Niccolò Machiavelli
Niccolò Machiavelli (Niccolò Macchiavelli) (* 3. 5. 1469 – † 21. 6. 1527) byl italský renesanční politik, prozaik, básník, dramatik, historik a vojenský teoretik. Niccolò Machiavelli se narodil roku 1469 ve Florencii jako druhý syn právníka Bernarda di Niccolò Machiavelliho. Jeho mládí je poměrně nejasné, do historie se zapsal až v roce 1498, kdy se stal předsedou a sekretářem tzv. Rady desáté – orgánu Florentské republiky, pověřeného diplomatickými a vojenskými úkoly. Ačkoliv neměl skutečné pravomoci, měl během čtrnáctiletého výkonu této funkce možnost dobře poznat politiku tehdejších italských státníků a sledovat, jak vládci prosazují svou moc.
Machiavelliho politická kariéra skončila v roce 1512, po návratu rodu Medici k moci. Ti odstranili republikánské zřízení, Machiavelli byl obviněn z příprav spiknutí a po propuštění z vězení byl vyhnán z Florencie. Zbytek života žil v ústraní na svém sídle u San Cassiano a plně se věnoval literatuře. Svých politických ambicí sice nezanechal, ale ty se již nenaplnily ani v roce 1527, kdy byla znovu ve Florencii obnovena republika.
Machiavelli byl zakladatelem moderní historiografie. Ve svém hlavním historickém díle Florentské letopisy obecně shrnul historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost. Vytvořil teorii silného státu nezávislého na církvi. Vycházel ze vzoru římské republiky (vlády a státy) a ze zkušeností florentské republiky a rozdrobené Itálie na přelomu 15. a 16. století. Předpokládal, že společnost nepodléhá boží vůli, přirozeným zákonům ani touze lidí po blahobytu, avšak lidé nejsou schopni uplatnit své zájmy, a proto je nutný silný stát s obratným panovníkem v čele (Vladař – 1513).
Jako politik objevil Machiavelli autonomii politické morálky, nezávislé na etice a náboženství. Úspěch státu je pro něj prvořadý, k dosažení politických cílů mohou být použity jakékoliv prostředky. Podle jeho jména je nazván i machiavelismus (který však vznikl nepřesnou interpretací Machiavelliho učení), zjednodušeně politická zásada „účel světí prostředky“, kde se ve jménu „velkých cílů“ přehlížejí morální, právní a jiné principy a využívají se jakékoliv prostředky podle situace.
Díla Niccola Machiavelliho
Historická díla
- 1506/1509 – Rozhovory o prvních deseti knihách Tita Livia
- 1521 – O vojenském umění
- 1521/1525 – Dějiny Florencie
Komedie
- 1520 – Mandragora
- Clízia
Ostatní díla
- 1499 – Discorso sopra le cose di Pisa
- 1502 – Del modo di trattare i popoli della Valdichiana ribellati
- 1502 – Del modo tenuto dal duca Valentino nell’ammazzare Vitellozzo Vitelli, Oliverotto da Fermo, etc. (Popis metod použitých místodržitelem Valentinou při zavraždění Vitellozzo Vitelliho, Oliverotta da Fermo atd.)
- 1502 – Discorso sopra la provisione del danaro
- 1506 – Decennale primo
- 1508/1512 – Ritratti delle cose dell’Alemagna
- 1509 – Decennale secondo
- 1510 – Ritratti delle cose di Francia
- 1513 – Vladař (vydáno posmrtně roku 1532)
- 1515 – Belfagor arcidiavolo, román
- 1520 – Discorso sopra il riformare lo stato di Firenze
- 1520 – Sommario delle cose della città di Lucca
- 1525 – Frammenti storici
Vladař
Dílo Vladař Niccola Machiavelliho je věnováno osobě panovníka. Předkládá charakteristiku ideálního panovníka, jeho vlastností a způsobů vládnutí. Vychází z postoje, že každý člověk je mocichtivý a hříšný. Prostřednictvím Vladaře se snaží Machiavelli dodat Lorenzovi Medicejskému sílu a vědomosti, kterými by ovládl a sjednotil celé Itálie. Tento spis je vlastně jakýmsi manuálem o fungování moci. Dnes v něm však můžeme nalézt i návody, jak by se měl člověk chovat, aby dosáhl úspěchu.
Patnáctá kapitola O lidských vlastnostech, které přinášejí pochvalu nebo hanbu
„Mnozí si vytvořili představu republik a vladařství, jaké nikdo nikdy ve skutečnosti neviděl a nepoznal. Mezi skutečným způsobem života a tím správným je totiž tak velký rozdíl, že ten, kdo kvůli správnému životu opustí skutečný, jde spíše za svou zkázou než za spásou. Přívrženec dobra musí mezi mnoha zlými nevyhnutelně padnout. Chce-li se proto vladař udržet, musí se naučit schopnosti nebýt dobrý a kromě toho se musí naučit umět tuto schopnost uplatňovat nebo neuplatňovat, jak si to okolnosti vyžadují. Proto nebudu mluvit o ideálních vlastnostech vladaře, ale o skutečných, jakými jsou řečmi označováni na svou pochvalu nebo hanbu všichni lidé, a vladaři zvláště, neboť ti mají nejvyšší postavení. Tak některého pokládají za štědrého, jiného za lakomce, jednoho za dobrodince, druhého za hrabivce, toho za krutého, toho za soucitného, jednoho za věrolomného, druhého za věrného, někoho za zženštilého a malodušného, jiného za nebojácného a odvážného, toho za lidského, toho zase za namyšleného, proti chlípnému je cudný, přímého mazaný, nepřístupného přístupný, vážného lehkomyslný, zbožného bezbožník a tak dále.
Určitě mi každý řekne, že není chvályhodnějšího než vladaře, který by měl ze zmíněných vlastností všechny dobré. Životní okolnosti však člověku nedovolují soustředit v sobě všechny dobré vlastnosti a držet se jich. Vladař musí být proto natolik obezřetný, aby se dokázal vyvarovat takových hanebných neřestí, které by ho připravily o stát, a aby se uměl mít podle možností na pozoru i před ostatními. Ty mu však lze v nezbytném případě odpustit. Nechť však neváhá dopouštět se takových hanebných neřestí, bez nichž by sotva dokázal zachránit stát. Pokud totiž všechno dobře zvážíme, některé skutky mohou vypadat jako ctnostné, a přitom mohou přivést ke zkáze, jiné zase jako neřestné, a přitom vladaři přinášejí bezpečnost a blahobyt.“
Analýza díla
Autor zde nehovoří o ideálních vlastnostech vladaře, ale o skutečných vlastnostech. Vladař musí být natolik obezřetný, aby se dokázal vyvarovat takových hanebných ctností, které by ho připravily o stát. Dobrý vladař nesmí být štědrý, ba musí být až skoupý a před lidem nesmí vyvolávat dojem člověka žijícího v přepychu. Nejlepší vládce je takový, který i v dobách válek nezvyšuje daně, ale válku vede z úspor minulých let nebo z válečné kořisti, k čemuž Machiavelli dodává, že „dávat z cizího neubírá na tvé pověsti, naopak přidává: dávat ze svého, to ti jedině škodí.“
Každý vladař by si měl přát, aby ho lid spíše považoval za soucitného než za krutého. Nový vladař však většinou nemá jinou možnost, než si vynutit respekt tím, že bude krutý. Vystupuje tedy otázka, co je lepší – budit lásku, nebo strach. Nejlepší je mít obojí, ideální vládce musí být milován, ale zároveň musí vzbuzovat respekt a autoritu.
Správný vladař má vzbuzovat respekt, ale neměl by být nenáviděn a opovrhován. Toho dosáhne, pokud bude dbát na to, aby lidem nesahal na majetek a čest, jinak by se bouřili. Do čela povstání se dostávají spiklenci. Je-li vladař milovaný lidem, povstání nenachází odezvu a spiklenci se musí bát nejen trestu vladařova, ale i hněvu lidí. Vladař by však měl trestání pověřit jiné a sám by se měl omezit jen na udělování milostí.
Velký vladař se stává velkým díky svým vítězstvím nad nepřáteli, a proto mnozí soudí, že vladař by měl, jakmile se naskytne příležitost, svým nepřátelům čelit. Machiavelli tvrdí, že správnost tohoto kroku závisí na konkrétních situacích, ale není vždy doporučeno mít nepřátele na každé straně. Každé knížectví má pevnosti, které slouží k obraně proti nepřátelům. Když se však nový vladař ujme vlády, lid ho ze začátku vnímá jako nepřítele, proto by mohl pevnosti využít. Chce-li mít vladař patřičnou vážnost, nejlépe si ji získá velkými činy a dobrým příkladem. Dále se musí vladař přidat k nějakému stanovisku, protože správný vladař musí být někomu přítelem a někomu nepřítelem, protože nedělání tak může u lidí vyvolat pocit nejistoty. Přátelé (spojenci) by měli být slabší než on, protože jinak by se mohl v případě vítězství stát jejich vazalem.
