O Platónovi
- Narozen: kolem 428 př. n. l.
- Hlavní zájmy: epistemologie, metafyzika, etika, politika
- Vlivy: Pythagoras, Parmenidés, Sokrates
- Zemřel: 348 př. n. l.
Platón se narodil na konci zlatého věku Athén v dobře situované aristokratické rodině. Říká se, že původně se jmenoval Aristoklés, Platón byla pouze přezdívka (znamená „někdo široký“). O jeho mládí víme málo. Pravděpodobně byl ještě chlapcem, když mu zemřel otec, a vychovala ho matka a nevlastní otec. Podle Aristotela byl Platón žákem Kratyla, který zase studoval u Herakleita. Nicméně jisté je, že byl žákem Sokrata a zůstal jím až do jeho smrti. Nevíme, zda začal psát dialogy před nebo po Sokratově smrti. Celková chronologie a uspořádání Platónových dialogů nadále zůstává předmětem diskuzí.
Platónův odchod z Athén
Po Sokratově procesu a popravě, znechucený Platón odešel z Athén, ale není jasné, kam. Nakonec se roku 387 př. n. l. dostal do Megary na Sicílii, kde se setkal s posledním žijícím členem pythagorejské školy, a v Syrakusách navázal důležité kontakty. Z Megary se vrátil do Athén a po určité době (spolu s matematikem Teaiteem) založil na předměstí Athén školu. Stála v zahradě, kterou zdědil v části zvané Akadémia, a tak se stala známá pod stejným názvem – Akadémie. Ve škole se vyučovaly různé předměty – od matematiky po biologii, od filozofie po astronomii, a jistě nebudeme přehánět, když ji nazveme první evropskou univerzitou. Platón usiloval o vnesení filozofického myšlení a poznání do politiky, a proto se dvakrát vrátil na Sicílii, kde působil jako vychovatel nového tyrana Dionýsia Mladšího. Jeho snaha však vyšla naprázdno. Zbytek života strávil psaním a vyučováním.
Platónovy dialogy
Téměř všechny Platónovy práce mají podobu dialogu – s výjimkou třinácti listů, jejichž autorství zůstává otevřené, a Obhajoby Sokratovy (Sokratových řečí během procesu). Ve většině z nich je hlavní postavou Sokrates, který diskutuje s různými typy lidí. Mnozí, ne-li většina, byli skutečné osoby (například Teaitétos, elejští filozofové Parmenidés a Zenón, Platónovi bratři Glaukón a Eidemantos). Ačkoliv jsou dialogy různě dlouhé a různě složité, všechny jsou náročné a filozoficky významné. Odborníci rozdělují dialogy do tří skupin: rané, střední a pozdní. Většinu dialogů lze bez problémů zařadit do této schématu, ale existují i takové, o kterých se diskutuje, kam je zařadit. Přesto však poskytují dobrý obraz o vývoji Platónova myšlení (o jeho přechodu od relativně přesného zpodobení Sokrata k Sokratovi jako tlumočníkovi jeho vlastních názorů).
Epistemologie
Pokud máme analyzovat Platónovo myšlení, nejlépe bude začít jeho přístupem k poznání a přesvědčení. Podle něj může být poznání pouze věčná a neměnná pravda. O běžných, dočasných věcech máme jen pravdivé přesvědčení, nikoli však poznání. Skutečnému poznání se neučíme, ale vzpomínáme si na něj. Naše duše se neustále reinkarnuje, ale náš porod je tak traumatický, že zapomínáme vše, co jsme věděli. Úkolem učitele je pomoci nám poznání opět získat.
Metafyzika
Předměty poznání není třeba hledat ve světě, jak ho vnímáme, protože v podstatě je to svět proměnlivý, relativní a nestálý. Abychom vůbec mohli pochopit, co nám vlastně ukazují naše smysly, musíme disponovat poznáním něčeho, co je věčné a neměnné. Pojem krásného se například mění od člověka k člověku, ba dokonce časem i u téhož člověka. Jak bychom totiž mohli vytvořit a používat pojem „krásného“, kdyby neexistovalo nic, na co by bylo možné poukázat jako na krásné? Platón tuto mezeru vyplnil odvoláním na formy, které jsou dokonalé a neměnné vzory věcí. Věci ve světě jsou jen jejich mdlé a pokřivené stíny. Pokud tedy něco považujeme za krásné, vidíme, že participuje na formě krásy. Zkušenost se světem forem může mít pouze filozof, a to jen prostřednictvím rozumu. Nejvyšší z forem je Dobro. Prostřednictvím dobra existují všechny ostatní formy a právě díky němu je poznáváme.
Politika
Tato linie úvah vede přímo k Platónově politické teorii: pokud pouze filozof může mít zkušenost se skutečným světem forem, pak pouze filozof může vládnout. Ve svých úvahách o ideálním státě, které rozvinul v dialogu Ústava, zavádí představu filozofa-vládce, muže či ženy, kteří jsou od narození připravováni na splnění této role. I ostatní funkce ve společnosti mají vykonávat lidé, kteří jsou na to zodpovědně připraveni.
Platónovy práce stále patří mezi nejbohatší a také nejpůsobivější v celé filozofii. Bez něj bychom zřejmě žili v jiném světě.
Obhajoba Sokratova
Obhajoba Sokratova může být rozdělena do tří částí. První část je samotnou obhajobou Sokrata a obsahuje nejslavnější úseky textu. Konkrétně vyprávění o věštírně v Delfách a křížové výslechy Meletova. Druhou částí je rozsudek soudu a třetí částí trest. My jsme se rozhodli přiblížit první část tohoto díla.
Sokratova řeč
Obhajoba Sokratova je Platónovou verzí Sokratovy řeči, kterou se obhajoval u soudu proti obviněním, že kazí mládež, nevěří v bohy uznané státem a vytvořil si nová božstva. Tato první část začíná obviněním Sokrata od Athéňanů, kteří tvrdí, že Sokrates je podvodník a nazývají ho obratným řečníkem. Tvrdí, že vše, co Sokrates řekl a šířil, byla lež. Sokrates se obhajuje tvrzením, že vždy mluví pravdu, sice jednoduše a přímo, ale vždy pravdivě.
Sokrates se obhajuje slovy: „Jako sedmdesátiletý člověk nyní stojím poprvé před soudem; proto se vůbec nevyznám v místním způsobu řečnictví. Tudíž, jak byste mi jistě odpustili, kdybych byl opravdu cizincem a mluvil tím jazykem a tím způsobem, jakým jsem byl vychován, tak i nyní vás, myslím právem, žádám, abyste se nezastavovali nad způsobem mé řeči – totiž možná bude horší, možná lepší – ale abyste hleděli pouze na to, zda mluvím spravedlivě nebo ne, protože to je povinností soudce, povinností řečníka však je za každých okolností mluvit pravdu.“
Sokrates a Athéňané
Dále se Sokrates obrací slovy na Athéňany, kteří ho neprávem odsoudili, a protože jsou jich tak velké množství, nemůže je ani všechny jmenovat – protože jsou nedostupní. Ta slova zní: „Já jsem při své obraně nucen jako by sám se stínem bojovat a usvědčovat, přestože mi nikdo neodpovídá.“
Athéňané rovněž obviňovali Sokrata, že se snaží vzdělávat lidi a že si za to nechává platit. Sokrates na to reaguje takto: „Nuže tedy, ani to není pravda, ani to není pravdivé, pokud jste od někoho slyšeli, že se snažím vzdělávat lidi a nechávám si za to platit. Přesto se mi to zdá krásné, pokud je někdo schopen vzdělávat lidi jako Prodikos Kejský a Hippias Elidský. Totiž každý z nich může, občané, chodit z města do města a přesvědčovat mladíky, kteří mohou být zdarma žáky kterékoli ze svých vlastních obcí, aby přerušili styky s nimi a stali se jejich žáky za peníze, a navíc jim byli ještě zavázáni vděčností.“
Proč Sokrates?
V další části díla Platón vysvětluje, proč dostal právě jméno Sokrates.
„Já totiž, občané athénští, nedostal toto jméno pro nic jiného než pro jakousi moudrost. Jakou moudrost? Možná opravdovou lidskou moudrost: protože ve skutečnosti se zdá, že touto moudrostí jsem moudrý. Ti, o kterých jsem právě hovořil, jsou možná moudří nějakou vyšší moudrostí, než je lidská, jinak nevím, jak ji mám nazvat, já ji totiž neznám, ale kdo tvrdí, že ji zná, lže a říká to jen proto, aby mě pomlouval. Nepřerušujte mě šuškáním, občané athénští, ani když vzbudím ve vás dojem, že mluvím příliš sebevědomě; protože to nebudou má slova, co zde pronesu, ale uvedu vám důvěryhodného původce tohoto výroku. Jako svědka mé moudrosti, pokud vůbec nějaké mám, vám uvedu boha z věštírny v Delfách. Jistě znáte Chairéfóna, byl mým druhem od mládí, stejně jako většiny z vás, odešel do onoho vám známého vyhnanství a spolu s vámi se vrátil. Víte také, jaký byl Chairéfón, jaký byl horlivý v čemkoli. A když jednou přišel do Delf, odvážil se zeptat věštírny – a jak říkám, poslouchejte mě tiše – zeptal se, zda je někdo moudřejší než já. Věštírna odpověděla, že nikdo není moudřejší. A to vám dosvědčí jeho bratr, který je zde přítomen, protože onen již zemřel.“
Závěr
Když se Sokrates obhajoval u soudu, řekl větu, která nás zaujala: „Zákon je třeba poslouchat a hájit se.“ Z toho vyplývá, že i v dnešní době by to mělo tak být. Pokud dodržujeme zákony a nečiníme nic protiprávního, nemusíme se ničeho obávat. Ale kdybychom se ocitli v situaci, že jsme neprávem obviněni – vezměme si příklad od Sokrata a obhajujme sebe a svou nevinu. Podobně to můžeme chápat i jako budoucí manažeři. Stůjte si za svým názorem a jděte za svým cílem. Nenechte se odradit.
