Podstata, význam a typy investičních strategií

Finanční deriváty jsou finanční produkty, jejichž hodnota je odvozena (derivována) od hodnoty primárního finančního nástroje. Primárním finančním nástrojem mohou být úrokové sazby (krátkodobé, dlouhodobé), cizí měny, cenné papíry, burzovní indexy, cena komodit atd. Finanční deriváty tedy představují finanční produkty nebo operace, které umožňují v daném okamžiku zafixovat, resp. dohodnout kurz či cenu, za kterou může být podkladové aktivum koupeno nebo prodáno k určitému budoucímu datu. Rozhodujícím předpokladem uzavření obchodu s deriváty jsou rozdílná tržní očekávání obchodních partnerů v kupně-prodejním vztahu (jeden z partnerů očekává růst ceny podkladového aktiva, druhý její pokles).

Finanční deriváty začaly nabývat významu na světových trzích začátkem 70. let. K jejich značnému rozvoji došlo v 80. a 90. letech v důsledku zvýšené finanční a cenové nejistoty na finančních trzích (růst inflace, zvýšené pohyby úrokových sazeb, přechod od pevných k pohyblivým devizovým kurzům). Mezi hlavní motivy jejich vzniku a rozvoje patří:

• zajištění se proti možným finančním rizikům (hedging)
• špekulace za účelem zisku (trading)
• arbitráž
• zajišťování portfolia cenných papírů

Mezi základní finanční deriváty patří forwardy, financial futures a opce.

FORWARDY

Forwardy jsou dohody mezi dvěma stranami, které stanovují podmínky obchodu, jenž se uskuteční mezi těmito stranami k určitému budoucímu datu. Jedná se o smluvně vyjádřenou dohodu, v níž se kupující (investor) zavazuje koupit a prodávající (vypisovatel) zavazuje prodat určité podkladové aktivum v konkrétním budoucím termínu (v den expirace) za cenu stanovenou ke dni uzavření dohody. Obě smluvní strany mají tedy povinnost splnit podmínky kontraktu, tj. prodávající je povinen dodat podkladové aktivum ve stanoveném množství, čase a ceně a kupující je povinen ho převzít. U forwardových kontraktů mezi smluvními stranami zpravidla nedochází k žádné finanční výměně až do okamžiku plnění smlouvy.

Výhody: Forward je šitý na míru oběma smluvním stranám, tj. podmínky uzavření kontraktu nejsou standardizované a závisí pouze na dohodě partnerů. Proto se s forwardy obchoduje výlučně mimoburzovně, buď přímo, nebo prostřednictvím zprostředkovatelů (kteří mohou přebírat zodpovědnost za serióznost partnerů a požadovat určité záruky). Dochází tak k volnosti ve výběru podkladového aktiva, ceny, termínu dodání, způsobu vypořádání a dalších podmínek.

Nevýhody: Forward nelze zrušit bez souhlasu obou stran a zpravidla jej není možné převést na třetí stranu. Mají nízkou likviditu (možnost prodat forward jinému zájemci před datem splatnosti) a obchodovatelnost. Navíc není snadné najít dva partnery se stejnými požadavky na podmínky kontraktu. Jelikož jde o dohodu mezi dvěma stranami, neexistuje žádná záruka plnění závazků jednou ze stran. Čím větší jsou cenové rozdíly na spotovém trhu vůči forwardovému kontraktu, tím větší je pravděpodobnost porušení podmínek jedním z partnerů. Proto je klíčové ověřit důvěryhodnost svého obchodního partnera.

V současnosti se forwardy využívají převážně na finanční nástroje, přičemž původně byly forwardové kontrakty aplikovány i na komodity. Ty vznikly již ve 12. století v Evropě, zejména v Itálii a Nizozemí. Později se centrum forwardových kontraktů přesunulo do Londýna a následně do Chicaga.

FINANCIAL FUTURES (FUTURITY)

Futures jsou formalizované a standardizované forwardy. Definují se jako smlouva mezi dvěma partnery, která jim ukládá právo i současně povinnost koupit nebo prodat ke standardizovanému termínu v budoucnu předem stanovené množství určitého podkladového aktiva za dohodnutou termínovou cenu. Futures kontrakty se obchodují výhradně na specializovaných burzách, přičemž každá burza stanoví komodity nebo finanční aktiva, pro která futures uzavírá, dále minimální velikost kontraktu (větší kontrakty mohou být pouze násobky minimálního objemu), expirační termíny a další závazné podmínky. Předmětem standardizace financial futures jsou zejména:

• měsíc dodání (na světových burzách bývá zpravidla březen, červen, září a prosinec)
• den plnění smlouvy
• poslední den obchodování
• identita – typ finančního nástroje či komodity
• velikost (objem) kontraktu
• realizační cena
• formální náležitosti

Financial futures se nejčastěji uzavírají na krátkodobé i dlouhodobé úrokové sazby, akcie, měny a akciové indexy.

Výhody standardizace: zajišťuje likviditu a obchodovatelnost kontraktů financial futures. Na rozdíl od forwardů zavádějí futures několik nových prvků:

1. Instituce zúčtovacího střediska (clearingové centrum) – zúčtovací středisko, tj. burza zprostředkovávající obchodování s futures, garantuje splnění všech kontraktů. Je smluvní stranou každé transakce (tzn. existují pouze vztahy prodávající – burza a burza – kupující) a zasahuje do všech obchodů. Odděluje tak prodávajícího a kupujícího tím, že mezi ně vstupuje jako zprostředkovatel.
2. Systém průběžného oceňování (marking to market) – zúčtovací středisko předchází rizikům nesplnění kontraktu používáním denních přecenění. Na rozdíl od forwardů, kde se zisky či ztráty realizují až k datu splatnosti, u futures se zisky či ztráty z denních změn ceny kontraktu účtují každý den. Součet denních výsledků odpovídá celkovému zisku nebo ztrátě kontraktu.
3. Zálohové platby (záruka, kolaterál, depozit, marže) – ztráty vzniklé v důsledku cenových pohybů se hradí z počáteční zálohy, kterou musí obě strany složit na začátku kontraktu. Výše zálohy je určena maximální denní ztrátou, která může vzniknout, a aktuální situací na trhu. Ztráty se kryjí z depozitu a zisky se naopak účtují ve prospěch strany. Pokud zálohový účet klesne pod stanovený limit (tzv. údržbovou marži), je nutné jej okamžitě doplnit variačním depozitem.
4. Systém cenových limitů – omezuje denní pohyb cen kontraktů na předem stanovené pásmo, jehož střed tvoří cena vypořádání z předchozího dne.
5. Vypořádání kontraktů – probíhá několika způsoby:
   • Fyzická dodávka (efektní obchod) – reálné předání podkladového aktiva kupujícímu, který zaplatí prodávajícímu sjednanou cenu.
   • Peněžní vyrovnání k datu splatnosti (diferenciální obchod) – na rozvinutých trzích je tímto způsobem realizováno méně než 1 % obchodů (nejčastěji u futures na měny a zlato).
   • Reverzní obchod (offset, netting) – nejběžnější způsob vypořádání (až 98 %). Jedná se o otevření opačné pozice, např. kupující prodá stejný kontrakt nebo naopak. Reverzní obchod musí odpovídat původní transakci z hlediska podkladového aktiva, počtu kontraktů a doby splatnosti, pouze cena může být odlišná.

OPCE

Opce je právo (nikoliv povinnost, na rozdíl od forwardů a futures) koupit nebo prodat určité aktivum k určitému datu za předem stanovenou realizační (bázickou) cenu, a to buď v konkrétní den expirace, nebo do tohoto data. Podle doby realizace rozlišujeme:

• evropské opce – lze uplatnit pouze v den expirace
• americké opce – lze uplatnit kdykoliv během životnosti opce
• asijské opce – méně častý typ, který lze realizovat v určitých časových úsecích během doby platnosti opce (např. u tříměsíční opce lze uplatnit kdykoliv po uplynutí jednoho měsíce od jejího vystavení)

Opční obchody se uzavírají na různých instrumentech, jako jsou akcie, měny, dluhopisy, euroměnové depozita, burzovní indexy a jiné.

Cenou opce je prémie, kterou platí investor (kupující opce) vypisovateli. Touto platbou získává nejen právo koupit nebo prodat, ale i možnost od kontraktu odstoupit, tj. nechat opci vypršet bez realizace. Vypisovatel opce nemá právo odstoupit a na požádání investora musí opci plnit. Investor uhradí prémii zpravidla do 2 až 3 dnů po uzavření obchodu prodávajícímu. Prémie může být vyjádřena v procentech nebo absolutní částkou na jednotku. Výše opční prémie závisí zejména na:

• cenové úrovni operace vzhledem k aktuální tržní ceně finančního nástroje (tj. běžné tržní ceny aktiva v době uzavírání kontraktu a realizační ceny)
• času zbývajícím do expirace opční smlouvy
• volatilitě finančního nástroje (určuje se na základě směrodatné odchylky očekávaných výnosů podkladového aktiva)
• dalších faktorech, např. bezrizikové úrokové míře v době uzavření smlouvy, očekávaných dividendách během životnosti opce

Riziko u opcí není rovnoměrně rozloženo mezi prodávajícího a kupujícího. Kupující nese nízké riziko, protože v nejhorším případě nechá opci vypršet a ztratí pouze zaplacenou prémii a transakční náklady. Pro prodávajícího je však riziko vysoké. Výše prémie obecně roste s pravděpodobností realizace opčního obchodu.

Opce mohou být:

• standardizované – obchodují se na specializovaných opčních či termínových burzách. Kromě primárního trhu s nově vypisovanými opcemi existuje i sekundární trh, kde se obchodují již vydané opce.
• nestandardizované – obchodují se mimoburzovně, zpravidla je vypisují obchodní a investiční banky, makléřské firmy nebo specializované společnosti. Jde o tzv. OTC (over-the-counter) kontrakty. Jejich výhodou je možnost přizpůsobit podmínky smlouvy specifickým požadavkům klientů, především v oblasti doby splatnosti. Nevýhodou je nutnost souhlasu původního protistrany při případném zrušení smlouvy, což bývá komplikované.

Z hlediska charakteru obchodu rozlišujeme dva základní typy opcí:

1. Koupní opce (call option) – dává držiteli právo (nikoli povinnost) koupit od prodávajícího dohodnuté množství podkladového aktiva za pevnou realizační cenu (exercise price) v dohodnutém období. Kupující opce předpokládá růst ceny aktiva, zatímco vypisovatel očekává stabilitu nebo pokles ceny.

Investor nakupuje koupní opce za účelem:

• využití pákového (leverage) efektu – cena opce je podstatně nižší než cena přímo kupovaných akcií, proto i malý nárůst ceny akcií může výrazně zvýšit hodnotu opce
• omezení rizika ve srovnání s přímou koupí finančních nástrojů
• zabránění blokování kapitálu
• realizace zisku ze zvýšení ceny opce nebo z budoucího