako bylo Machiavelli jasné, že vladař musí být v první řadě silný, až poté přicházejí na řadu jeho ctnosti.
Poselství do praxe manažera
„Základní lidskou slabinou je, že člověk nepředvídá bouři, když je hezké počasí.“ Proto pokud chce být manažer, ale i člověk obecně úspěšný, nesmí zapomínat na možná rizika i v čase blahobytu, kdy se daří obchodům a jeho činnost prosperuje. Vždy musí počítat s neočekávanými událostmi a připravit se na ně dopředu.
