Novověká filozofie
Novověká filozofie vychází z renesančního myšlení. Ovlivnilo ji více činitelů, především však přechod evropských zemí od feudalismu k buržoazii (toto období je obdobím raně buržoazních revolucí v Nizozemsku, Anglii) spojený s novým postavením člověka jako občana a jeho práv, s novým pojetím státu, stejně jako s potřebou nové vědy osvobozené od teologie. Dalším výrazným činitelem byl tedy rozvoj novověké vědy (zejména přírodních věd) a jejích metod.
Filozofové a vědci zkoumají přírodu, zákonitosti hmotného světa a tyto poznatky využívají pro praktické účely. Do popředí filozofie se dostává problematika vědeckého poznání, hledání spolehlivých základů vědy. Klíčovou disciplínou novověké filozofie se stává teorie poznání, vzhledem k čemuž se vývoj novověké filozofie zpočátku jeví jako spor mezi empirismem a racionalismem. Empirismus preferuje zkušenostní (empirická) východiska vědeckého poznání, původ nachází v smyslových pocitech a vjemech. Hlavními představiteli byli: Bacon, Locke, Berkeley, Hume. Racionalismus nachází jediné spolehlivé východisko poznání v jistotách rozumu (ratio). Hlavní představitelé: Descartes, Spinoza, Leibniz.
Baruch Spinoza – životopis
Baruch Spinoza se narodil 24. listopadu 1632 v Amsterdamu v židovské obchodnické rodině španělsko-portugalského původu. Vzdělával se jako rabín, avšak již během studií zaujal kritický postoj k náboženským dogmatům a za své názory byl vyloučen z amsterdamské náboženské obce, byl proklínán a obviněn z kacířství. Byl vykázán z Amsterdamu. V roce 1672 obdržel nabídku vyučovat na univerzitě, kterou však odmítl. Jeho spisy za jeho života nebyly vydány. Aby si zachoval materiální a duchovní nezávislost, vydělával si broušením čoček, což však zhoršilo jeho plicní nemoc, a na následky této nemoci zemřel ve věku 44 let.
Monismus
Ve svém chápání substance dospěl k monistickému stanovisku: základem všeho je jedna substance – příroda, která je nekonečná, jednoduchá a nedělitelná, nevznikla žádným vnějším zásahem a pro svůj pohyb nepotřebuje žádnou vnější příčinu. Sama je příčinou sama sebe (causa sui). Tato substance je nekonečná, má nekonečné množství podstatných vlastností – atributů, přičemž člověk poznává pouze dvě vlastnosti: myšlení (idea) a rozprostřenost (těleso). Synonymem přírody je u něho Bůh (je panteistou). Tato substance se projevuje v našem světě prostřednictvím módů (modus – způsob projevování substance bytí).
Poznání
Spinoza je striktním zastáncem racionalismu. Za východisko poznání pokládá ideje, které jsou nám dány tzv. racionální intuicí, tedy ne „vrozené ideje“. Racionální intuice se opírá o „vyšší rozum“, tzv. „intellectus“, který přesahuje běžné „ratio“. Racionální intuicí údajně uchopujeme základní pravdy (např. matematické axiomy). V konkrétním procesu poznání tak pracujeme se zkušeností, která shromažďuje materiál poznání, stejně jako s vyššími – racionálními a intelektuálními – postupy. Tyto jsou dominantní, a proto hlavní metodou poznání je dedukce. Pravdu zdůvodňujeme nadempiricky, tj. vyvozujeme ji z východisek, která jsou našemu rozumu jasná a zřejmá. Ideál deduktivní (matematické) vědy chtěl Spinoza aplikovat i ve filozofii. Usiloval o její budování „na způsob geometrie“. Vycházejíc ze základních axiomů, definic a elementárních vět či výroků, vyvozuje a dokazuje další, které podle potřeby objasňuje doplňujícími poznámkami. Touto metodou vybudoval i své hlavní dílo Etika.
Etika
Spinozova Etika je velmi pozoruhodným spisem, který se vymyká tehdejšímu standardu. Už formou, jakou je psána. Spinoza píše o tak složité tématice, jakou je etika, čistě racionalistickou formou.
Samotná kniha má pět částí:
- Bohu,
- přírodě a původu mysli,
- přírodě a původu afektů,
- lidské nesvobodě neboli síle afektů,
- moci rozumu neboli o lidské svobodě.
Přesnost rozumu
Jeho záměrem bylo co nejvíce se přiblížit přesnosti rozumu. Proto se kniha neskládá z rozsáhlých kapitol věnovaných jednotlivým tématům. Nejprve je uvedeno určité tvrzení, následně následuje důkaz a případně nějaká poznámka či důsledek tvrzení. Spinoza takto vysvětluje své myšlenky. V každé z pěti kapitol jsou uvedeny definice – Spinoza vysvětluje, co si představuje pod jednotlivými pojmy, se kterými dále v textu pracuje. Záměrem je vysvětlení nejrůznějších filozofových myšlenek a zároveň si je autor jakoby ospravedlňuje. Snaží se své myšlenky vysvětlit co nejsrozumitelněji, nejracionálněji. Protože právě rozum byl u Spinozy tou hlavní silou, která vládne, nebo by alespoň měla, světu.
Pravdivé poznání
Cílem Spinozovy filozofie je pravdivé poznání za účelem dosažení nejvyššího dobra a svobody. Zdůrazňuje, že nejvyšším dobrem a aktivitou člověka je poznání. Jeho etika nevede k Bohu, ale také směřuje do praxe. Pravdivé poznání se má projevit v chování orientovaném na jednání člověka vůči sobě samému i vůči ostatním lidem. Ideálním cílem jeho etiky je jednotné jednání všech lidí na základě jednotného rozumového poznání, které se také projevuje ve společenském životě, ve státě jako láska bližnímu. Praktický rozum má u Spinozy přednost před teoretickým. Tento jev je u něj však přechodný.
Smysly
Uvádí, že v poznání jsou smysly nevyhnutelné a dokonce potřebné, stejně tak v jednání je potřebná afektovost. Je nutné s tím v teorii morálního jednání počítat, nikoliv to obcházet či se nad to povyšovat. Jsou součástí lidské bytosti, nižší formou rozumu. Nemá proto význam zatracovat člověka pro jeho „hriešnou“ žádostivost. Spinozova etika nezná pojem hříchu, a tím méně dědičného, který je spojen s představou osobního a trestajícího Boha. Člověk není dobrý nebo zlý sám o sobě, ale pouze v mysli, podle jeho hodnocení, které se mění. V Spinozově Bohu není ani dobro, ani zlo, a přesto není objektivně ani v člověku.
Substance
Spinozova myšlenka substance vidí vlastně Boha v přírodě, a tomu říká substance. Je to něco existujícího samo o sobě, je to nekonečné a soběstačné. Několikrát v knize tuto svou myšlenku zmiňuje. Bůh je jednotný, nedělitelný a nezávislý. Bůh zde není jako ozdoba či nejvyšší nedotknutelná idea. Tím, že Boha stotožňuje s přírodou, vlastně ho přibližuje člověku. Nejde už o myšlenku církve nebo o lidskou představu, jak Boha vidíme, kde ho můžeme poznat. Spinoza tvrdí, že Bůh je všude kolem nás, že ho vidíme v přírodě. Tato jeho koncepce je panteistická, ale vzhledem k tomu, že jde o splynutí Boha s přírodou bez rozlišení, jedná se o naturalistický panteismus.
Spinozovy atributy
Další zajímavou myšlenkou jsou Spinozovy atributy. Jsou to vlastně nejpodstatnější a neoddělitelné vlastnosti substance. Určitým způsobem diferencují substance, a to v ní samé. Prostřednictvím nich se dá přejít od Spinozovy jednoty k mnohosti. Absolutní substance má nekonečně mnoho atributů, podstatných a svým charakterem i nekonečných vlastností, kvalit. Člověk však díky svému rozumu je schopen poznat dva z atributů, a to rozprostřenost a myšlení. Tyto jsou vnitřně jednotné, ale protože jsou kvalitativně odlišné, je třeba každý z nich chápat samostatně.
K přirozené substanci patří, že každý z jejích atributů se chápe samostatně, protože všechny atributy, které má, byly v ní současně a odjakživa, proto nemohl být jeden atribut vytvořen jiným, ale každý z nich vyjadřuje realitu či bytí substance. Tato vzájemná nezávislost atributů znamená akceptování zásadních odlišností materiálního světa a světa duchovního, vlastně jde o odlišnost v jednotě. Zde se otevírá otázka rozdvojení jednotného v samotné podstatě bytí. Spinoza říká, že celá příroda (skutečný svět), stejně jako duchovní svět, se odráží jeden v druhém a řídí se stejnými zákony. Toto platí jak pro tělo, tak i pro ideu těla, ba dokonce i pro ideu idei těla.
Svoboda člověka
Věnuje se i svobodě člověka. Tvrdí, že vůle člověka nemůže být nazývána svobodnou příčinou, ale právě nezbytnou. Vůle je pouze určitý modus myšlení. Z toho také vyplývá, že ani Bůh nekoná ze svobodné vůle. Hovoří také o afektech v tom smyslu, že člověk, který se jim poddává, je nesvobodný, je vlastně hračkou náhody, kdy nakonec musí jít horší cestou, i když vidí i lepší. Proto je nejlepší a jedinou zárukou svobody jedince jeho rozum. Zabývá se i tím, co je dobro (to, co je nám užitečné) a zlo (to, čemu se s jistotou vyhýbáme, co nám brání dosáhnout nějakého dobra). Stejně tak člověk podle něj neuvažuje o zlu, o smrti, ale především o životě. Pokud by se lidé narodili svobodní, nevytvářeli by si pojmy zla a dobra, kdyby byli skutečně svobodní. Člověk vedený rozumem je svobodnější ve světě, kde žije podle společných ustanovení, než v samotě, kde poslouchá pouze sám sebe.
Jako první naznačil, že může být svobodný, protože rozumem může poznat to, co je v Bohu. Na druhou stranu však zůstává otázka, zda se člověk může rozhodnout stát se svobodným, nebo zda vše závisí na Bohu. Svobodným se vlastně stává Bůh skrze člověka, a to rovněž nikoli z vlastní vůle, ale je veden svou vlastní přirozeností. Lidská svoboda proto spočívá pouze v adekvátním poznání a duševní spokojenosti.
Myšlenka pro manažera
„V přirozenosti rozumu není chápat věci jako náhodné, ale jako nezbytné.“
Manažer by neměl nechávat věci náhodě a své povinnosti by měl brát jako nezbytné, protože nic není náhodné. V přirozenosti rozumu je chápat věci pravdivě.
